Cesta černošské dívky k Bohu

27.12.2020

Filosofická povídka o pouti křesťanské proselytky od jednoho představitele náboženského přístupu k druhému. Hrdinka se setkává nejen s bohem Noema, Jóba a Micheáše (autor poukazuje na evoluci, kterou starozákonní bůh postupem času prodělal), ale také se zakladateli křesťanských církví, s proroky Ježíšem a Mohamedem, se starověkým Řekem, agnostickým socialistou, moderními produkty všeobecného vědeckého vzdělání a s I. P. Pavlovem, zaslepeným mučitelem psů, který všechno organické počínání redukuje na reflex.

Černoška triumfuje selským rozumem a lidskou přirozeností, když například kritizuje nesmyslnost Desatera (láska k bližním člověka odklání od boha; zabíjet některé lidi je životní nutnost atd.). Jelikož je GBS metafysický ateista stejně jako já, jeho přístup – nikoli vulgárně materialistický, určitě ne zběsile antiklerikální a skeptický i k vědě – mi naprosto vyhovoval. Vyslovení záporáci jsou tu jen poživačný a krutý Noemův Jahve, který si žádá krvavých obětí, a Pavlov týrající zvířata, jenž se stará jen o poznání, zato moudrost ho nezajímá.

Jak je u GBS zvykem, k dílku neodmyslitelně patří rozsáhlý doslov. Tady autor kritizuje, že morální pokrok v (nejen náboženském) poznávání znehodnocujeme, když se nezbavujeme zastaralých vrstev. Výsledkem je, že poměrně humánního Ježíšova boha, jenž se vtěluje v lidech, ztotožňujeme s bubáky Pentateuchu. Zaujala mě myšlenka, že biblická biologie, ač žalostně neznalá evoluce, je alespoň vážným pokusem poznat život, a ne de facto chemií a fyzikou jako biologie 19. století.