Cesta
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18/bmid_cesta-kG4-18.jpg
4
2929
2929
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Ke knížce jsem se dostal tak nějak náhodou. Plánovitě bych si ji asi nevybral, protože jsem kdysi viděl nějaký postkatastrofický film, který ve mě vyvolal trvalou nechuť k tomu žánru. Nicméně tato knížka byla neobyčejně silná. Kromě toho, že tě autor neustále udržuje v napětí (a nutí tě nepolevovat ve čtení přes pokročilou noční hodinu :), tak to je převážně knížka o lidské duši. A přestože velmi temná, tak optimistická - "neseš světlo".
Esence deprese, zmaru a zoufalství. Nevadí mi knihy, které jsou smutné, ani takové, které končí špatně, ale u téhle knihy opravdu nebyla kapička naděje. Čtení jsem si musela dávkovat, protože tolik zoufalství nešlo unést. Jestli to byl autorův záměr, pak se povedl brilantně.
V doslovu se píše, že jde o McCarthyho nejpozitivnější knihu, což mě teda upřímně děsí.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Syrový krutý svět, kde lidé klesnou tak hluboko, že jsou ochotni stát se kanibaly v kontrastu s chlapcem, který nedostal šanci poznat starý svět (jen v podobě vyprávění svého otce a doušku Coca-Coly), ale přesto má v sobě tolik něhy a empatie, že je opravdu malým plamínkem ve světě mrtvých stromů, rozteklého asfaltu a toxického popela.
Tak jo. Tak krátká a i dnes často používaná věta. Přesto si ji budu už navždy spojovat právě s touto knihou. Ta malá čistá duše, která se snaží věřit svému otci, a přesto má téměř pořád strach, ji v knize vyslovila snad "tisíckrát". Totální deprese, beznaděj, putování za něčím, co možná ani není, a smíření s tím, co je. Dvě čisté duše v nečistém světě, který zbyl. Je to rozhodně kniha, na kterou člověk jen tak nezapomene.
Uffff, tak to bylo něco. Člověk je celou knihu napnutý jak struna.
Velmi velmi syrový příběh.
Tohle nebylo vůbec hezký.
Už dlouho ve mě žádná kniha nezanechala tak silný dojem. Skvěle napsáno.
"Během těch nocí strávených v černočerné tmě jen párkrát nezáviděl mrtvým."
Tak toto mi doslova vyrazilo dych...
Čakal som naozaj depresívne zobrazenie sveta po apokalypse, no okrem toho som dostal aj nesmierne nervydrásajúci psychologický román, ktorý vlastne ani nie je o apokalypse ako takej, ale je hlavne o preživších a o tom, ako si poradia v nemilosrdných podmienkach...
Vďaka Cormacovmu neobyčajnému štýlu písania (rozprávanie bez úvodzoviek je veľmi zaujímavé) som sa do príbehu dokázal naplno ponoriť a prežíval som ho spolu s otcom a synom. Okrem toho sa mi každá jedna stránka odohrávala priamo pred očami (raz som sa do toho začítal až tak, že som skoro zabudol vystúpiť z autobusu ;-) ) a veľakrát sa mi stalo, že som sa od knihy nedokázal ani na chvíľu odtrhnúť.
Najzaujímavejšie na Ceste je však to, že aj napriek tomu, že nemá veľa strán dokáže zaujať a byť mimoriadne úderná (z niektorých rozhovorov a myšlienok ma úplne mrazilo "Na vzdálených hřebenech už nebylo vidět vatry. Říkal si, že už se nejspíš krvavé kulty navzájem zlikvidovali.")...
No, a záverečné vyvrcholenie tejto knihy ma úplne dostalo, dalo sa čakať, že to tak skončí, ale pre mňa to aj tak bola silná podpásovka...
Cestu som si prečítal vďaka odporúčaniu (daná osoba už bude vedieť, že myslím ju ;-) ) a ja sám ju tiež musím odporučiť, nemôžem dať menej ako 95 % (na film s Viggom Mortensenom sa tiež niekedy pozriem).
"Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout."
Nádherná kniha o síle osobnosti a tom, co dokáže rodičovská láska. Asi bych ji nenazval sci-fi. Ten základní prvek světa po katastrofě tam samozřejmě patří. Ale to je jen rámec, dál už to autor nerozpitvává. Vůbec netušíte k čemu došlo a je to zcela nepodstatné. Pro mě spíš psychologický román. Při některých pasážích (např. diskuze s manželkou o přijatelnosti vraždy a sebevraždy) mně až mrazilo v zádech.
Jedna z těch knih, která je důkazem nepřímé úměrnosti počtu stran s hloubkou sdělení.
