Cesta
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/416769/bmid_cesta-z3f-416769.png
4
2865
2865
McCarthy v románu Cesta stroze a lapidárně líčí svět po globální katastrofě - přesně domýšlí jeho podobu i jednání přeživších ve světě, kde z někdejší civlilizace nezůstalo téměř nic. Děj Cesty tvoří putování otce a syna pustou, bezútěšnou krajinou, trvale zakrytou příkrovem mraků. Poutníci směřují k moři, vedeni neurčitou nadějí, jejíž chatrnost si dobře uvědomují. Většinu času hladoví, přespávají v lesích a pod mosty, vyhýbají se lidem, protože od těch, co přežili, se nedá čekat nic dobrého. Otec vynakládá veškeré úsilí na to, aby syna před světem uchránil a dovedl k cíli, protože tento úkol je to jediné, co má ještě smysl. A možná nejen pro něj samotného. Anotace 2: Svět po globální katastrofě. Bezútěšnou krajinou, šedou a studenou prochází otec s malým synem. Většinou hladoví, nocují v lesích, ostatním přeživším lidem se vyhýbají, protože od nich nemůžou čekat nic dobrého. Jejich nadějí je dojít k moři, otec však ví, že se jeho čas se krátí. Cesta je román temný, ale ne bezútěšný: apokalypsu líčí v mistrovské zkratce, ale čtenáři neodpírá naději. Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Literatura světová Thrillery Sci-fi
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
The Road , 2006
více info...
Přidat komentář
K přečtení knihy mě vedla zvědavost. Hodně lidí ji tady chválí, tak jsem si ji vypůjčila v knihovně. Mno...kdybych nečetla Bídné roky nebo Ohně na planinách, možná by mě to taky nadchlo. Ale ne. Je to těžce depresivní četba, na které si dal autor záležet. Aby to bylo co nejpochmurnější, nejbeznadějnější, smrt a popel na každém kroku. Nedověděli jsme se sice, co ten kolaps planety způsobilo, zato jsme si užili velké porce nihilismu. Spisovatel atmosféru přitmavil i tím, že hlavní postavy ani nepojmenoval. Přímé řeči chybí uvozovky, asi to mělo podtrhnout zvláštnost textu. Takže to mám za dvě hodiny čtení za sebou a nemyslím si, že je to tak světoborné dílo. Ono se líp píše na truchlivou notu, než na tu veselou. Podle mě se autor rozhodl udělat velké umění s obrovským dosahem pro lidstvo, a dopadlo to podle toho.:)
Ještě jsem se vrátila, protože mi pořád hlavou procházela báseň, ale nevěděla jsem, kde jsem ji četla. Už vím!!!!!
Společnost je k zblití,
Vyválená v hnoji
I s britskou vlajkou.
Sid byl ničema.
Johnie už shnil.
Mrtvej, mrtvej, mrtvej.
Zabitej šedí.
Anglie páchne.
Stoka světa.
Žumpa Evropy.
Sláva punkům,
Králům a královnám
Našich ulic.
Dobrý, ne? Toto je básnický výtvor dospívajícího Adriana Molea, když se snažil o proniknutí do žurnalistiky:)
Jinak jde o knihu Tajný deník Adriana Molea. A řekla bych, že pan McCarthy už by mohl mít pubertu za sebou;)
Filmu jsem se dlouho vyhýbal a čekal jsem na knihu. Tak tahle kniha je fakt síla a závěr je ještě silnější zážitek z kterého jsem byl dost naměkko. Jako otec jsem jsem se při čtení také zamýšlel zda bych měl dost odvahy, vnitřní síly a přesvědčení využít smrt pro svého potomka jako rychlého vysvobození před dlouhým děsivým a trýznivým osudem v rukách kanibalů. K ničemu jsem nedospěl a rychle jsem vždy tohle zamýšlení rychle opustil, jakmile mě kniha opět zavedla k tomuto depresivnímu tématu. Neustálá zodpovědnost rodiče jak ochránit a obstarat věci k přežití sebe a syna jsou obrovskou a neustálou tíží. Být neustále ve střehu a v pohybu, posuzovat rizika je také dost vysilující. Většina již zde o této knize napsala vše důležité, takže bych je zbytečně opakoval. Jediná věc, která mě překvapovala,bylo to jak plně naložený obyčejný kovový nákupní vozík s pidikolečky projíždí tak obrovské vzdálenosti neudržovanými silnicemi a hlavně všemožnými druhy terénu mimo silnice. Rozhodně si ji za čas ještě jednou pořádně přečtu, nebo se konečně podívám na film.
