Cesta do středu Země
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109799/cesta-do-stredu-zeme-109799.jpg
4
1271
1271
Nevyčerpatelně vynalézavý romanopisec vypráví o třech odvážlivcích, německém profesoru mineralogie, jeho mladém synovci a islandském lovci, kteří na Islandu sestoupili na dno kráteru sopky a podnikli odtud krajně odvážnou, na dobrodružství a překvapení bohatou cestu do nitra Země.
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1882 , Alois R. LauermannOriginální název:
Voyage au centre de la Terre, 1864
více info...
Přidat komentář
Četla jsme vydání u roku 2020 a moc se mi líbilo. Sice obsahovalo několik chyb, ale i tak se hezky četlo. Jen si neumím u knih Verna vše dost dobře představit a jsem vděčná za ilustrace. Každopádně Kam se filmy hrabou na knihu.
Nádherné, nezapomenutelné knihy dětství. Příběhy, které oslovovaly spoustu generací dětí, jak knižní zpracování, tak filmová. Za mně parádní dobrodružství, na která se s láskou vzpomíná celý život. Srdeční záležitost.
Kniha je sice napsaná tak trochu zastaralým jazykem a vyprávění se odehrává spíše v pomalejším tempu, ale to prostě k autorovi patří a je s ním neodmyslitelně spjaté ;-). Příběh jako takový je opravdu zajímavý a originální, vždyť kdo z nás by se nechtěl podívat do středu Země? ;-) Já tedy rozhodně ano! Na profesora Lidenbrocka a jeho synovce Axela čekají velké překážky, než se jim podaří celou misi zvládnout. A bez pomoci klidného a rozvážného Hanse by se možná zpět na denní světlo nedostali vůbec. Nakonec toho zažijí opravdu hodně a jejich výprava se dočká (zaslouženého) úspěchu ;-). Knihu tedy hodnotím plným počtem a doporučuji těm čtenářům, kteří si uchovali dobrodružného ducha i do pozdějšího věku :-).
Kompanie ve složení profesor Lidenbrock, Axel a Hans vytouženého středu Země nedosáhla. Za to Verne dosáhl skvělého příběhu vyprávějícího o naší planetě za pomoci mnoha logií - mineralogie, paleontologie, archeologie, antropologie, meteorologie, geologie, biologie a dalších, na něž si teď nevzpomenu. Opravdu krásně vyprávěný a svižně plynoucí příběh o cestách ústřední trojice do útrob naší matičky. Tak silný, že není s žádným podivem, když Verneova kniha vyvolává touhu po podobných dobrodružstvích a studiích, ať už vědeckých či pro vlastní zábavu. Jako dospělého mě příběh zaujal i svým stářím pro odkazy na některé vědce, geografické odlišnosti tehdejška s dneškem, nebo události ve vědě. Je zároveň trochu škoda, že má starší čtenář, který předlohu dosud nečetl, příběh mírně zkreslen bezpočtem adaptací přímých i nepřímých (od filmů, seriálů až po konfrontaci s Doylovým Ztraceným světem nebo naší Cestou do pravěku). Označím-li svou patrně nejoblíbenější pasáž, pak to bude souboj dvou velkolepých tvorů - ichthyosaura a plesiosaura na hladině Lidenbrockova moře před pohledy hrdinů knihy.
Mimoto mě zaujala ještě jedna věc, kterou však nedovedu zcela rozluštit. Inu, nakladatelství Omega... Axel, který příběh vypráví, má na stranách 146-149 (vydání z roku 2020) značné potíže s chronologií (ach ty logie), kdy si ohromně plete posloupnost dnů i datumů. Podobně jako když profesor Lidenbrock hovoří se synovcem o tom, že sopka Sneffells vybuchla naposledy roku 1219, zatímco Axel později několikrát onu sopečnou činnost datuje rokem 1229. Nerozhodnost má tkví v neschopnosti rozlišit, zda lze tuhle chybovost přišít Verneovi, přičemž by to u někoho jeho formátu bylo překvapivé, nebo českému překladu Omegy, protože v jejich případě nejsou chyby, překlepy a pomýlenost nijakým překvapením, dokonce to lze spíš považovat za reklamní značku.
Ať je tomu jakkoliv, Cesta do středu Země je velmi příjemným příběhem pro dvě tři odpoledne, díky kterému čtenář nechá povrchový svět daleko daleko za sebou. Či nad sebou a užije si svět, který je uzavřen žulovou klenbou.
