Cesta

23.09.2018

Drsně otevřená knížka popisující Londonovo mládí, doby dávno předtím, než začal o svých zážitcích psát. Popisuje autorovo cestování po Americe - vlakem, ale načerno. Na plošinách, na střeše, v nákladním prostoru... záležitost pro zdravé a silné jedince s dobrodružnou povahou. Knížku jsem četla poprvé, ale nevím proč, už od dětství se mi občas zdá sen, v němž naskočím do rozjetého náklaďáku a vlak jede a jede a unáší mě doneznáma... V reálu by mě nikdy nenapadlo to zkoušet :-). U Londona a dalších "hobos" v tom asi nebyla jen snaha svézt se zadarmo, ušetřit peníze, které neměli a museli by je vydělat prací, což se jim často nechtělo. Touha po svobodě a překonání sebe sama, i když ne zrovna poctivými prostředky. Jenže co bychom chtěli od Divokého západu, uhlazené jednání se tam jaksi nenosilo a navíc, uhlazenost není vždy zárukou toho, že je člověk v jádru čestný a nepáchá žádné špatnosti... Knížku doporučuji, může pomoct i k tomu, že se člověk zamyslí nad tím, jak by asi sám reagoval v různých krizových situacích.

03.10.2017

Ze začátku mě kniha nadchla. Lidé kteří se rozhodli cestovat tímto způsobem si zasloužili být zdarma svezeni. Byl to výkon. Oni hodní odivu. Touha po dálkách a po poznání je omámila natolik, že byli ochotní riskovat svůj život.
Až popis pobytu ve vězení a líčení plavby po řece mi ukázalo, kdo ti lidé byli. Bezohlední, amorální. Nebo jen ta parta co se k ní "vyfouknutý ze skla" vždy rád přidal - protože "musel".
Chápu, v první řadě můj život a v druhé životy ostatních.
Je ale nutné drtit cizí ruce pendrekem, abych měla s čím šmelit? Pro výstrahu shazovat lidi ze schodů? Okrádat v době krize důvěřivce a naivky kvůli pití smetany a vaření kávy v mléce? Londonovi se příčila nesvoboda s jakou byl odsouzen, za to že si prohlédl vodopády. Mně se příčí arogance s jakou jedná s " hloupějšími, pomalejšími," protože může.
Po přečtení celé knihy mám na ty co naskakují za jízdy na vlak i na pana Londona zcela jiný názor. Třeba je to ale jen dobře vylhané. V tom případě knihu doporučuji.
Dobře napsaná a ten slang..
Nebýt obsahu, seženu si vícero překladů a budu se jimi bavit. Prý se překlad měnil dle kulturního kontextu.

12.05.2016

Kdo lže, ten krade! Jack London zřejmě oboje. A ještě se divil, že ho zavřeli.

Na jednu stranu zajímavá sonda do života tuláka, na druhou stranu dosti zmatená kompozice a často se opakující popisy jízdy na vlaku a utíkání před policií. Pro mě méně povedený předobraz Na cestě od Kerouaca. Vzhledem k překladu z roku 1923 je to zejména zajímavá lingvistická exkurze do sto let staré historie.

25.01.2016

Vtipné a kdo rád slang, tady si užije!

08.06.2015

O několik desítek let dříve napsaní Kerouacovi Dharmoví tuláci a Na cestě. Jiný styl, žádný zen-buddhimus ani alkohol či drogy, ale stejná myšlenka žití v přítomném okamžiku a zachování si svobody prostřednictvím toulání. Nevím, do jaké míry je tato útlá autobiografie pravdivá, přece jen Jack London na několika místech vyzdvihuje svůj um mystifikace, kdy ho např. smyšlené dobrodružné či srdceryvné příhody zachránily od hladu nebo vězení, nicméně její četba pro mě byla velkým zážitkem. Doporučuji první český překlad z roku 1923, archaické výrazy a jazyk dávají textu tu správnou atmosféru něčeho, co se odehrálo již kdysi dávno.

15.05.2015

Krásná a svým způsobem nedoceněná kniha. Bílý Tesák a Volání divočiny zná každý, ale Cestu zná na můj vkus málo lidí. A je to škoda. Tohle Jackovo putování je okouzlující a i díky svému rozsahu je stravitelné i pro nečtenáře. Rozhodně můžu doporučit.

30.09.2014

"Vydal jsem se na cestu, protože jsem musel. A protože jsem v kapse neměl ani vindru, cestoval jsem načerno. Práce mi nevoněla, byl jsem prostě takový, nechtěl jsem trávit život někde ve fabrice nebo v docích nebo kde já vím ještě. Trampovat prostě bylo pro mě snadnější, a tak jsem to zkusil.

Tenkrát jsem ještě nečetl Ztracený ráj, ale později jsem plně pochopil Miltonovo Lépe je panovat v pekle, než sloužit v nebi. Byl jsme si jist, že velcí duchové se pohybují na stejných cestách..."

30.07.2014

"Vydal jsem se na cestu, protože jsem musel. A protože jsem v kapse neměl ani vindru, cestoval jsem načerno. Práce mi nevoněla, byl jsem prostě takový, nechtěl jsem trávit život někde ve fabrice nebo v docích nebo kde já vím ještě. Trampovat prostě bylo pro mě snadnější, a tak jsem to zkusil.

Tenkrát jsem ještě nečetl Ztracený ráj, ale později jsem plně pochopil Miltonovo Lépe je panovat v pekle, než sloužit v nebi. Byl jsme si jist, že velcí duchové se pohybují na stejných cestách..."