Tak něco takového jsem nikdy nečetl!!!
Beznaděj, smutek,úzkosti, deprese...
Ke konci jsem došel snad jen silou vůle. Nedělají mi problém 800 strane knihy, ale tohle jsem prostě četl kousek po kousku.
Film jsem neviděl a ani nechci.
U knihy mi vznikla asociace se šedou barvu a to je myslím nejvýstižnější...
Brrrr... Bylo to surové. Na Cestě se mi líbilo, že se dokáže dostat člověku pod kůži, aniž by k tomu potřebovala sérii sci-fi výmyslů, nebo přehnaných nechutností. Naopak. Rovina, ve které je vyprávěna, je člověku natolik představitelná, až z toho mrazí.
Před lety jsem viděl film, který mě nijak zvlášť neohromil. Tak jsem se nepouštěl ani do knihy. Dnes je ale situace jiná. Jsem otcem syna, poslouchám rozhovory s Václavem Cílkem a navíc jsem narazil na skvělou audioknihu. Hned jak začal Jiří Ornest předčítat svým podmanivým hlasem, byl jsem ztracen. Rozhovory otce se synem a skvělá atmosféra mi nedovolily myslet na něco jiného. Po skončení jsem z toho pěkně naměko.
P.S.: Až trochu pookřeji, mám v plánu si připomenout film Vlákna, který mě před lety taky pěkně profackoval.
Audiokniha 100%
Jedním slovem vynikající. Povinná četba pro ty, kteří si ničeho neváží, snad ani vlastního života.
PS: A to jsem si myslela, že něco tak křehkého zfilmovat nelze. Film jsem neviděla, ale raději zůstanu u toho křehkého díla literárního.
"...Vsunul chlapci do ruky revolver. Vem si to, špitl. Vem si to. Chlapec se třásl hrůzou. Ovinul ho paží a držel. Vyzáblé tělíčko. Neboj se, řekl mu. Jestli tě najdou, budeš to muset udělat. Rozumíš tomu? Psst. Nebreč. Slyšíš mě? Umíš to. Dáš si to do pusy a zamíříš nahoru. Uděláš to rychle a pořádně. Rozumíš? Nebreč. Rozumíš?
Snad jo.
Takhle ne. Rozumíš tomu?
Ano.
Řekni ano, táto, rozumím.
Ano, táto, rozumím.
Podíval se na něj, ale spatřil jen nevýslovný děs. Zase mu revolver vzal. Nerozumíš, řekl.
Já, táto, nevím co dělat. Prostě to nevím. Ty budeš kde?...."
Vrchol zoufalství, bezbřehé hrůzy a strachu, neustálý pocit ohrožení, vědění toho, co může a téměř s jistotou musí přijít a přitom hluboká a bezhraniční láska. Jen toto vše může zapříčinit, aby otec vlastního velmi malého syna důtklivě učil, jak zabít sám sebe...Pro mne osobně nejhrůznější okamžik celé knihy. Kolik protichůdných emocí a přitom racionálna a jak hluboká láska by musela v otci nebo matce být, aby své vlastní a jediné dítě nabádali k sebevraždě...
Cormac McCarthy používá jen úsečná slova a věty. Často je opakuje. Syrovost a depresívnost vlastně jen krátkého a v čase neukotveného příběhu tím tak jen prohlubuje. Hrůznost reality v člověku nevyvolává touhu po květnatých rozhovorech, když jeho jedinou myšlenkou je potřeba přežít za každou cenu. Najít alespoň nějakou potravu a ochránit své dítě a sebe sama...
Přiznávám, že depresívnější a hrůznější knihu, která by se mne tak hluboce dotkla, jsem snad dosud nečetla. Dívám-li se na některé komentáře níže, uvědomuji si, že její hloubku, poselství a význam je asi možné mnohem líp pochopit, jste-li rodič. A jsem Mccarthymu moc vděčná, že při vším tom marasmu, mně ponechal alespoň tu závěrečnou naději. A jsem si jista, že jen díky ní je člověk snad schopen přežít.
... potažená smutkem, táhlým chladem marnosti, proudem sivé existence, stinné úzkosti. Na ní máme jeden druhého, nedáme zadarmo kůži ani duši. Na ní "čaroděj za sen," ani post mortem, nevzepřel se víře, předat pochodeň s nadějnou emocí, že tam, na konci chmurného tunelu, se přeci jednou světlo rozsvítí.
Otec a syn, dva stíny putující troskami civilizace. Ve světě, kde vládne brutalita a násilí, jsou si navzájem tím jediným, pro co má cenu každý den vstát do mrazivého, šedivého rána a vydat se na Cestu.