Poslouchal jsem jako audioknihu s dětmi před spaním. Když byly hodní, proto nám taky trvalo skoro rok ji doposlouchat :)
Možná má právě toto nekonečné natahování poslechu vliv na moje hodnocení, ale několikrát se mi zdálo že v ději něco chybí. Prostě jako by autor něco přeskočil a počítal s tím, že čtenář to přece ví. Navíc pro 6 a 3 leté kluky je přece jen kniha trochu moc složitá a místy příliš odborná. O to větší nadšení se u nich projevilo když slyšeli něco co znají, jako třeba jména dinosaurů a sopek. Zato v geologii opravdu tápali :)
Za mně dobrý, ale na dalšího Vernea si děti ještě počkají, ale doufám, že nebudou čekat tak dlouho jak já, naposledy jsem jeho knihy četl skoro před 30 lety.
Přečteno znovu cca po třiceti letech a musím uznat, že mě knížka nezklamala. Styl psaní je proti dnešnímu samozřejmě odlišný a trochu krkolomný, ale obdivuju autorovu fantazii a musím uznat, že Verne byl na tehdejší dobu dost pokrokový.
Asi jedna z mých TOP3 Verneovek, samozřejmě mocně pracuje faktor čtení v dětství (a to mi Ludvík Souček dodal ještě sequel v podobě Cesty Slepých ptáků), jinak bezesporu jde o dílko z dnešního pohledu vědecky i literárně dosti naivní. Ta rozpálená plechová zeměkoule v rukou Humphry Davyho! Ty runové podpisy Arne Saknussemma! A možná právě tato naivita v kombinaci se zmiňovanou nostalgií na mne působila i při čtení ve zralé dospělosti. Stereotypy mi u 150 let staré knihy tak nějak nevadily a tentokrát jsem dokonce byl schopen přelouskat i pasáž cesty na island a putování po tomto sopečném ostrově ke Sneffelsu, které jsem v dětství přeskakoval, abych co nejdřív po rozluštění pergamenu stanul na břehu Liddenbrockova moře, vypravil se na cestu chatrným prámem pod starou Evropou a našel tam na druhém pobřeží obrovského australopithéka (či co to vlastně monsieur Jules vybájil). Při tomto čtení jsem ovšem také rozpoznal obrovskou změnu tempa, se kterou Verne příběh ukončil - jako by ho snad příběh přestal bavit nebo jako by mu došel inkoust v kalamáři, když musel ty nebožáky vystřelit z podzemí ven během pár stránek. Nicméně ani tohle, ani jistá zdlouhavost popisů geografie Islandu a geologie tajemného podzemí, mi nezabrání dát Cestě do středu země plnou palbu. 100%
ISLAND. Tu som urobil chybu - najprv som si pozrel film (klasiku z roku 1959 s Patom Booneom). A potom mi to už nejak neodsýpalo. Celkove tvorí kniha strašne veľa opisov putovania - najprv na Island, potom v podzemí. Mal som pocit, že autor má potrebu opísať každý kameň, každý skalný výčnelok. A naopak - málo akcie, chcelo to viac stretnutí s pravekými príšerami. Premárnená príležitosť, lebo to sľubovalo viac napätia a pre mňa trochu sklamanie. Na druhej strane, Verne nepísal scenáre pre Brucea Willisa a odvtedy sa na jeho motívoch vybláznilo viacero (najmä amerických) režisérov. 65 percent.
Moje první verneovka a byla celkem dobrá. Jen mi nesedí styl psaný pana Vernea.
A co se týče příběhu tak se mi líbil, ale ve Středozemi zas tolik toho neobjevili a na povrch se dostali jen náhodou.
Určitě si přečtu jeho další knihy.
Moje možná nejoblíbenější kniha od pana Verna. Roztržitý učenec, romantický mladík a oddaně čekající milá dívka. Všechny stereotypy, které mám ve staromódních příbězích tak rád, jsou tu dokonale zastoupeny. Viděl jsem i několik filmových adaptací, ale všechny byly proti skvělé knize velmi špatné. Myslím, že problém tkví v tom, že si režisér a scénárista naivně a samolibě myslí, že vytvoří dokonalejší dílo než sám autor.
Konečně jsem se dostala k přečtení další literární klasiky.
Podle filmu co jsem viděla jsem se na tuto knihu velice těšila, ale musím říci, že mě trochu sklamala. Čekala jsem něco více, čehož se mi ale bohužel nedostalo.
Hlavní hrdinové mi přišli trochu tzv. nemastí a neslaní.
