Cesta
Cormac McCarthy
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Není snad postkatastrofický román, který bych nečetl. Je-li dokonce s nádechem sci-fi, nemůže se stát ani náhodou, že by mi unikl. Má to jednu velkou nevýhodu: jsem na tyto romány velmi náročný. I proto jsem nucen dát této knize pouze průměrné hodnocení. Je sice dokonale zvládnutá po stránce řemesla (výborná atmosféra, proměnlivá dynamika), bohužel co se týče originality, je to dost zlé. Kniha de facto nepřichází s žádným novým nápadem a možná proto, že se dobře čte, plave na povrchu a působí dojmem knihy napsané na základě pitomého amerického filmu. Autor má rozhodně na víc, bohužel přes již zmiňovanou povrchnost vyprávění a efektní příběh, zůstává kniha průměrným postkatastrofickým příběhem, který možná zamrazí, ale to je asi všechno.
Velmi temné. Chce to hodně odvahy a otrlosti dočíst Cestu do konce, odměnou je pak jakýsi závan naděje. Ponurý příběh otce a chlapce. Je po katastrofě, lidská civilizace dohasíná. McCarthy výstižně (bez okras, spoře, přesně) popisuje různě vyhrocená etická dilemata. To vše na pozadí extrémních existenčních podmínek, kdy spíše než na Dobro narazíte na nepředstavitelné Zlo. Jaký je vlastně smysl života?
Takové postapokalyptické Kdo chytá v žitě...cesta odnikud nikam, lemovaná tou nejautentičtější atmosférou, jakou si dovedete představit. Cesta je typickým příkladem díla, které v podstatě po celou dobu četby staví pouze na atmosféře a pocitech. A daří se mu to výborně.
Naprosto tísnivá, pohltivá atmosféra s neuvěřitelně silnými momenty, ze které mi po celou dobu bylo na zvracení. Příběh o lásce otce a syna. To, co se Cormacu McCarthymu povedlo nejvíc, je forma, v jaké celou knihu napsal. McCarthy vlastně vůbec žádný příběh nevypravuje, nevnucuje nám žádné názory a jen popisuje, bez emocí, cestu otce a syna zdevastovanou, krvelačnou krajinou. Od dob Hobita (cca 15 let) se mi ještě žádná kniha tak nelíbila.
Cesta možná není to správné slovo, použil bych spíše "pouť". Pouť vlastně od nikud nikam. Jedinou hnací silou je mužův syn (Bůh, jak ho sám označuje). Postapokalyptický svět ve kterém žijí "dobří" a "špatní". Pěkně vykreslená atmosféra, ale námět a příběh mi až moc připomínal americké velkofilmy na dané téma.
[048/11] (ebook) Těžko psát o dobrých knihách pochvalné komentáře. Těžko psát dlouhý komentář o něčem, co se slovy jen stěží dá vyjádřit. Není to ani tak pro náročnost textu, jako jednoduchost myšlenky, která je natolik pravdivá a reálná, že by se každým dnem mohla stát běžným životem.
(EB str.: 096) ,,Chcete umřít?“
,,Ne. Ale možná mě mrzí, že už jsem neumřel. Když žijete, tak máte smrt pořád ještě před sebou.“
Nevíme, co se stalo, proč se to stalo a co to zapříčinilo a přitom toho známe více než dost. Prostě se to jednoho dne událo a je to tak. Nevíme jména přeživších a nevadí nám to. Nevíme, co se podělalo a nevadí nám to. Nevíme, kdo to provedl a… je nám to jedno. Stejně jedno, jako muži a chlapci, kteří v tom musí žít. Nemluví o tom, prostě žijí, dokud mohou žít a jsou rozhodnuti to vyřešit vlastní rukou, jakmile si někdo usmyslí ukončit jejich existenci. Vystačí si s jen malým množstvím slov a stále se opakující konverzací a přitom pomocí takové trošky dokáží vyslovit vše, co potřebují.
