Cesta k billboardu

25.08.2022

Škrabalovy texty jsou zaměřeny na individuální osudy, přesto z nich lze vyčíst kontury současné doby, mnohdy z nich ční i reálné události (mediální aféry, zákazy brček a billboardů, pandemie). Postavy vstupují na nová území a snaží se ze všech sil obstát, používají při tom však na podivné strategie – "fotograf" se snaží přesvědčit vypravěče o své světovosti pomocí dvou mobilů, sebestředný literát chce nafingovat svou svatbu, majitel firmy vyrábějící brčka se snaží zákaz zakrýt mediálním boomem poťouchlého rozhovoru. Ty snahy jsou úporné a bizarní, svědčí však i o tom, jak moc bizarní je i svět, v němž se takové taktiky vůbec dají aplikovat.
Většinou se však postavy nedokáží s danou situací vyrovnat kvůli tomu, že je pevně svírají kořeny – vypravěč z povídky Nemožnost westernu se po úspěchu ve filmu vrací do svého rodného moravského městečka, na pana W. neblaze dopadají způsoby výchovy jeho otce, polský řidič kamionu se nemůže odtrhnout od národnostních stereotypů a mýtů. Nepřijde mi, že by v těch textech byl nějak hojně tematizován rozdíl mezi Západem a Východem, ale spíš to, co si východoevropané nesou ve svých představách o "Abendlandu", které se jim následně boří a oni tápají.
Zajímavě se jeví i vypravěč – v první osobě, většinou účastněný, do podivných šlamastyk povídek zapletený, zároveň však vše obšírně vysvětlující a někdy v náznacích ironický, i vůči svému počínání. Na mě to působí věrohodněji než nějaký výsměch tragikomickým postavičkám z nadhledu, takhle si alespoň čtenář uvědomí, že součástí těch globálních lapálií může být i on.
Vyhnul bych se klišé o "kAždÁ pOvíDkoVá SbÍrkA mÁ svOje silNé a SlaBé kuSy", spíš bych řekl, že pár textů z ní trochu trčí (Život na pláži; Calvera) a šlo by i tento útlý soubor ještě více zkrouhnout, na druhou stranu jsou to i přes výrazné pointování vcelku otevřené a znejasněné prózy, takže je to možná lepší pěkně takhle ve své šíři. Je to i dost humor, třeba povídka Efektivita pana W. ve Spolkové republice Německo je vyloženě skvost, kult výkonnosti se v ní najednou jeví jako to nejchatrnější lešení. Globální rozkročení, skvělý prózy, bavil jsem se.

Celé dva týdny v kuse jeden z našich personalistů – jakýsi N. – přemýšlel, jak celý pracovní vztah s W. ukončit. Trávil tím případem více času, než měl. Jak se mi sám N. svěřil, i když W. osobně nikdy nepotkal, hned ho měl za naprostého troubu. Tento povrchní názor ještě podpořil fakt (o kterém jsem se jednou před N. prořekl), že chodím W. ve volném čase pomáhat. Kromě prohloubení jeho předsudků vůči W. to ovšem N. dál nějak blíže nezajímalo a naštěstí pro mě z této věci nevyvodil žádné další důsledky.
Ze všeho nejvíc se N. bál, že se o způsobu jeho plánování dozví oblastní vedoucí. N. se totiž při řešení efektivity pana W. dostal do fáze zcela neefektivního googlování. Ve třetím týdnu své práce na vyhazovu W. zabíralo hledání správného paragrafu plnou pětinu jeho pracovního času. Lépe řečeno: N. vyhledával rady, jak si ze správného zákona vybral to, co potřebuje. A nástrahy internetu ho sem tam svedly k nepokryté prokrastinaci.
(s. 64)