Nebylo to jednoduché, ani příjemné, naopak, cítila jsem hluboký zásah v místě mé dobře ukrývané existenciální úzkosti. Nemám ráda konce (kterékoli, třeba poslední díl seriálu Mash 4077 jsem "přežila" jen jednou), neumím je zvládat, vzbuzují ve mě všeprostupující smutek a paniku. Takže si dovedete představit, jak se mnou cloumala kniha popisující konec světa, civilizace a zároveň naznačovala to, čeho jsme my lidé ve vyhrocených, katastrofálních etapách "života" schopni.
Mám pocit, že tohle bych po druhé už nedala...
Asi mi došla slova. Co taky říct? Snad jen, doufám, že bych byla ta hodná, že bych si byla schopna uchovat lidskost i na konci světa. Vždycky si tuhle otázku kladu u podobných knih, tady možná víc než jindy.
,,Den šťastný sám o sobě. Právě tato hodina. Další už nebude. Další je právě teď. Vše vznešené a krásné, co si člověk bere k srdci, pochází z bolesti. Zrodilo se ze žalu a popela.
,,Konečně byla jasná křehkost úplně všeho. Dávné problémy vyřešily nicota a noc. V posledních chvílích už jde všechno stranou. Světla zhasnou a všechno zmizí. Rozhlédni se kolem sebe. Věčnost je hodně dlouhá doba. Jenže chlapec věděl svoje: že věčnost není doba vůbec žádná.
,,Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout
Vítr v korunách.Den další.Šedivý.Nerozeznatelný od jiných šedivých dnů.
Sněží ? Těžko říci.Padá popílek.Většinou z oblohy něco padá.Ted je to zrovna sníh.
Budu vyprávět.Protože,ty za to stojíš.
Ahoj tati.
Jsme na cestě se synem.Putujeme.Spíše protloukáme.Někam.Co jiného.
Jsme stíny.Minulost jsou jen stíny.Přestaly existovat.
Autor to o nás podal opravdu sugestivně.Oproštěný minimalistický styl.Úsporné dialogy.Popis zpustošené krajiny ap.
Vyprávění má o to blíže ke Cormacovým ranným románům.Myslíš,tati ? Tak jo.
Představivost.Obrazotvornost.Stále se vkrádají myšlenky: co by jsme dělali my na jejich místě ? Dost to samé.Úkryt.Jídlo.Zima.Přežít.Jedinné důležité.Oproštěné od všeho.
Jestli máte nějakou tu ratolest.Samozřejmě čtenářský zážitek pro každého.Dost dobře o to větší prožitek,pokud ty děti jsou.A Vy to přeci znáte.Opečovávat.V dobrém rozmazlovat.Piplat.To nejcenější z celého srdce.Je v tom nejčistší možná dobrota.
Mám já Tebe a ty máš Mě.
Možná,že právě pro tuhle chvíli,jsme přišli na svět.Hlavně však krédo,živ.motto,které někdy rád cituju pro něho: Protože jsme hodný.
Ano.A neseme ohen.
A neseme ohen.Přesně tak.Tak jo.
To dilema.I když budeš mít zlý sen.
Když bude mezi námi hráz.Nebudeme si mít co říct.Není o čem.Jen ten ohen.Ten ohen.
A žádná plechovka coca-coly,už nebude chutnat stejně,jako tenkrát ta na cestě.
Nikdy se žádná jiná chut nevyrovná té jedné plechovce a ten požitek z toho momentu.Dokud neumřeme vid tati.Neumřeme.
Nic není a nic nebude.Na jih k moři.Až strom poslední padne.Jen ten vítr dohání nás k šílenství.
Pokud už nic nebude,tak aspon tohle má smysl.Jsme sami.Planeta.Vítr.Ten vítr bez korun stromů.Bude někdo jiný.
... poslední co by o tom mohl vyprávět.
Bůh není a my jsme jeho proroci.Přinejmenším literární tvůrce McCarthy.
Existencionální.Bezútěšné.Jednoduché.Prosté.Minulost neexistuje.
Muž.Chlapec.Krajina.Takový jsme byli.
Všichni jdeme spolu.Tlačíme vozík jako symbol.Z oblohy zvolna padá.
Odněkud.
Svět ztrácí barvy.
Jsme na CESTĚ.
Někam ? ... ? do neznáma.
Když jsem knihu začal číst, byla jsem v šoku. Tohle nám dávají za povinnou četbu?! Ale potom jsem pochopila proč. Tahle kniha je brutální, krutá a rozhodně není pro slabé povahy, avšak přesto všechno co se v ní děje jakýmsi způsobem vyvolává pocit, že naděje je, i když tak malá, že ji skoro není vidět. Tato kniha mě svým způsobem donutila dívat se na svět trochu jinak a vážit si více toho co máme, protože se kdykoliv může stát, že vzápětí o to přijdeme.
