Český snář
Ludvík Vaculík
Román–deník zachytil autorovy osudy občana–disidenta od ledna roku 1979 do února 1980. Na záložce Ludvík Vaculík píše: „Od doby, kdy tato kniha vyšla v Atlantisu, jsem ji poprvé přečetl: teď při korektuře. (...) V tomto vydání jsem nezměnil nic, jenom ve shodě se skutečností jedno D proměnil v B a jméno Ella nahradil jménem Daňa, protože ona žena byla tehdy dotčena, že jsem ji z ohledů přejmenoval. (...) A aby tu i starý čtenář našel něco nového, vyměnil jsem některé fotografie.“ Vydání páté, v nakladatelství Atlantis třetí, poprvé v Edici Petlici v roce 1981, podruhé v Sixty-Eight Publishers v roce 1983.... celý text
Přidat komentář
Jedna z mých nejmilejších knih, vyjadřující veškerou stísněnost komunistického totalitního režimu, která má zároveň mnoho charakteristického humoru. Ludvík Vaculík je nejen netuctový, je to velmi výjimečný spisovatel. Jeho knížky nejsou psané pro ukrácení dlouhé chvíle, mají velkou výpovědní hodnotu o své době, lidech i autorovi samotném, který se dokázal před čtenářem odhalit a vůbec se nešetřil. Dokáží vyvolat rozporuplné pocity. Není to pro každého, jeho styl musí čtenáři sednout, ale pokud nesedne napoprvé, stojí zato zkoušet to znovu a znovu. Pan Vaculík má na náhrobku nápis Byl jsem tu a možná zas přijdu. Kéž by.
Kniha mě nezaujala a musela jsem se do ní celou dobu nutit. Je to o tom, že autor někam jde, někoho potká, nechce se mu psát, v noci se m zdá sen a pořád dokola...tím, že kapitoly jsou psané asi opravdu každý den, je tam popsaná kdejaká nicneříkající zbytečnost, která nestojí za zmínku. Ztrácela jsem u čtení pozornost... Jsem dost zklamaná, asi jsem měla velká očekávání....
Nemůžu říct, že by se mi knížka četla lehce. Naopak, občas jsem se do ní musela nutit, autor mě někdy nudil, někdy dokonce štval, jindy mě ale četba chytla. Těžko se mi hodnotí, ale nakonec se přece jen přikloním ke čtyřem hvězdičkám. Toho, že jsem si Český snář přečetla nelituji a určitě brzo sáhnu po nějaké j další knize autora, abych měla srovnání.(3,5*)
Byla jsem okouzlená z této knihy, spoustu zajímavostí o ostatních spisovatelích i novinářích se mi v ní propojilo.
Vaculíka mám rád pro jeho osobitý pohled na sebe a své okolí. Český snář je určitě zajímavou možností nahlédnout do prostředí (hlavně literárního) disentu, ale hlavně do Vaulíkova nejbližího kruhu. A je tam samozřejmě i spousta jeho osobitého humoru.
Poprvé jsem tuto knihu četla asi před 20 lety a stejně jako teď na mě dýchla doba plná zmaru, jinak se to ani pojmenovat nedá. Teď, jako o dost starší čtenářka, jsem si v textu všímala jiných věcí než tehdy a hlavně jsem ocenila literární kvality těchto deníkových záznamů. Je to ovšem kniha pro poučené - zmiňují se jména, které je dobré znát.
druhé zastavení u páně Vaculíka a tentokrát jsem namouduši spokojen. U Sekyry mně vadilo těkání postav a děje, tady to mám soustředěno a navíc s daty. Obrazy všedních dnů, nic moc se neděje - teda krom toho že žijem a myslím, že podobná díla toho o té době napovídají asi nejvíc. Místy až cimmermanovské ( procházka Prahou a na každém rohu disident ), STBáci se smyslem pro humor a Ženy, víno, zpěv ( seřazeno dle četnosti ). Sny, snad aby ta normalizační šeď prokoukla
Přečtena znovu po 25 letech. Tehdy jsem ji četl bez bližší znalosti Vaculíkova života z jiných knih, jedině Sekyru jsme měli doma. Dnes mi už kousky ze Snáře, ale i dalších knih fejetonů z osmdesátých let, víc zapadají do celkové mozaiky. A mrzí mě, že jsem si třeba právě Snář nepřečetl znovu o 10 let dřív, protože některým kouskům skládanky nerozumím a chtěl bych znovu pana Vaculíka potkat a zeptat se na ně, třeba na veletrhu Svět knihy, kde už ho nikdy neuvidíme...
