Cesta do Istanbulu
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/3796/bmid_cesta-do-istanbulu-75D-3796.jpg
4
84
84
Ve svém cestopisném deníku popisuje Mika Waltari, známý autor románů Egypťan Sinuhet či Krvavá lázeň, cestu, kterou podnikl v roce 1947 jako svou druhou pouť do města, kde se setkává Evropa s Asií, západ s východem a islám s křesťanstvím. V knize líčí humorně i dojímavě svůj rodinný život, dává nahlédnout do své spisovatelské dílny a zároveň předkládá obraz Evropy v době, kdy se už nad ní vznášel stín železné opony.... celý text
Literatura světová Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2003 , HejkalOriginální název:
Lähdin Istanbuliin, 1947
více info...
Přidat komentář
Pěkné a zajímavé čtení. Mika jen popisuje co po cestě do Istanbulu zajímavého zažil a jaké myšlenky se mu občas honily hlavou. Tehdy to cestování prostě vypadalo jinak a my můžeme být rádi , že nám to přiblížil.
Waltari je vnímavý cestovatel se schopností zapříst rozhovor. Díky jeho deníku na mě dýchla nervozita poválečné Evropy snažící se oklepat z přestálé zkázy a relativní bezčasí obklopující autora v Istanbulu. Příjemná záležitost a dobrý impulz pro další cestu, na které budu číst třeba Pád Cařihradu.
„Čas je relativní pojem a člověk to nejlépe zjistí právě při cestování. Doma mohou plynout týdny a měsíce a nezanechat za sebou žádnou výraznou stopu, ale na cestách, když je člověk neustále v pohybu a před očima se mu ve zběsilém rytmu míhá jedna podívaná za druhou a jeden zážitek střídá druhý, jako by za krátký čas prožil víc než v samotě domova za celé měsíce.“
Istanbulu věnuje poslední třetinu knihy. Předchozí vyprávění je o cestě tam. Která, pár let po druhé světové válce, nebyla vůbec jednoduchá. Z Finska lodí do Belgie?, poté vlakem do Paříže, přes Paříž do Ženevy, odtamtud do Říma a až odtud letadlem do Istanbulu. Uff. A k tomu všemu plno nezbytných papírování a shánění víz, posílaní telegramů a dopisů, plno celních kontrol. Uff uff.
Ale i přesto je to vtipné čtení a líbilo se mi. Zasmála jsem se hned několikrát, pan Waltari umí opravdu čtivě psát, sedí mi i jeho smysl pro humor.
Mika Waltari dostával dopisy z Itálie s oslovením - Signorina Mika, protože v Itošce jde o ženské jméno. A co teprve ta část - jak setřást slečnu Marii, zlatokopku.
Dále je kniha bonus pro lidi, kteří se zajímají o dějiny každodennosti.
Četla jsem v červenci 2011. Podle mých poznámek:
Dvě třetiny knížky je o přípravě a hlavně cestě, třetina o Istambulu.
Autor píše o své cestě hned po válce.
Hodně zajímavých informací z té doby, o životě, dopravě, penězích, aj. Z textu je zřejmé, že autor navštívil již před tím řadu evropských velkoměst.
Hezké.
Krásně impresionistické střípky z cest po poválečné Evropě. Mnohokrát jsem zatoužila navštívit místa, která už dávno neexistují tak, jak je Waltari zažil, vidět jeho očima, cítit stejné vůně. Doporučuji pročítat za horkých letních večerů v lenošce na zahradě, přidá to na prožitku :)
Hodně zajímavá knížka, obrázek z poválečné Evropy a z nádherného města Istanbulu. Výborný překlad.
Celkem milé povídání víceméně o ničem. Jsou zde kousky historie a politická současnost poválečné informace. Podrobné informace o měně v jednotlivých zemí, a co kde stálé plus srovnání. Jinak nic moc, rozhodně ne kniha, kterou musí člověk přečíst, spíš oddechovka (200 stran:P).
Waltariho jsem znal především z jeho detektivek. Toto bylo, ale také zajímavé.
Asi nejvíc mne z knížky zaujal začátek, kdy autor líčí velice složitou situaci ve Francii, kde přitom válka skončila již tři roky předtím (včetně toho, jak bylo komplikované se vůbec z Belgie do Francie dostat).
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Nikdo mi tak nepřiblížil poválečnou Evropu, jako Waltari v této knize.
Na autorovi mě fascinuje jak je empatický, jak dokáže na jednu věc nahlížet z více úhlů.
Velké pochopení pro všechny postavy je pro něj charakteristické.
Asi se musí hodně nutit, aby tam prsknul i nějakého darebáka, anebo zlou mrchu. ;-)