Cesta
Cormac McCarthy
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Mé oblíbené postapo v té nejsyrovější podobě. Jedná se o téměř komorní příběh dvou lidí, prodírajících se zbytky světa. Nevíme co se stalo ( že by supervulkán..), nevíme, až na jednu malou,ale podstatnou informaci, vůbec nic. Jen se den za dnem lopotíme setmělou krajinou, prožíváme zoufalství z hladu a všudypřítomné zimy.
Doporučuji jako motivační čtení pro lidi, kteří považují dnešní dobu za těžkou. Protože starosti, které v současnosti máme,jsou vlastně roztomilé.
Nejponuřejší a v podstatě velmi reálný postapo scénář, pokud by nastalo to, co v příběhu.
Můžeme si představovat, jací velcí hrdinové by z nás byli. Co bychom dokázali pro obnovu civilizace a tak. Jo, houby. Vrátili bychom se k přirozenosti nikterak nekontrolované neexistujícími mravními kodexy. Ty by nám vydržely do doby, než by došel chleba. Věřím, že i z těch neosvícenějších naivků by se rychle staly krvelačné šelmy. A pokud ne, sežraly by je jiné šelmy.
Dřímá to někde pod povrchem - vzpomínka na chuť krve, touhla značit si území a uhájit ho za jakoukoli cenu.
Úplně ve zkratce, povinná výbava pro četbu této knihy: Igelitka, plato prášků na spaní a vodka. Kniha je neuvěřitelně ponurá, temná a bez naděje. Napsané je to skvostně a krásně - to jsem si skutečně užívala a slovní obraty si přepisovala na stránky vedle. Otázky, které si autor při čtení pokládal, jsem si zřejmě pokládala také. Na čem na konci vlastně záleží. Jaký druh zvířete v sobě máme, pakliže v sobě přestaneme mít lidskost? Jde to definovat i jinak, než jako "druh lidí"? Samozřejmě, kniha obsahuje i světlé okamžiky sebeobětování a lásky. Vzpomínek a bezbřehé touhy po návratu časů, které jsou ztraceny. Doporučuji...na léto, k mochitu a na lehátko.
Ponuré a depresivní, velmi dobře napsané, autorův styl mi sedl a hned dnes se chystám na film s Viggem Mortensenem, doufám, že i ten bude dosahovat takových kvalit
Naprosto nechápu některé zdejší komentáře, myslím, že si v knize každý něco najde, kniha je o lidství a poměrně reálně vyobrazuje jak by to asi mohlo vypadat po nějaké přírodní/energetické katastrofě, žádná šílená scifárna, ale poměrně reálný scénář po kterém bychom viděli co v lidech opravdu třímá..
Smutné, depresivní a místy hororové. Fallout byla optimistická pohádka. Celkové vyznění by se snad dalo vyjádřit: Nedůvěra zabíjí a přináší osamění. Kniha má spoustu rovin, ale je pravda, že je jen letmo ukáže. Nejde do hloubky. Každý se tak může zaměřit na to, co je mu blízké. Vztah otce a syna, role rodičovství, hledání lidskosti, spirituální rovina s rozhovory o Bohu a dětech. Bavil jsem se, bál a byl smutný. Charaktery mi však nevnikly pod kůži, necítil jsem s nimi. Vztahy byly přinejmenším zvláštní (muž - žena, otec - syn). Chybělo mi něco, čím bych se s nimi ztotožnil. Byly povrchní stejně jako hlavní témata. Možná to byl záměr autora. Ve světě, který se rozpadl, již jen těžko hledat hloubku a něco smysluplného, kromě sebe sama a holého přežití. Možná.
„V šedém světle vyšel ven, zůstal stát a na okamžik spatřil absolutní pravdu světa. Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru. A někde v doupěti se dvě štvaná zvířata třesou jak liščata. Vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby se nad ním mohlo plakat.“
Nejsem ani vyloženě nadšen, ani vyloženě zklamán. Autor dokonale vykresluje atmosféru zoufalství, šedi a beznaděje. Deprese pomíjivého světa je hmatatelná a při čtení čtenáře objímá jako jakási černá mlha. Textem probleskují okamžiky čiré hrůzy, náznaky šílenství konce civilizace. Přesto, příběh je víceméně monotónní, putování, putování, putování, cesta, cesta, cesta, cesta jakoby bez konce. Autor nicméně udrží čtenáře v pozoru, možná právě díky těm občasným a pozvolna dávkovaným hrůzám. Nutno vyzdvihnout, že některé věty jsou doslova odzbrojující a zasáhnou opravdu hluboko v nitru. Postavy jsou nicméně divné, anonymní – nelze říct, že ploché, ale zároveň ani nijak zvlášť zapamatovatelné nebo oblíbitelné. Co mě však maximálně iritovalo, bylo jejich nelogické, nesmyslné a prapodivné chování, naprosto nehodící se do nebezpečného světa po kolapsu civilizace. Konec je celkově nemastný neslaný. Přes kritiku času stráveného s knihou nelituji, od autora si časem přečtu něco dalšího, přesto považuji „hype“ kolem „Cesty“ za neúměrný celkovému zážitku.