Předně jsem velikým obdivovatelem knih od pana Verna a jsem si vědom doby, kdy bylo dílo napsáno. Nicméně jej nepovažuji za autorův nejpovedenější román. Je zajímavé, že se tento román těší veliké oblibě, navzdory tomu, že z hlediska vědeckého je příběh zcela mimo. Teorie o vnějším ohřívání naší planety a dutého vnitřku, které mimo jiné propagoval známý chemik Humphry Davy se prokázaly jako chybné. Nicméně to není největší slabina knihy. Takto bych totiž mohl odsoudit i sérii Johna Cartera z Marsu (Edgar Rice Burroughs), kde autor reflektoval tehdejší poznatky o planetě Mars. Problémem je, že Vernův román spíše seznamuje čtenáře s geologickými fakty a dvě třetiny knihy jsou věnovány spíše cestě ke vstupu do sopky Snæfellsjökull než do samotného středu Země. Zajímavé epizody s pravěkými monstry nebo záhadnými lidskými postavami jsou zmíněny jen okrajově. Postavy jsem shledal spíše nezajímavými (vypravěč) nebo s nevyužitým potenciálem (islandský sluha Hans). Samotná postava profesora Lindenbrooka je stejná jak na začátku, tak na konci. Na rozdíl od jiných románů se zde ani nedozvídáme více o jeho životě nebo minulosti. Neříkám, že je kniha špatná, pouze tvrdím, že Verne napsal mnohem lepší díla, která ovšem nemusí vždy patřit k těm nejznámějším.
Opět jsem se přenesl do děje fantazie(krásné),která mě pohltila.Jsou zde poznatky které jako by spisovatel byl na té cestě.Moc se mi to líbilo.
Zavzpomínala jsem si na školní léta, kdy jsem tuto knihu četla naposledy. Jules Verne mě ani po těch letech nezklamal a vzal mě na velmi zajímavou výpravu plnou zážitků.
Po přečtení mohu potvrdit, že se jedná o jednu z nejlepších knih od Julese Verna. Myslel jsem si, že když jsem viděl několik filmů, tak mě kniha nepřekvapí. Opak je ale pravdou takto poutaví a napínaví děj zatím žádné filmové zpracování nenabízí.
Cesta do středu Země. Literární klasika na niž jsem z ničeho nic dostala náladu, která zajistila, že jsem ji zhltla během pár dnů. Ovšem jinak je kniha (na dnešní dobu) bez nějaké dynamičnosti, jistou dávku napětí udržuje převážně jen očekávání, kdy tedy konečně sestoupí do toho středu Země. Milé počtení, ale nečekejte nic na způsob filmové adaptace.
... a ten konec mě zklamal - tak nevyužitá možnost vyjádřit autorovu vlastní kreativitu a potěšit a uchvátit čtenáře!
Túto knihu som si vybral do Čtenářské výzvy pretože som si myslel že bude celkom fajn sa znova začîtať do knihy ktorú som čítal ako mladý a pripomenúť si dej.
Pravdupovediac som si myslel že túto knihu ani nedočîtam. Už po prečítaní niekoľkých desiatkach strán som ju na pár dní prestal čítať. Veľmi mi vadili takzvané vedecké opisy a teórie. Poznatky vedy a techniky o našej zemi sa za tých niečo vyše 100 rokov od napísania neskutočne zmenili takže čítať súčasníkovi tieto "vedecké" opisy príde dnes úsmevné až detinské. Na mňa pôsobili veľmi rušivo.
Čo sa týka hlavných postáv, nie je to oveľa lepšie. Iritovali ma 2 hlavné postavy z troch. Neomylný "vševedko" strýc Liddenbrock a jeho "hysterický" synovec. Nedokázal som si k nim vyvinúť nejaký pozitívny vzťah. Obidvaja ma vytáčali svojím vlastným spôsobom, ale najmä synovec, pri ktorom som si okamžite ako som o ňom začal čítať myslel "Čo už zase?!"
Počas celého deja sa neudeje nič prekvapujùce, nič čo by ma nútilo čítať s napätím a tešiť sa ako to skončí.
Nakoniec som sa ale naozaj tešil, že to skončilo. Tešil som sa, že si konečne prečítam nejakú inú knihu.
Kdyz si vezmu, jak davno byla kniha napsana, tak je to paradni dilo. Je pravda, ze autor tam pise i hodne vedecky, ale zas na druhy strane, tim je znamy. Profesor mi mistami lezl na nervy, ale v nejhorsich chvilich se ukazala jeho lidskost. Axel byl taky fajn, ale nejvic mne bavil Islandan. Mnohem lepsi nez Pet nedel v balonu.
Štítky knihy
Island zfilmováno šifry sopky dobrodružství kryptografie, šifrování výzkum výpravy a expedice rozhlasové zpracování vykopávky, terénní výzkum výzbroj sci-fi romány světová literaturaAutorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Velmi známá verneovka, která nijak nevybočuje z autorových kvalit, takže skvělé čtení pro mládež, ale i pro vzpomínky.