Cesta na sever
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496476/bmid_cesta-na-sever-P4E-496476.jpg
4
255
255
V Cestě na sever se Karel Čapek – hravý poutník s uměleckou duší – projevuje jako mimořádně vnímavý pozorovatel a obdivuhodný vypravěč, jehož vtip a humor, cit pro kontrast, rozhled a porozumění jsou umocněny nevyčerpatelným jazykovým bohatstvím. Jeho myšlenky usilují o co největší výstižnost a úplnost, styl je stejně vytříbený jako v jeho nejlepších povídkách. Líčení skandinávské přírody připomíná báseň v próze, v níž je vše vykresleno tak věrně, že máme pocit, jako bychom právě vdechovali slaný vzduch na norském pobřeží, jako by nám oči zaplavily všechny odstíny zeleně dánské krajiny nebo jako bychom dlouze putovali nekonečnými švédskými hvozdy. V Cestě na sever vrcholí i Čapkův výtvarný talent. Většina z přibližně dvou set barevných a černobílých kreseb znázorňuje inspirativní krajinu a na celé polovině z nich vidíme hory – přivaděčky vesmírné energie, strážkyně podzemních vod i osamělé nositelky tajemství… Čapek nám objevuje věci, jež zdánlivě známe, a obdarovává je novým kouzlem. Pro ty, kdo byli na severu a třeba ho i dobře znají, je tento kraj viděný Čapkovýma očima v mnohém jiný než jejich vzpomínka – a docela jiný než v běžném cestopise. Máme chuť hned se tam rozjet a na místě si všechno ověřit! Cesta na sever je zábavná, ale nikdy není povrchní. Zažíváme s ní čiré potěšení nejvyššího stupně – a toho je nám vždy zapotřebí.... celý text
Přidat komentář
Prostě Čapek, ten snad nikdy nezklame. Miluji slovo blivátko :D
Asi bych strašně stála o to, vidět Čapka knihu psát a ilustrovat. Mimochodem z ilustrací jsem nadšená.
Parádní Čapkův cestopis, ve kterém popisuje poměry skandinávských zemích nedlouho před začátkem druhé světové války. Cestopisy z dob meziválečných nehorázně hltám, neboť jsou neskutečně fascinující a už jen tím, že existují, vypráví příběh Evropy dávné doby.
Text je doplněn i o malůvky a skici, které Čapek za svého cestování stihl nakreslit. Dohromady spolu text s kresbami vytvářejí perfektní kombinaci, která atmosféru doby tučně podtrhává.
Velmi poutavě, podrobně a laskavě popsáno žití v severských zemích. Na to jak tam byl v dobách Čapkovi cesty život žádný med, ho popsal vlastně jako ráj na zemi. Já jako necestovatel jsem si knihu užil a za pomocí velmi hezkých kreseb si vše dokázal představit jako bych s ním plul Håkon Adalsteinem mezi fjordy. Jen teda by mi asi při tom dlouhém cestování vadilo na palubě ikke alkohol :D
Dánsko, Švédsko, Norsko a zase Švédsko. Svědomitý a kultivovaný pohled do Skandinávie před devadesáti lety. Dnes by se Čapek z některých převratných změn v těchto zemích blahobytu osypal. Jeho výprava byla tenkrát pěkně dlouhá, používal všech možných dopravních prostředků, a byl jsem nadšen z jeho schopnosti vše popisovat laskavě a v kontextu s historií, kulturou, vědou. Nebyla to výprava novodobého brouka Spěšníka za exkluzivními zážitky, byla to cesta moudrého a vzdělaného člověka, který nadšeně pozoroval svět kolem sebe, zajímaly ho i ty nejjednodušší věci a uměl o tom všem hezky napsat, navíc knihu tu a tam oživil poezií od manželky a zaplnil vlastními kouzelnými obrázky dokazujícími, že slavným malířem Čapkem mohl být i on, nejen bratr Josef.
100 % (zatím 208 hodnocení s průměrem 88 %).
…
„Copak se loď může překotit?“
„Neei.“
„A může se srazit s jinou?“
„Neei. Leda by byla mlha.“
„A bývá tady v létě mlha?“
„O ja. Mlha, to někdy přijde. Jaa.“ Kaptein přívětivě mrká modrýma očkama
…
Hledal jsem v Oslo odpověď na otázku, jak to přijde, že tak malý, a pokud mohu soudit, i chudý národ, a že tak nevelké, a pokud jsem viděl, i dost všední město jako Oslo ze sebe vydaly tak velkou a úžasnou literaturu.