Toto je koncentrát zmaru a beznaděje...
Země je zničená jakousi blíže neupřesněnou katastrofou, která vyvrhla hromady popela, jenž zatemnil slunce a pokryl zemi. Zmizely rostliny a chybí zvířata, lidstvo téměř vymřelo. Pro pár přeživších se smyslem života stalo hledání jídla, konzervovaných zásob z doby před katastrofou. V této situaci sledujeme cestu otce se synem, kteří chtějí utéct před zimou na jih k moři.
Ke zvýraznění ponuré atmosféry autor zvolil velmi úsporný styl, popisy jsou stručné, dialogů je poskrovnu, děj se nijak zásadně neposouvá. Přesto (nebo možná právě proto) myšlenky tohoto díla působí velmi naléhavě - hrůza z takové globální katastrofy, solidarita a kontrast dobra a zla, zachování lidství, které však může člověka stát život, příbuzenská pouta a rodičovská zodpovědnost a další.
Za mě toto zpracování sice není na plný počet hvězdiček, ale četby určitě nelituji a k přečtení doporučím.
Skvělá kniha, příběh otce a syna, kteří se snaží přežít každý den ve světě po přírodní katastrofě. Velmi dojemný příběh a naději a touze o přežití.
Jedinečná záležitost, jak kniha tak film. Příběh který se obrací dovnitř, do nitra nás samotných natolik křehce, natolik důvěrně a natolik opravdově, že jej nikdy nezapomenete. Byť autor tlumí vizuál, ví že není třeba popisovat něco co samo jako stín povstává, za každým krokem nebo větou. Zoufalství, beznaděje a to vše bez patosu a jako by šeptem. Mnoho vrstev, mnoho pozastavení a přitom jazyk je skromný, je to spíš šepot,skrz který pronikne člověk na hladinu děsivé reality..... Reality, která je v nás, za námi, s námi jako stín.....
Někdo říká, že se jedná o drsnou knihu. Ano, není určitě pro slabé povahy, ale měl by ji číst každý. Svět by byl hned lepším místem. Určitě doporučuji, jedná se o stěžejní knihu z bohužel méně proslulé literatury.
Mé oblíbené postapo v té nejsyrovější podobě. Jedná se o téměř komorní příběh dvou lidí, prodírajících se zbytky světa. Nevíme co se stalo ( že by supervulkán..), nevíme, až na jednu malou,ale podstatnou informaci, vůbec nic. Jen se den za dnem lopotíme setmělou krajinou, prožíváme zoufalství z hladu a všudypřítomné zimy.
Doporučuji jako motivační čtení pro lidi, kteří považují dnešní dobu za těžkou. Protože starosti, které v současnosti máme,jsou vlastně roztomilé.
Nejponuřejší a v podstatě velmi reálný postapo scénář, pokud by nastalo to, co v příběhu.
Můžeme si představovat, jací velcí hrdinové by z nás byli. Co bychom dokázali pro obnovu civilizace a tak. Jo, houby. Vrátili bychom se k přirozenosti nikterak nekontrolované neexistujícími mravními kodexy. Ty by nám vydržely do doby, než by došel chleba. Věřím, že i z těch neosvícenějších naivků by se rychle staly krvelačné šelmy. A pokud ne, sežraly by je jiné šelmy.
Dřímá to někde pod povrchem - vzpomínka na chuť krve, touhla značit si území a uhájit ho za jakoukoli cenu.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Velmi silný příběh, který se odehrává ve fiktivním světě po globální katastrofě, mě zaujal od první stránky. Na zplundrované a nehostinné zemi už nic neroste a zbytky zbědovaných lidí umírají. Přesto se jako zázrakem daří přežívat dvojici, kterou tvoří otec a syn. Jejich cesta k moři je vlastně určitým podobenstvím o naději, která přežívá i za nelidských podmínek. Tito dva trosečníci se snaží nepromoknout, nezmrznout, sehnat jídlo a přespat v bezpečí. Bojují zkrátka o holý život.
Kniha, která získala Pulitzerovu cenu, má existenciální i společenský přesah, a tak se vedle tohoto drsného příběhu o přežití, zdají romány o manželských nevěrách, rodinných válkách a honbě za postavením doslova malicherné. Jak se říká, pokud nejde o život, jde... Takže doporučuji spíše náročnějším čtenářům, kteří ocení autorův úsporný styl a velkou fantazii.