Cesta
Cormac McCarthy
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Proč pokračovat v životě, který je jen strádáním a utrpením? Tato otázka mě provázela po celou dobu čtení této knihy. Je to zbabělost, nebo naopak hrdinství? Je to nesmyslné lpění na životě, nebo projev silného ducha? Odpověď neznám. A ani nevím, jak bych se v této situaci zachovala já.
Pro mě je tento román intimním dramatem s velmi zajímavou a efektní formou odehrávající se na apokalyptickém pozadí. Děj působí věrohodně, až z toho mrazí. Člověk si říká, že tak nějak by to skutečně mohlo vypadat. Snad nám naše krásná modro-zelená planeta zachová přízeň ještě po dlouhý čas...
Zemi postihla katastrofa, která vyhubila většinu života. Zůstala jen hrstka lidí, kteří z posledních sil živoří na zbědované pustině. Z lidí se stali bojácní, častěji však krutí tvorové, neštítící se ani těch nejohavnějších činů. Tímto vyprahlým světem putuje bezejmenný muž a jeho malý syn. Jejich cesta vede na jih k moři, kde doufají v lepší život. Oba ale tuší, že je jejich cesta honbou za falešnou nadějí. Vždy je však lepší mít nějaký cíl, obzvlášť v pustině, která okamžitě láme lidské životy, jakmile projeví jen trochu slabosti.
Cesta je kniha o hledání smyslu existence ve světě, který nabízí jen zmar a neštěstí. Je lepší z takového světa dobrovolně odejít, nebo by se měl člověk snažit do posledních sil? K čemu je vlastně taková snaha, když se ze štěstí stal jen vyprázdněný výraz bez skutečného prožitku a svět je jen nekonečná černota? Bezejmenný hlavní hrdina nachází důvod k životu ve svém synovi, který je pro něj poslední hnací silou. Jejich prostřednictvím kniha vypovídá o sisyfovské snaze udržet malý kousek dobra ve světě plném šíleného zla.
Právě tento vztah otce a syna dělá z knihy ohromně dojemné a poutavé čtení. V kontrastu k všudypřítomné hrůze a zmaru se v knize objevují i hezké okamžiky stojící právě na jejich silném, láskyplném vztahu. Tento vztah z knihy činí opravdu velmi působivé a dojemné dílo. Je to totiž právě láska, která oběma protagonistům pomáhá překonat i tu největší pustinu.
Cormacův styl je v Cestě výrazně jiný než v jeho předchozích knihách. Je znatelně jednodušší a čtenářsky mnohem snáze pochopitelný. Cormac je zde strohý a používá především krátké, úderné věty. Tímto způsobem ale skvěle dokresluje atmosféru mrtvého světa. I dialogy otce a syna jsou extrémně strohé, což jen umocňuje emoce skryté pod povrchem. Cesta je kniha, která dokáže člověka naprosto rozložit a zanechat ho emočně vyčerpaného. Obsahuje také několik velmi nepříjemných výjevů, které se čtenáři vryjí do paměti. Nic však není samoúčelné, vše má svůj symbolický význam.
Cesta není nejlepší Cormacovou knihou. Nemá takovou hloubku ani stylovou vytříbenost jeho starších děl. Je to však jeho nejemotivnější kniha, která symbolicky uzavírá celé jeho dílo.
4/5
Postapokalyptický román, který se povznáší nad dlouhé popisy a nechává čtenáře použít vlastní imaginaci. Čtenář se nedozví, proč je Země v takovém stavu, v jakém je. Nedozví se ani pořádně to, kdo jsou hlavní postavy zač, čím byly před katastrofou - dokonce je nezná ani jménem. Největší předností této knihy je autorův strohý styl psaní: Vše popíše bez příkras (přírodu, počasí, emoce...), ale zároveň dostatečně barevně na to, aby čtenář viděl před očima to, co autor chce, aby viděl. Kniha je tedy velmi surová, tísnivá, studená a především atmosferická - čtenář cestuje s mužem a jeho synem a zažívá s nimi jejich trápení. Na svůj žánr je to velmi precizně napsané dílo, jen opravdu beznadějné.