„A teď si připomeň svou temnotu, ledový chlad, a jestli nejsi proklet.“
Naivni harant, co vse kazil. Pribeh nerealny, zvlaste naivnim zaverem to autor totalne "zabil". Jazyk moc strohy, popisny. Za mne to byla blbost.
Ta kniha je tak zvláště intimní tím vyobrazením vztahu otce a syna a těžkou atmosférou postapo světa. To byla velmi zajímavá čast. Chápu, že v tom někdo vidí takový ten pomyslný literární přesah. Ten pocit, který ve vás zůstane dlouho po dočtení. Mým problémem bylo občas menší odosobnění. A mým osobním problémem je, že žánr postapo svět lépe vnímám ve vizuální formě. Ale - od autora chci zkusit další knihy. Opravdu umí psát čtivě, umí napsat charaktery a dát do nich myšlenky, které ve vás utkví.
Knihu jsem četla kvůli studiu. Kniha je pořád o tom stejném, ale má v sobě určitou jiskru zajímavosti.
Knížku jsem dočetla asi jen z povinnosti. Příběh je ponurý, depresivní. Otec s chlapcem putují na jih k moři zničenou krajinou. V příběhu není popsáno, co se vlastně se světem stalo. Zajímavá na knize je snad jen obálka.
Asi chceme vědět, jak bude vypadat konec světa, ale nechceme ho nikdo zažít. Pravdou bude, že inteligence půjde stranou a přežijí jen ti, v kterých se probudí kanibalové. Smutné.
tak tohle opravdu nebylo poteseni ze cteni...
Koneckoncu jsem to poslouchal jako audio (dobre nactene!). Ale je to hodne depresivni a hodne rozvlacne a hodne monotonni... Jeden by rekl, ze tomu chybel dej, ale prave absence deje byla tou hlavni dominantou, ktera urcovala prozitek. Neboli - umelecky zamer. Vydareny.
Pomerne standartni postapo, kde ale hrdinove nemaji zadny cil ("jit na jih"), kde se proste veci deji bez jejich pricineni, kde se snazi neovlivnovat deni kolem sebe a kde spousta veci zustane nakousnuta a nevysvetlena/nepochopena, coz jeste vice zvysuje autenticitu. Bylo to silne, ale znovu to cist urcite neplanuji.
Urcite to je odlisne od vetsiny jinych postapo (treba Malevil), ve kterych autori smeruji k "happyendu". (Dle moznosti. Ten McCarthyho je sice take slibny, ale zasadni posun to teda neni.)
Nejcastejsi veta v knize je bezesporu "Tak jo."
"Až budeme konečně všichni v tahu, pak tu zůstane jedině smrt, a i její dny už budou sečteny. Vyrazí támhle po silnici a nebude mít nic na práci a nikoho, komu by to mohla udělat. A řekne si: Kam se všichni poděli? A pak to bude. To není špatný, ne?"
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy při čtení knihy chytal depky. Tato kniha je ... strašně silná. Depresivní. Temná. Děsivá. A za tu atmosféru a za to, co se mi běhalo hlavou při čtení střílím z fleku 5 hvězdiček. Jinak by to ani nešlo.
Příběh otce a syna po globální (?) katastrofě, která nejspíše vyhubila všechno živé. Poté, co vše padlo ohni a oni mají jedinou vidinu - dojít k moři. Ale co potom?
Tohle nebyla klasická post-apovka. Tahle budoucnost se líbit nebude. Tahle kniha se líbit nebude. Tohle se líbit nebude.
"Kdybys byl pták, mohl bys vyletět tak vysoko, že bys viděl slunce? - Ano. To bych mohl. - Myslel jsem si to. To by bylo fakt pěkný. - To by bylo. - Ptáci nejsou. Nebo jo? - Ne. - Jenom v knížkách. - Ano. Jenom v knížkách. - To mě nenapadlo. - Můžeme jít? - Ano."