A zase se mi při čtení několikrát stalo, že jsem se tak do knihy zabral, až jsem přejel stanice metra, kde jsem měl vystupovat :-)
Český snář mě od začátku do konce provokoval i bavil, s napětím jsem čekala, co všechno ještě může ze svérázného Vaculíka vylézt. Výjimečné svědectví o době, v níž nic nebylo tak samozřejmé jako dnes. Za totáče bylo těžké dostat se k pořádné knize, když to ovšem vzal do ruky pan Vaculík, nebylo těžké dostat se do knihy. Navždy.
Český snář je myslím moderní klasika, takže ho není nutno moc popisovat. Pan Vaculík si psal od ledna 1979 do února 1980 deník se záměrem vydat jej jako knihu. Značnou část deníku zabírají i úvahy, jak se mu psaní daří a hlavně, co publikaci řeknou přátelé a známí, až se v knize najdou.
Kniha se mi moc líbí, pan Vaculík vládne vynikajícím jazykem, má svoje vyhraněné názory (muži x ženy) - až vrtochy, ale beru to vše v rámci okouzlujícího osobního stylu a humoru.
Knihu jsem četla kvůli škole a docela jsem se natrápila. Přesto můžu říct, že se mi líbila. Nejvíc však jeho popisy obyčejného rodinného života, které byly prostě velmi emocionální a soukromé. Části, kde popisuje styky s disidentama, jsem na konci už prostě přeskakovala... to mě prostě nebavilo.
Osobní zážitky spisovatele L. Vaculíka, deník, který si psal roky, který je o tom,jak žil v době socialismu svůj všední život.
Český snář je stylizovaný deník ze dvou let Ludvíka Vaculíka. Nejsou to dějiny disentu, chartistů, edice Petlice. Jsou to osobní prožitky a úvahy jedné z nejzajímavějších postav české literatury a novinářství. Vaculíkovi je bytostně vlastní osobní zodpovědnost za své vlastní činy, za vlastní život a názory. Tato kniha jakoby ho měla zachraňovat před mizérií normalizační doby, jsou zde líčeny osobním stylem všechny útrapy člověka, který se vzepřel moci, který zůstává sám sebou, udržuje si určitou úroveň, stará se o svou sociální síť, ale chce zároveň vykřesat to nejlepší z vlastní osoby, ale i z jiných. Tato osobní zpověď je mimořádně cenná zejména díky její upřímnosti - v době vzniku, kdy Český snář koloval v opisech, Vaculíkovi sami disidenti vyčítali, jak estébákům vlastně popisuje sítě a chod disentu, že jim svou zpovědí dává návod k použití. Jenže to by nebyl Vaculík, kdyby si cokoli přikrášloval. Nejpatrnější je to na líčení nádherného osobního vztahu. Vaculík je mistr češtiny, je mu vlastní neotřelé valašské myšlení a humor. Je to moudrý chlap.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Český snář |
| 1968 | Sekyra |
| 2004 | Morčata |
| 1995 | Jak se dělá chlapec |
| 1990 | Jaro je tady |
Strašně nudná kniha. Sem tam záblesk zajímavosti, ale v poměru k počtu stran a absolutně banálních informací mi to nestačilo.
Chápu, že pro určitou skupinu lidí má kniha hodnotu, ale literární hodnotu v tom nevidím. Prostě knížka o ničem a ještě napsaná rozplizle a nijak zvlášť senzačně. Osobně na knize nevidím opravdu nic zajímavého. Myslím, že ten původní deník měl poznat vášnivějšího editora. Mohlo jít o zajímavých 150-200 stran, takhle se většina čtenářů musí prokousávat 450 stranami, aby zjistila, že se vlastně nedoví nic tak zásadního, co už bychom stejně tak nějak dávno nevěděli z vyprávění, dokumentů, filmů, seriálů i jiných, daleko záživnějších knih. '
Na Český snář jsem se těšila, tak jsem asi očekávala až příliš.