Bolo to veľmi depresívne, naplakala som sa pri tom ako ešte pri ničom inom, človek si hneď začne viac vážiť, čo má a ako žije... A že existuje civilizácia a svet ako taký, aj keď to rozhodne nie je momentálne žiadna sláva. Ešte sa k tej knihe rozhodne vrátim
Oproti komentujícím pode mnou mi právě styl psaní navodil tu fakt deprimující atmosféru. A bylo to skvělý. Plný počet však dát nemohu. A to kvůli konci. Vzhledem k tomu, co celou dobu prožívali, před čím utíkali, je konec prostě naprosto nepravděpodobný.
(SPOILER) Za mě dost velké zklamání, Pulitzerova cena pro mě nadále nemá hodnotu. Kniha v podstatě o ničem, žádná snaha o worldbuilding, nějaké větší rozvinutí příběhu, postav, nic. Je vlastně neuvěřitelné, kolik stran se dá napsat v podstatě o ničem. Závidím ostatním, kteří tvrdí, že se jim kniha dobře četla, mě to dělalo docela problémy, nejspíš mi asi nesedl styl psaní. To, že je dvojice pokaždé téměř na pokraji sil a na poslední chvíli najde obrovskou skrýš potravin a zásob bylo taky trochu smutný a rušilo čtenářský zážitek.
Cesta je zajímavý počin o přežití, bolesti a putování. Ale na můj vkus to bylo až moc strohé. Vadila mi absence uvozovek u přímé řeči a děj jako takový mě neoslovil natolik, aby mě kniha celkově nějak extra nadchla. Ale alespoň je to celkem čtivé a poměrně dost krátké, taková jednohubka na odpoledne.
Instantní deprese. Tam byl relativně veselý snad jeden odstavec, jinak si připadáte jako v šeru, zimě a vlezlého deště uprostřed pradávného hřbitova či zavřené fabriky... Knížka skvělá, ale náladu vám nezlepší... :-D
Útlá kniha a ačkoliv jsem ji četla před lety, pořád si pamatuji děj a to, jak na mě kniha působila... Chápu, proč jsem dala 5*. Navíc jsem zjistila, že napsat útlou knihu, která zanechá stopy i po letech je "majstrštyk".
Ač kniha krátká co se týče počtu stránek, tak velmi silná. I když nemá v podstatě žádný děj, tak ty pocity, smutek, naděje, zoufalství jsou knihou prosyceny. Post-apo není můj žánr, ale kniha ve mě zanechala hluboký dojem.
Koncentrovaná deprese naložená ve starých zaprášených zavařovačkách. Stopy naděje se ztrácí v jemným popelu, chladným vzduchem se nese smrad spáleniny. Zaplaťpánbu, že to je tak krátký.
Pro mě těžká kniha, která skrývá ve své jednoduchosti ohromnou sílu a touhu po životě. Netušíme, co se stalo, jaká byla příčina katastrofy, která udělala Zemi v podstatě neobyvatelnou. McCarthy bravurním způsobem popisuje útrapy otce a syna, kteří se statečně prodírají kupředu, přestože netuší co je tam čeká, jestli stojí za to bojovat o přežití.
Depresivní ponurá kniha to zcela jistě je, ale skrývá v sobě veliké poselství - o životě a síle člověka.
O cestě otce a syna distopickou Zemí, ve které je lidská civilizace zcela zničena. Po celou dobu sledujete, jak putují ze severu k jihu a směrem k oceánskému pobřeží. Neosobnost je umocněna tím, že se obě postavy titulují „muž“ a „chlapec“, bez jakýchkoliv osobních jmen. Prakticky zde žádná osobní jména nezazní, ať už se jedná o jména postav, nebo míst, kterými prochází. Podobně neosobně funguje i mluvený text zcela bez uvozovek, kdy pro mě nebylo snadné si na tenhle styl zvyknout.