…
Bergenská horská trať náleží k takzvaným divům techniky. Divy techniky, to jsou zpravidla tunely a viadukty; ale Bergenská trať má tu zvláštnost, že tu mají tunely, abych tak řekl, umělé, vybudované nad zemí, postavené z trámů a prken.
Krásná kniha doplněná četnými krásnými kresbami autora o krásné cestě do krásných zemí s krásnou přírodou a funkční lidskou společností...
Karel Čapek si prý v roce 1936 do Skandinávie odjížděl odpočinout od dusné atmosféry, která v té době již začínala svírat kontinentální Evropu. Já si tuto knížku nadělil jako pohlazení do času adventu a rozhodně jsem nelitoval.
Knížka rezonovala s mými vzpomínkami na naše vlastní cesty na sever. Je to čtivá óda nesmírně vnímavého pozorovatele na krásy tamní přírody, i civilní oslava slušných, pracovitých a skromných lidí tam žijících. Je až neuvěřitelné, nakolik aktuálně i po osmdesáti letech text vyznívá.
Když jsem knížku četl, vzpomínal jsem na naše cesty. Až na sever pojedu příště, budu tam naoplátku vzpomínat na Čapka. Možná si ho vezmu i s sebou.
Moudrost a nadčasovost je pro K.Č. charakteristická. Jako mladá jsem od něj přečetla dost knih a dnes se k němu ráda vracím, a to u jiných autorů nedělám často.
Jako bych cestovala a mněla tu přírodu a země před očima .
Poslouchala jsem audioknihu moc krásně a příjemně namluvenou.
Knihu jsem poslouchala jako audioknihu a musím říct, že to bylo opravdu příjemné poslouchání. V dnešní době, kdy nemůžeme cestovat, je velice milé, že můžeme poznávat jiné země aspoň takhle. Je vidět, že Čapek není autorem cestopisů, ale spíše příběhů a pohádek. Jeho popis je občas takový kostrbatý, jakoby nevěděl, jak se vyjádřit. Jinak jsem si čtení opravdu užila.
Četl jsem již Italské a Anglické listy, ale tyto byly doopravdy nejzáživnější. Když si člověk ještě hledá místa z knihy a kouká se, kde na mapě se nachází a jak to doopravdy vypadá, pak mu to více utkví v hlavě a chce se tam také vydat. Velice hezky popsané.
Můj první Čapek. Styl, jakým je kniha psána, mi nesedl a byl jsem rád za každý obrázek; těmi je kniha doslova napěchovaná, jsou krásné a dotváří nebo vlastně jsou tím hlavním, co mě přeneslo na sever, dýchalo na mě a vytvářelo atmosféru - úžasná země nekonečných lesů a skal, ale už i vytrácejícího se způsobu života Laponců.
Cesta na sever mne zatím asi z Čapkových cestopisů bavila nejvíce. Zamilovala jsem se do ilustrací, i když pro současné světoběžníky to není, ale jako poznámky z cest dobrý.
Podle mého názoru nejlepší cestopis Karla Čapka. Krásné popisy přírody s občasnými přesahy k dění v tehdejším světě.
Hned zkraje musím vyzdvihnout nádhernou edici z roku 1955 (sic!), Čapkovy kresby (se smyslem pro detail a kouzlo zachyceného okamžiku, nebo snad spíše věčnosti, snad ještě cennější než by byly bývaly fotografie) i statečně zvládnutý domácí úkol Olgy Scheinpflugové, totiž básně opěvující severskou přírodu. A velice střídmý, neideologický doslov Františka Branislava. Cestopis samotný má v sobě mnoho magického, mnoho smutného, již předznamenávajícího vpád expanzivní moderní společnosti do panenských koutů Země, i mnoho moudrého a povzbudivého. Je myslím zajímavé srovnat bezstarostného, optimistického, svobodného a starosvětského Čapka z Anglických listů s o čtrnáct let starším, ženatým, hledajícím únik před světem, jemuž už spíš odmítal rozumět.
Dle mého (zatím) nejlepší Čapkův cestopis - možná na stejné úrovni s Anglickými listy - jaký jsem četl. Posun oproti Italským listům je velmi výrazný, také je od sebe dělí dobrých 12 let.
Čapkův jazyk je neuvěřitelné pohlazení na duši, je takový jemný, laskavý a zároveň výstižný. Čapek je také skvělým pozorovatelem, velmi rád bych s ním cestoval, protože detaily, jaké dokázal zachytit a kterých si dokázal všimnout, jsou fascinující. Totéž platí o jeho kresbách.