Kniha mne zcela pohltila. Možná to bylo umocněno i tím, že jsem ji četl v zimním období a obzvlášť ve chvílích, kdy jsem čekal večer sám na vlakovém nástupišti, teplota byla pod bodem mrazu a z vesnice ke mne doléhal pouze vzdálený štěkot psa, ve mně smutek a beznaděj, prostupující tento příběh, velmi silně rezonovaly.
Přečteno během par hodin. Nemohla jsme přestat číst. Neuvěřitelná kniha a jen tak na ni nezapomenu. Když jsem docetla šla jsem se napít a v tu chvíli jsem si uvědomila ze ani nevíme co vše máme hned pod rukama čistou vodu teplo oblečení a vše bereme jako samozřejmost.
Beznaděj, bolest, smutek a nekonečný zármutek.
Proč se lidé nepoučí z takových knih, jakou je také Cesta?
Svět je civilizovaný, ale okrádáme ho každý den o život. Zabíjíme jeho i sebe.
V knize naleznete pravdu a odpovědi. Na stránkách i mezi řádky je podstata lidského života.
Láska k blízkým a mír, úcta a věrnost.
Z knihy se line zmar. Zbytečnost a smrt.
Přesto lze nalézt odhodlání. Je zakořeněné v člověku. Možná poháněné strachem ze smrti a ze ztráty.
Knížka hodně bolí. Ale bolest bude ještě větší, pokud knihu zaklapnete a řeknete si, mě se jejich osud netýká. Já žiji lepší život.
Ne, nežijete. Pokud nemilujete, nejste ochotni zříci se luxusu a marností, pak opravdu nežijete.
Kniha je geniální. Tato kniha je smutnou budoucností lidstva a zároveň jeho současnou zkázou...
Velmi depresivni,smutna kniha plna beznadeje a popela zanikleho sveta...nevime,co se svetu stalo,nezname jmena hlavnich hrdinu a presto s nimi trpime a soucitime..dialogy otce se synem mi chvilemi trhaly srdce..nelituji,ze jsem tuto knihu cetla a doporucuji milovnikum zanru..
" Zadne seznamy,co je treba udelat.Den stastny sam o sobe.Prave tato hodina.Dalsi uz nebude.Dalsi je prave ted.Vse vznesene a krasne,co si clovek bere k srdci,pochazi z bolesti.Zrodilo se to ze zalu a z popela.A tak,septal spicimu chlapci,mam ja tebe."
"Vypujceny cas a vypujceny svet a vypujcene oci,aby se nad nim mohlo plakat."
"Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou."
"Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké."
"Konečně byla jasná křehkost úplně všeho. Dávné problémy vyřešily nicota a noc. S posledním jedincem zanikne věc jako taková. Zhasne za sebou a zmizí."
"V modrošedém světě vyrazili po asfaltu, šourali se popílkem, jeden druhému navzájem představovali celý svět."
"Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout."
Víc už nemáme, viď...
Nemáme.
Takže teď už umřeme.
Ne.
A co uděláme?
Napijeme se vody. A pak půjdeme dál po silnici.
Tak jo.
Někdo by mohl namítnout, že kniha je psána poměrně jednoduchým jazykem, rozhovory a události se ve své podstatě opakují a autor byl tak opovážlivý, že nám neprozradill, co se vlastně stalo. Všechno bych to odsouhlasil a dodal, že to je dobře. Minimálně pro vykreslení atmosféry je to podstatné. Dokážeme muži porozumět, je to člověk jako my, neseme břímě pravděpodobně beznadějné cesty spolu s ním.
Ponurý svět po apokalypse.
Žádná zeleň. Hlad a strach. Krutá zima. Vyhlídky na naději nula. Není šance na nic. I smrt může přijít příliš pozdě. Beznaděj.
Tak proč se ten táta trmácí se synem dál? Proč neutečou stejně jako matka? Já bych teda utekla.
Kniha o .... o .... síle žít? Navzdory všemu kolem - zoufalosti, zimě, hladu, zlu, kanibalismu, násilí - doufat?
Hlavně tu knihu nečtěte rychle. To není čtení na týden. Ani na měsíc. Mně její trávení trvá už 10 let a ještě kousek ke čtení stále zbývá.
Je to síla.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptické romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Je to o ceste... Clovek se toho moc nedovi - proc co jak kdy.. Ale je to neskutecne silny... Jeste to posiluje zvlastni usporny zpusob kterym je to napsano - chvili jsem si na nej musel zvykat, ale precetl jsem jednim dechem...