(EB str.: 045) ,,A my jsme ještě pořád ty hodný?“
Spíše než krutosti jednotlivých pasáží jsem si všímala toho tichého souboje otce a syna. I když je kanibalismus hrozná věc, v krizové apokalyptické situaci by se většina zachovala stejně a kdo ne, byl by sežrán. Jsem převážně realistka a tak mě to ani přinejmenším nešokovalo, ale překvapila mě ta neuvěřitelná kontrastnost lidské morálnosti, která přímo vystupuje na povrch. To naprosté postrádání touhy po uchování lidstva, kterou nahradilo uchování sebe sama. Kanibalové se vůbec nezaobírali otázkou přežití druhu, ale pouze přežití jedinců a i ti, co žili vy skupinách, se museli postupem času pozabíjet. Zachovali by se lidé stejně? Myslím, že ano. Není to nic filozofického, ale váha této myšlenky naprosto demoluje ty utopické kecy, které nám jsou neustále předestírány.
(EB str.: 009) Zdvihl obličej ke světlající obloze. ,,Jsi tam?" zašeptal. ,,Spatřím tě v poslední chvíli? Máš vůbec krk, aby tě šlo uškrtit? Máš srdce? Buď navěky proklet... a máš vůbec duši? Ach Bože," šeptal. ,,Bože."
Život prostě není Hollywood.
Naprosto strhující kniha odhalující to nejhorší a i to nejlepší z lidství najednou. Pouze pro silné nervy, četla jsem bez přestávky do 2 hodin do rána a pak už nespala, citlivým povahám a těhotným upřímně nedoporučuji. Zcela souhlasím s tím, co psal někdo v komentech, že je důležitý přečíst si Poledník a pak Cestu, pro mě je to zásadní kniha, jedna z těch, na kterou dlouho (možná nikdy) nezapomenu (ačkoli s tou věčností... chlapec dobře ví, věčnost není čas vůbec žádný).
Tato kniha je buď tak úžasná, až jsem ji nepochopila nebo jsem ji pochopila a je o ničem, ale přesto bych všem doporučila, ať si ji přečtou.
Oceňuji délku, údernost, atmosféru a příběh, neřešící všechny ty otázky, které spisovatelé podobných příběhů řeší rádi. Půjdeme? Tak jo.
Lehké čtivo o těžkých věcech. Kniha Cormaca McCarthyho by se, a to i formátem, dala považovat za příručku pro postapokalyptickou dobu, kdy největším problémem přeživších je jejich vlastní prdel, kterou se jim neustále snaží někdo ukousnout. Prasátka a jiné plniče žaludků už prostě nejsou. A neví se proč nejsou, neví se kolik lidí přežilo a neví se, zda tamti jsou zrovna ti hodní, nebo ti zlí. Ale hlavně se neví, jestli má jakákoliv snaha přežívat smysl, protože není vůbec jisté, že je ještě na světě něco, co má smysl hledat. A to je to největší závaží celkové tíhy doléhající na bezejmenné hlavní hrdiny, ale i na čtenáře, kterého McCarthy bravurně donutil tlačit jejich životně důležitý nákupní vozík po jejich boku.
Tato kniha si na nic nehraje a naservíruje Vám na "pár" stránkách syrovost postapokalyptického světa. Což je problém, protože si myslím, že kniha s tímto tématem by si zasloužila minimálně o 100 stránek více k důkladnějšímu sžití s hlavními postavami, které byly místy až nepříjemně odtažité
Docela dlouho jsem zvažoval, co sem napíšu. Jelikož vím, že dost lidí to tady čte pro inspiraci, tak nechci nikoho klamat a nebo si vymýšlet.