Jaká katastrofa mohla za tenhle stav, se dozvíte jen v náznacích, kdy si musíte spojit kusé informace dohromady, abyste si vytvořili obrázek. Je to ale obrázek, který sledujete z větší dálky, takže na detaily můžete rovnou zapomenout. Ještě méně informací je pak o tom, co se dělo poté, co došlo ke kataklyzmatu. A vy si po celou dobu čtení opakujete, zda vůbec může tenhle příběh skončit dobře nebo jen sledujete neustále se oddalující neodvratný konec. Nedoporučuji, pokud nedáváte depresivní příběhy.
Solidní post-apo, které je pro mě spíš cestopisem katastrofy, než nějak toliko adorovaným depresivním dílem. Ale to je čistě subjektivní, protože strach ze smrti a ztráty nejbližších jsem bohužel již pozbyl v čistě nevyhnutelný - a přesto tak obecně odmítaný - životní pragmatismus. Zbytek bylo nicméně velmi pěkné čtení, které mě dovedlo vtáhnout a vnutit mi předobraz tragédií ztrestaného světa do nejposlednějšího detailu.
"Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně"
---
Ryzí post-apo. Tohle není vyprávěný příběh typu - na světě se stalo tohle a lidi pak dělali tamto. Děj je podán jako by se to stalo vám. Od začátku nevíte co se na světě vlastně stalo, nevíte kdy (nebo jestli vůbec) se to zlepší. Víte jen to co se kolem vás právě děje.
Od prvního písmene do posledního to byla čirá deprese. Dlouho jsem nezažil, aby se mi atmosféra knihy tak dostala pod kůži. Skoro jsem všechen ten popílek viděl, přemýšlel jsem jestli má cenu lopotit se přes to bahnitý pole k baráku, ve kterým stejně nic nebude, ale mrknout se tam musíte, to zklamání když se konečně dostanete k moři.....uff.
Stojí za to sledovat postup vztahu mezi otcem a synem. Jak se pomaličku stránku za stránkou vytrácí jejich alespoň částečný optimismus a jejich potřeba spolu komunikovat.
Asi bych přežití v tomto světě nepovažoval za štěstí.
A pozor!! Tohle prý byla od McCarthyho ta nejmíň depresivní kniha. Do dalších radši nejdu ;-)
Malé, krátke, atmosférické, pocitové, hutné dielko na zamyslenie. Nebrať na dovolenku!!! ;))
Jak mně se do této knihy nechtělo.... Kniha nese jasné poselství toho, že se nikdy nesmíme vzdát a že naši nejbližší jsou nejlepším důvodem, proč hledat naději i v tom nejšedivějším dni. Protagonisté byli opravdu „ti dobří“. Celou knihu jsem trnula, jak to dopadne, a pak to obrečela. Opravdu skvěle napsáno, hodně mě to dostalo. I ta zrůdnost, kterou moc dobře autor vykreslil, aby tak dokázal, že největším zlem na světě je člověk.
Zatím moje jediná kniha od autora. Co zbývá? Jít dál s jedinou myšlenkou, naděje umírá naposled. Za mě skvost.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Mé první setkání s autorem. Ale teoreticky jsem měl jeho dílo nastudováno, abych věděl, co mohu očekávat.
Existenciální román o cestě za přežitím po globální apokalypse. Výborné rozhovory otce se synem, co je a co není dobro, kdo je zlý či dobrý i v situacích bezvýchodnosti boje o přežití.
Dospívání chlapce vzhledem k situaci.
Hodně depresivní, i když čím déle kniha trvala, tak bylo jasné, že vždy k jídlu něco naleznou.
Lehce optimistický závěr i při setkání se smrtí jsem ale při celkovém rázu knihy nečekal.
Zajímavý i doslov Arbeita, i když s chybou v názvu filmu Hanekeho.
Kouknu i na filmovou verzi od Hillcoata. Vigo Mortensen z Pána prstenů morálně jistě splňuje roli otce.