Hodně depresivní kniha, což bylo záměrem autora. Celou destrukci ještě více podporuje styl psaní, který mi připadal hodně zajímavý - bez jmen hlavních postav, využívání pouze krátkých vět popisujících totální zkázu. Kniha zajímavá, přečetla jsem ji za dva dny, ale už se k ní nebudu vracet.
Knihu samotnou jsem nečetl, ale poslechl jsem si audioknihu, kterou namluvil Jiří Ornest. Ponurost mrtvého světa vystihl obstojně a bez emocí, které celkově v této knize tak nějak (záměrně) chybí. Vše podtrhují temné hudební podkresy. Na zpracování si nemůžu stěžovat, ale také zrovna nejásám. Ale jásot asi není to, co by se zde dalo čekat.
Cormac McCarthy asi chtěl napsat nejdepresivnější knihu všech dob a má to k tomu hooodně blízko. Garantuji vám, že se nezasmějete. Jen doufáte, že se stane něco pozitivního a že otec se synem konečně zažijí i nějaké to štěstí... ale to je tady relativní pojem.
Ponuré je zde úplně všechno a jde jen o přežití/přežívání mezi podobně postiženými chudáky. K dobru nepřispívá ani všudypřítomný strach - ať už z kanibalů, zlodějů nebo nástrah zdevastované přírody. Neustálý hlad, zima, déšť, popílek a o slunci si můžete nechat leda tak zdát. Žádné dobré vyhlídky, žádná naděje. Vše zničené, mrtvé, vyrabované. Opravdu bezútěšný svět.
Postav je zde velice málo. Dvojice hlavních protagonistů se setká jen s několika málo zoufalými či pochybnými jedinci, kteří se na chvíli objeví a pak zas zmizí, aby cesta mohla pokračovat dál. Co je však čeká, neví ani oni samotní.
Mluví se zde málo a když už se mluví, je to hodně strohé. Syn často pokládá naivní dětské otázky, takže se nedivím, že otec už se kolikrát nezmůže na nic jiného, než na opakované "nevím", "tak jo" nebo jen prohodí nějakou jednoduchou větu. Tyto dialogy se časem stanou dost stereotypními. Soustředíme se spíš na samotné hledání jídla, přístřeší a užitečných věcí - vždy paranoidně ostražití, vždy připravení na nejhorší. To se může zdát jako nuda, ale pořád se tam děje něco, kvůli čemu nemůžete přestat.
Je zde hodně neznámých - nevíme, co za katastrofu se vlastně stalo a ani si nedokážu domyslet, co mohlo mít za následek takhle extrémní vyhubení všeho živého během pár let... Také u postav samotných neznáme ani jejich věk, ani jména - ne že by to bylo zapotřebí, ale bylo mi divné, že by za celou dobu otec svého syna ani jednou neoslovil jménem. Ano, sice to má za následek, že děj je o to temnější, nicméně myslím, že to je už trochu prvoplánové.
Cormac McCarthy vytvořil svět, kterého by se nikdo z nás nechtěl dožít a z kterého nebudete mít dobrý pocit. Možná vás taky přepadne strach, že by se jednou něco podobného mohlo stát - opravdu je to tak přehnané a nemyslitelné? Kdo si chce trochu zadepkařit, tato kniha je přesně pro něj. Jednorožce, lásku, kytičky, to běžte hledat někam jinam. A raději si běžte někam k supermarketu ukradnout nákupní vozík, třeba se bude jednou hodit (i když dvoukolák bude lepší - víme, jak se u nákupních vozíků dokážou zasekávat kolečka a to jezdíte po rovném povrchu).
Když to srovnám s filmem Cesta s Viggo Mortensenem z roku 2009, musím uznat, že se opravdu ve velké míře držel předlohy, což chválím. Na ČSFD jsem mu dal 4 hvězdičky, u knihy jsem chvíli váhal nad stejným hodnocením, ale po zvážení mě film nadchl přeci jen o trochu více.
Super, ale po tom humbuku jsem asi čekal víc... Svědectví od Kinga bylo mnohotvárnější.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Někdo říká, že se jedná o drsnou knihu. Ano, není určitě pro slabé povahy, ale měl by ji číst každý. Svět by byl hned lepším místem. Určitě doporučuji, jedná se o stěžejní knihu z bohužel méně proslulé literatury.