Původně jsem si připravil pár nelichotivých poznámek, které jsem chtěl autorovi vytknout. Jenže! Byl to předčasný soud a opět jsem se poučil, že je třeba soudit knihu jako celek. Tedy až po přečtení celé knihy nikoliv v půlce. Kdybych knihu hodnotil v půlce, tak řeknu upřímě toto:
Je to velice jednotvárný příběh o muži a chlapci, kteří z naprosto nepochopitelného důvodu putují pěšky na jih Spojených států. Co je k tomu vede se nedozvíme, ale převažuje zřejmě touha se zahřát, neboť autor si po celou dobu prostřednictvím postav stěžuje, jaká mu je strašná zima. Navíc má neustále hlad, což ve spojitosti s faktem, že se nachází ve zpustošené, vypálené a nehostinné zemi bez slunečního svitu a zahaleni až po kotníky v popílku nepůsobí opravdu moc pozitivně. Po celou dobu vlastně oba prohledávají nové a nové ruiny lidských obydlí v touze najít hrstičku shnilé mouky, aby si z ní mohli vyrobit placky. Zapít to vodou z kontaminovaného potoka a pak zase vesele dál vpřed novému hladu. Atmosféra jako z Falloutu, až na to, že chybí nějaká větší zápletka. Takový Fallout bez zápletky. Spousta harampádí, sem tam nějaký ten kanibal, uřízlá hlava nebo opečené dítě na rožni, což mě osobně moc nebere. Konkrétně to dítě je dle mého názoru přitažené za vlasy víc, než oblečení Střihorukého Edvarda, ale budiž. Když má matka takový hlad, že je schopná zblajznout vlastní dítě a zapít ho hořkou vodou z potoka a pak si dát dvacet, zatímco její kolegové si ze zubů vyndávají zbytky stehýnka jejího prvorozeného synka, řekl bych si, že asi musí mít vážně hlad. Ale to není jediná věc co mi zde vadila. Monotónní popis situací jako, dnes budeme spát u silnice a přikrejeme se plachtou, mě je zima, já mám hlad a zítra možná umřeme hlady na náladě člověku nepřidá. Celý děj přesně tak šedivý jako počasí které neustále popisuje. Mlha, déšť, místo sněhu popílek. V noci tma bez svitu měsíce, ve dne světlo bez svitu slunce. Pořád jen tlumený déšť, kouř, zima a dvě vyhladovělé lidské bytosti schoulené pod plachtou. Dialogy tomu taky moc nepřidávají. Jsou ve stylu. Zabijou nás? Ne. Tak jo. Jdeme? Jo. Tak jo. Celý děj ubíhá tempem 15 km za den a ani o centimetr víc, což je přesně dávka, kterou tito dva zubožení bezdomovci zvládají ujít za den s nákupním košíkem plným harampádí. Fakt, že si nikde nedokáží najít fungující střelnou zbraň a neustále žmoulají pouze obyčejný revolver s posledním funkčním nábojem, mi přijde právě v USA tak tristní, že jsem si musel chvílemi kousat ret, hlavně v momentech, když na jediném výstřelu závisí celý jejich život. Pochybuji také o tom, že by poslední přeživší lidé konvertovali na kanibaly a stranili se v co nejmenších skupinkách. Spíše bych očekával, že dojde ke sbližování lidí, za účelem vytvoření silnějších komunit, které mají větší pravděpodobnost získat obživu. Navíc pořád by přece měli možnost pálit uhlí, ropu, olej a vyrábět si umělé světlo, pěstovat rostliny, houby nebo červy. Asi všichni schopní lidé zlenivěli a raději se dali na ohlodávání kostí svých soudruhů.
Navzdory veškeré kritice, kterou jsem zde vypsal, se mně kniha velice líbila. Závěr nečekaně reálný a smutný. Vlastně jako celá kniha. Ale opravdu mě dojal svým citem a něžným pochopením a smířením se s osudem a láskou otce k synovi, což je pro mě osobně věc, kterou zatím znám jen z té duhé strany. Jako syna.
Knihu rozhodně nedoporučuju fanatickým vyznavačům sci-fi a postapokalyptických románů s oblibou mutantů, příšer a tajemna. Téma pos-apo je zde jen pozadí celého děje. Klidně by se vše mohlo odehrávat v 15. století nebo po druhé světové válce. Pozor tento román může prohlubovat deprese a vyvolat šok. Nečtěte ho, pokud nejste v dobrém rozpoložení.
