Cesta k mým matkám
Edith Holá
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/214386/mid_cesta-k-mym-matkam-214386.jpg
4
70
70
Syrový a bolestný autobiografický příběh ženy, která si celý život přála najít biologickou matku. Léta chtěla najít svou biologickou matku. O to víc nyní, když je sama matkou dvou dětí. Chtěla by poznat ženu, která dokázala opustit své dítě.
Přidat komentář
Neskutečně silné vyprávění jedné silné ženy, která si toho prožila mnoho. Trochu mi vadily ručně psané dopisy adoptivní matce, jelikož to nešlo moc dobře přečíst, ale to je jediné mé subjektivní mínus. Paní Edith Holá umí nádherně popsat pocity a to, co jí v životě neskutečně dusilo, brzdilo, blokovalo a začala jsem tím pádem obdivovat její cestu k odpuštění, chápání a pocitům své duše.Chápala jsem i autorčinu cestu k ezoterice, náboženství (hlavně ke křesťanství), k cestě hledat samu sebe. Nemám na to více slov, jen to, že určitě doporučuji všem k přečtení.
Pokus o sebelítostnou autobiografii
Jednostranné a neobjektivní
Autorčino psycho-tygrové drama zbytečně teatrální, nezáživné.
Kniha, která nic nevezme a nic nedá
Tři ženy, všechny v situaci do které se vůbec neměly dostat. Jedno špatné rozhodnutí udělané v lidské nouzi, které nelze odsoudit ani pochválit. Stalo se. Řešení pěstounskou péčí je po adopci prvním nejlepším . . . .
Jenže!!
Taky mi vadili tygři, horoskopy, sny, kartářky, čakry . . .
Do toho Mojžíš, co vyvýšil hada na poušti; přišly žalmy a očišťující slzy . . .
Pochopila jsem vztah autorky ke křesťanství i obtížné hledání životní opory v čemkoli.
Pokud zažila pěstounskou rodinu, jakou popisuje, není divu, že až do konce života bude zápasit se sebeúctu.
Je toho v knize mnoho co nelze smést ze stolu stylem psaní či roztříštěností textu.
Když jsem četla o výchovných metodách pěstounky v jednu chvíli mi naskočila vlastní bezmoc při výchově POUZE dvou a zdravých synů. Bylo období, kdy jsem byla unavená až vyčerpaná i období kdy jsem se cítila na vše sama. Pak občas vylétla ruka, zvýšil se hlas a někdy nebylo úplně snadné hledat oporu . . . .
Nelze pěstounku obhajovat ani se zastávat jejího přístupu . . . . jen upozornit na to, že i ona je obětí. Obětí špatně nastaveného systému.
Z druhé strany umím pochopit i špatně nastavený systém. Totalita vykonala své. Nekomunikace, zjednodušená hurá řešení . . . . někdy i falešné motivy?
Dobré byly kapitoly o tanci a uzdravovaní se Edith a Běty a vůbec naděje v závěru příběhu nebo i hledání dobrých vlastností pěstounky.
Kniha me nebavila....a to mam jinak podobna temata rada, ale poslednich asi 25 stran jsem uz jen prolistovala. Autorka mi absolutne nesedla. Je mi psanim velice nesympaticka. Hlavne jeji meditace, rozjimani, vyklady karet apod.... a radoby filozofovani a psani o jejich tygrech...no, cekala jsem od knizky neco uplne jinyho.
Já nějak nevím, co si o téhle knize myslet. Je to silný životní příběh, autorka to v životě jistě neměla jednoduché a rozhodně bych to nechtěla zažít. Ale prostě se mi to četlo špatně. Vadily mi ty éterické pasáže. Vadilo mi, že je to takový monolog. Vadilo mi, jak se autorka vyjadřuje, jak si protiřečí. Neříkám, že tenhle příběh nestál za to, aby byl převeden do knižní podoby. Ale nedokážu si představit, že by někomu vnesl do mysli něco jiného než zmatek.
Hodně drsné čtení, četla jsem dlouho. Lituji malých dětí, které místo soucitu a láskyplné náruče našly pravý opak. Potom se nelze divit, když takové dítě hledá svou biologickou matku. I jednání úřadů je zarážející. Nemohu víc posoudit, nikdy jsem se s podobným případem nesetkala
Dovolím si ještě jeden komentář. Tato kniha by měla být povinná četba pro všechny lidi co pracuji, nebo se jen zabývají opuštenými dětmi. A pro všechny budoucí náhradní rodiče. Málo kdo si uvědomí, že tyto děti přicházejí už k nám zlomené s dusičnou nemocnou a přesto hrdé na své vlasní já...
A taky prosba k ostatním čtenářům...nezažili jste, nesuďte.
