Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce
František Kožík
...z království Českého do Benátek, odtud to země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.
Přidat komentář
Pěkná cestopisna kniha, od českého šlechtice Kryštofa, Haranta z polžic a bezdubic a na pecce. Kniha pojednava o jeho cestě z Benátek do Svaté země na horu Olivetckou Jeruzaléma Egypta Alexandrie.v knize velmi věrně popisuje své zážitky a obyvatelé a co viděl. Velmi pěkné se kniha četla rád se k ní někdy zase vrátím. Přečteno díky čtenářské výzvě.
Postava Kryštofa Haranta mě fascinuje už od mládí, jsem ráda, že jsem se konečně dostala k tomu, abych si jeho cestopis přečetla a vůbec to nebyl ztracený čas, naopak. Výborně sepsáno, velký dík patří samozřejmě panu Kožíkovi, ale přesto musí čtenář obdivovat sečtělost, odvahu a empatii, rozhodnost a kritické myšlení Kryštofa Haranta. Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Moc se mi líbila cesta tam i zpět, ale pobyt v Jeruzalémě byl pro mě utrpení. Všude samé kaple, kostely, hroby, studně..., kde se nějaký svatý narodil, zastavil nebo napil. A Kryštof Harant si dával velmi záležet na tom, aby si jeho čtenáři dokázali Jeruzalém věrně představit, a všechno to poctivě odkrokoval. U desátého odstavce typu "A z téhle kaple, kde se tento svatý posadil, se šlo 200 kroků k tomuto kostelu, kde jiný svatý přespal." už jsem byla hotová.
Nicméně nelituji, že jsem si knihu přečetla, protože jsem se mohla alespoň trochu seznámit s životem a myšlením výjimečného spisovatele, válečníka, diplomata, cestovatele a hudebníka.
Osobnost Kryštofa Haranta obdivuji a je pro mě synonymem renesančního člověka se vším všudy. Proto jsem ráda za tento přepis původního deníku, který se četl velmi svižně a bylo škoda, že to nebylo delší. Je velmi zajímavé, jak se dnešní cestovatelé a poutníci od dob šlechtických či kavalírských cest vůbec nezměnili, jen možnosti dopravy jsou variabilnější, ale cíl je stále stejný :-)
Trošku s úsměvem jsem si to přečetl jen pár dní po přečtení cestopisu Ladislava Zibury “40 dní pěšky do Jeruzaléma”. Opravdu mne překvapilo, jak systematicky provozovali Turci v 16. stol. turistický ruch a jak dovedně poutníky “kasírovali”. Doba se opravdu až tak moc nemění.
Přepis středověkého cestopisu, který si čtivostí a zajímavostmi nezadá s cestopisy soudobými.
Kniha je oproti originálu zestručněna, což jí přidává na čtivosti. Byly vynechány popisy, převzaté z jiných knih. Jádrem vyprávění je návštěva biblických míst v Jeruzalémě. Dnes se asi těžko někomu podaří strávit v Chrámu Božího hrobu celou noc s jen několika málo dalšími poutníky... Hezké jsou drobné postřehy z každodenního života. Škoda, že nebyly použity dřevoryty z Harantova vydání.
Je to už dlouho co jsem tuto knihu četla, ale moc se mi líbila. Původně jsem ji koupila svým dětem, ale ty ji nikdy nečetly.
Ukázka z Harantova cestopisu mě a mou kamarádku zaujala na hodině literatury a dohodly jsme se, že knížku přečteme. Dostala jsem se k ní až krátce před maturitou a uvítala jsem, že existuje novočeské převyprávění. Tehdy bych si s humanistickou češtinou originálu poradila asi jen obtížně. Proto velký dík F. Kožíkovi.
Nicméně česká renesanční literatura mě obecně nikdy nedokázala nadchnout. Přijde mi, že stejně jako většina literární produkce té doby trpí i Harantův cestopis nezáživností, únavným didaktizováním a suchostí. Byla jsem upřímně ráda, když jsem se dostala na poslední stranu.
Přesto jsem ráda, že teď už slavné dílo znám z vlastní čtenářské zkušenosti.
Kryštof Harant byl očividně člověk neukojitelně zvídavý, podnikavý a čilý, zkrátka renesančně aktivní. Jeho zvídavost mě nepřestala udivovat. K tomu, co se na cestách doslechl, přistupoval kriticky, logicky.
Nezábavnější mi připadaly drobné příhody, jež líčí s chutí a s humorem, kdežto popis Jeruzaléma a Božího hrobu mě (na rozdíl od popisu Káhiry) zoufale nudil.
Autora by nejspíš ani nenapadlo zpochybnit nadřazenost křesťanství, a přesto přiznává "mohamedánům", co jejich jest.
Stručně obsah: z Prahy přes Rakousko do Benátek, odtud přes řecké ostrovy do Palestiny, zde navštívit Boží hrob, horu Olivetskou a řeku Jordán, nato Jeruzalém a Betlém. Ve II. díle z Káhiry na Sinai a do Alexandrie a nakonec návrat do Benátek.
* "Kdo se neumí modlit, na moři se to naučí."
* "Noční čas sbírá myšlenky." (it. přísloví)
Přepis zajímavého cestopisu Kryštofa Haranta, který popisuje svou cestu do Svaté země a Egypta. Harantovy popisy a srovnání jsou velice zajímavá, ukazují nejen tehdejší stav zemí pod tureckou nadvládou, ale i myšlení a pohled vzdělaného člověka té doby na mu zcela cizí kulturně odlišné prostředí. Nezachází přitom zbytečně do detailů a cestopis se dobře čte. Jen mi trochu chyběl odbornější doprovodný komentář, který by zhodnotil knihu z pohledu historiografie, ale i pozadí samotné cesty Kryštofa Haranta.
Velmi zajímavý cestopis šlechtice Kryštofa Haranta do Svaté země a zpět v roce 1598. Přepis Františka Kožíka do dnešní mluvy přidal na čtivosti, takže jednoznačně palec nahoru.
Kryštof Harant je považován za významného renezančního vzdělance. Roku 1618 se připojil ke stavovskému povstání a roku 1621 byl popraven společně s dalšími šestadvaceti vůdci protihabsburského odboje na Staroměstském náměstí.
Štítky knihy
cestopisné příběhy 16. století dobrodružství historické romány Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Autorovy další knížky
1954 | Největší z Pierotů |
1985 | Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského |
1989 | Na křídle větrného mlýna |
2006 | Synové hor |
1988 | Svátky krásné hvězdy |
Nečekaně pěkné! Autor je zvídavý až na půdu, leze, kam ostatní nelezou, a vzdálenosti si odkrokuje, aby si čtenář "třeba někde doma na zahradě" mohl všechno přesně vyměřit a představit. S chutí si zaplave v Jordánu a uprostřed zkusí, jestli stačí, poctivě si dělá rešerše a o mnoha báchorkách si myslí své. S panem Černínem museli být dobrá dvojka. Přitom není žádný kyselý skeptik, ale povaha uvolněně dobrosrdečná, se smyslem pro humor. Trochu mi svým založením připomínal mého manžela, o to příjemnější čtení to bylo :o)
Kapitoly z prohlídky Jeruzaléma jsou poněkud úmorné, jak už tu psali jiní. Já si je pro zpestření srovnávala s vlastními vzpomínkami.
"Turci od nás vybrali po pěti dukátech, mniši řádu sv. Františka nemusí platit nic. Kdo by si dal udělat pleš, říkali jsme si s Černínem, dostal by se všude zadarmo..."