Sečteno podtrženo. 80 procent, pokud se dá takto kniha hodnotit.
Nevím proč, ale vůbec jsem nepochopila, co toto dílo má znamenat! Hlavní myšlenka je přežít. Ale to zdevastované prostředí a nikde nic. Divný. Sice se četla dobře, vtáhla mě do děje, ale vážně ji nepobírám.. Za pár let ji zkusím znova!
No tak já si nemůžu pomoct, ale podle mě je tato knížka hoooodně, hodně dobrá. Dokázala mě vtáhnout do děje tak moc, že jsem se bála usnout. Já tento žánr vůbec nemusím, nikdy jsem žádné sci-fi nečetla, protože mě to neoslovuje. Ale toto mě zaujalo, přečetla jsem to nadvakrát a pokaždé jsem to četla se zatajeným dechem.
Podle mě je to ale knížka, kterou nejde číst cestou do práce, po chvilkách při vaření atd.... Potřebuje se na to klid a dostatek času, člověk se prostě musí vnořit do děje.
A je pravda, že knížka je hodně depresivní. Některé situace jsem si ani nechtěla představovat, jak byly otřesné.
Nevím proč se mi tohle dílo až tak nelíbilo. Proč mě neoslovilo. Možná je to tím, že tato postkatastrofická vize není až tak nereálná. Že může v mysli člověka vzkypět podezření, že si čte ve své budoucnosti. Možná, že jsem nepochopil dosah napsaného. Možná, že jsem měl na čtení téhle knihy blbé období a měl si radši přečíst pohádku. Možná, že slunce zářilo nějak šejdrem a mně se díky tomu špatně četlo. Možných možná je spoustu, ale já mám pocit, že kniha byla pustá a táhla se jako putování dvou ztracenců, kteří ji okupovali. Ano, poslední možnost u mě vítězí. pusto na stránkách a popularita knihy uměle vyhoněná až k výšinám.
Tahle kniha se mi velice líbila. Dozvěděl jsem se o ní až díky tomu, že jsem četl o filmové adaptaci a než jsem shlédnul film, chtěl jsem si prvně přečíst knihu. Já mám rád katastrofickou tématiku a vize z téhle knihy mi přišla nejrealističtější k tomu, co nás určitě jednou potká. Já jsem vůči naši budoucnosti velice pesimistický. Jinak nápad to byl dobrý, příběh výborný a zpracování taktéž výborné.
Ale měl-li bych porovnat knihu s filmem, nedokázal bych to. Filmová verze je jedna z mála případů, kdy se film držel striktně předlohy. Pochopitelně něco z předlohy bylo omezeno, ale to bylo vynahrazeno jinak a veškeré změny podle mě byl opravdu jen čistý kompromis film vs kniha. Ten kdo by se rozhodoval mezi knihou a filmem, by se mohl rozhodnout i pro film a nebyl by vůbec o nic ochuzen. Teď je jen otázka, zdali je to dobře, nebo špatně. Když by to bylo jiné, než kniha, fanoušci knihy by nadávali, jenomže jestliže je to stejné, pak mohodou nadávat na to, že to není nijak originální. Je to patová situace a můj případ není ani jeden, protože já vychvaluji obě dvě verze.
Mně teda kniha moc nenadchla. Téma zničené planety a zredukování lidské existence na nejzákladnější instinkt přežití - celkem profláklé. A pak už nic jen ten popílek....Když nemáš vůbec nic, udělej z ničeho obřad a vdechni do něj život.... citát z knihy jak trefný ...
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
2008 | Cesta |
2007 | Tahle země není pro starý |
2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
2009 | Dítě boží |
1995 | Všichni krásní koně |
Takhle kniha je zkrátka čistá esence deprese.... velmi dobré čtení.