Knížka mě doslova šokovala. Jsem adoptivní máma dvou dětí o fungování OSPodu vím své, ale tohle mě rozdrtilo. Bože jak já poznala v Edit naší mladou...láska bez podmínek, otevřená náruč, pevné objetí, máš mě ráda takovou jaká jsem??opět bez podmínek...
Pro mě by ta bába byla jen a jen macecha, pokud bych byla ochotná vůbec o ní slůvko napsat. Jenže nejsem Edit, tak nesoudím.
A pokud toto Edit čte...využijte každou chvilku co můžete být se svou maminkou. Je zázrak, že jste se našly a, že to není žádná asociálka...já musím vyjít a ctít i tyto bio mámy, protože krev není voda a já věřím, že i příklady nejsou k zahození.
Chvilkami zmatené, a možná zdlouhavé (ač kniha nemá tolik stran). Ale jelikož se jedná o příběh dle skutečné události, které miluji, hodnotím pozitivně.
Snaha vyzpovídat se, protože adoptivní matka nechce slyšet. Zajímavé ohledně pěstounské péče ale jinak dost zmatené.
Pre mňa veľmi silná emotívna kniha... Od prvej citátovej vety zhruba do štvrťky knihy, mi padali slzy ako hrachy a musela som ju na chvíľu odložiť. Netvrdím, že sa stotožňujem so všetkým, čo bolo v knihe "povedané", napísané... ale je tu kopec úžasných myšlienok a citátov, ku ktorým sa opakovane vraciam. Knihu som však hviezdičkami neohodnotila, pretože - koľko hviezd dať za utrpenie, ktorým si tie adoptované deti dennodenne prechádzali??? Koľko hviezd dať autorke za odvahu, že sa rozhodla vyrozprávať svoj životný príbeh??? Pre mňa citová dilema :/ Napriek tomu, knihu vrelo odporúčam a pracovníkom Upsvar-u by som ju dala ako povinné čítanie
jsem na rozpacích, věřím, že pro autorku vše bylo emočně náročné, ale jinak - biologická matka rozhodně nemluví pravdu,i když možná to ani neví. Žádná matrika na světě nezapíše jako otce dítěte svobodné ženy nějakého muže jen proto, že ona jej uvede, bez jeho písemného souhlasu nebo souhlasného prohlášení, nikdo taky nebude hledat takového možného otce, žádné úřady a už vůbec ne, když se matka neobrátí na soud.
Jestli byla adoptivní matka taková příšerná násilnice a nejen že adoptovala, ale měla děti i v pěstounské péči, pak je to naprostý kolaps příslušného OSPOD, tady musím říci, že by to nebylo prvně.
takže shrnuto: kdoví, jak to bylo doopravdy.
Knížka mi přijde víc jako terapeutická práce s psychologem. Já se spíš držím hesla ,,co tě nezabije, to tě posílí,, Chápu, že minulost je důležitá, ale pokud je špatná je lepší udělat tlustou čáru a jít dál. Je to život a kdo jsme bez chyby?
Po několika stránkách jsem myslela, že knihu odložím. Vadil mi styl psaní, kdy nebylo použito snad žádné souvětí, ale jen věty o jednom slovu. Navíc trochu ve stylu "co tím chce básník říct". Po první třetině se to ale docela rozjelo. Příběh je to silný a nutí k zamyšlení.
Velmi náročná kniha na čtení. Po první čtvrtině už jsem nějak nemohla pokračovat. Kniha se mi zdála příliš těžká. Hodně se prolínají autorčiny sny, přání, myšlenky, což občas působí trochu chaoticky. Ve výsledku je ovšem kniha poutavá a opravdu zvláštní. Popisuje hledání Edith cesty ke své biologické matce i té adoptivní, ke které ji v na sklonku dětství ztratila. Také obdivuji autorku, že dokázala knihu napsat a prolnout ji pocity, myšlenkami, vírou v Boha a to vše propojit. Pokud jde skutečně o autobiografický příběh, tak je velkým důvodem ke změnám a zamyšlení....
Velmi zajímavá kniha, o sociálním systému přidělování dětí do pěstounských rodin, který asi úplně dobře nefungoval, o sociálních pracovnicích, které dobře nekontrolovaly, o pěstounech, kteří nebyli těmi správnými náhradními rodiči.
Štítky knihy
pro ženy pěstounská péče rodina adopce psychologické příběhy pátrání v minulosti adoptované dětiAutorovy další knížky
| 2012 |  Cesta k mým matkám |
| 2014 | O ženách a o lásce |
| 2011 |  Pohádky pro kulíšky |
| 2013 | Pohádky pro kulíšky 2 |
Knížka přes doporučení nebyl můj šálek kávy...