Ani mi nevadilo, že je většina Cesty na sever zaměřena na popis přírody. V Norsku jsem byl a ve Finsku strávil rok a je pravda, že příroda je to nejkrásnější a nejzajímavější, co je možné na Skandinávii popisovat. Proložení občasnými humornými příhodami ve městech, s místními lidmi, na lodi a podobně už je jen krásným završením knihy, na kterou mi superlativy nestačí.
V mém vydání z roku 1955 je do vysvětlivek zahrnuto například slovo skalpel nebo sorry. Zajímavé.
"Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak universální jako literatura; ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to; proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí."
"A taky tady dějiny nadělaly habaděj nepřátelství a výbojů a válek; a nic po tom nezůstalo, k ničemu to nebylo. Jednou lidé přijdou k poznání, že žádné vítězství nestojí za to; a když už potřebují hrdinů, může to být takový malý doktor od Hammerfestu, co v polární noci jezdí svou motorkou po ostrovech, kde rodí žena nebo pláče dítě. Pořád je dost místa pro celé a statečné muže, i když jednou přestanou dunět bubny válečné."
Číst povídálkování Karla Čapka z jeho cest je cosi jako ochutnávka toho nejlepšího, co si vyberete z jídelního lístku hodně-hvězdičkového hotelu.
Tak třeba popis dne a noci na severu Norska:
"...není tu noc, není tu vlastně ani den. Jsou tu jen hodiny jitřní, kdy slunce je ještě nízko, celé zlaté svítáním a stříbrné rosou a pak už hned přijdou hodiny pozdního odpůldne, kdy slunce je již nízko, už zezlátlé západem, už nachově zamželé sladkou nyvostí podvečera, zlatý podvečer bez konce se v ohnivé půlnoci taví ve stříbrné jitro bez začátku a je zde další den..."
Já "Neználek" jsem byl poučen, jak se to má s Laponci:
"... Čapku", bylo na mne česky zavoláno - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku, pojď se podívat na toho prcka" ! Opakovala zubící se Laponka bezvadně a zřetelně..
"... Čapku," broukal scvrklý děda - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku", pokřikoval celý tábor Laponců
"Karle, slyšíš je ?" bylo mi česky řečeno,
"Karle, slyšíš je ?" opakoval jásavě dav a ještě "Čapku pojď se podívat na toho prcka !"
"Jsou to neřádi" Podivil jsem se nahlas.
Stará babka pokývala vážně hlavou, " Jsou to neřádi", řekla.
Laponci jsou drobní a degenerovaní, ale mají úžasný, opravdu divošský sluch.
Bože! Proč má člověk tolik rád všechny národy, které poznal !.....
Samozřejmě kniha přináší mnoho zajímavého z Dánska, Švédska, ale zejména Norska.
To severní mě uhranulo.
Jak je mistrovým zvykem, nádherně, s citem a inteligencí napsáno. Nicméně je celá kniha z 95 % popisem "pouze" přírodních krás, lesů, hor, fjordů, vodstev, počasí, rostlin, krav a domků. Já doufal ve větší zprostředkování života ve městech apod., proto dávám o hvězdičku méně. Každopádně ilustrace samotného Čapka a básně jeho manželky atmosféru při četbě báječně dokreslují, celkově vzato jde o půvabné dílo!
V Norsku jsem byl několikrát, takže pro mě to byla taková pěkná připomínka návštěv těchto krásných zemí. Neuvěřitelné, že i po skoro sto letech jsem měl ze všech zemí v podstatě stejný pocit, jen to nedokážu tak dobře vyjádřit.
Miluju jazyk této knihy. Trochu archaičnosti jen přidá na zajímavosti, ale hlavní, co mě nadchlo, jsou popisy a příměry. To je prostě poezie v próze.
Poslouchal jsem jako audio, příjemně a profesionálně namluveno, místy až akčně, což ještě pozvedlo knihu o stupeň výše. Dokonce i hudba se mi líbila, na rozdíl od většiny audiobooků zde bylo více skladeb, takže se tolik neohrála.
Čapek své cestopisy postupně šperkoval a zde je to naprosto jasně vidět. Budu to tu opakovat, ale opravdu máte pocit, jako byste tam byli s ním a viděli to vlastníma očima. Čapek byl neuvěřitelně všímavý a ještě tak dobrý, že vše okolo sebe dokázal mistrně dostat do textu či obrázků. K tomu se sem tam mihne humornější prvek, který tak vše nádherně doplní. Závěr je opravdu typický a svou zprávou Evropě o hrdinech rovněž plný Čapka.
A znovu se potvrdila autorova láska ke čtyřnohým kamarádům, ti jsou zkrátka snad ve všech jeho dílech, a to je strašně roztomilé a krásné.
Za týden a něco nás čeká cesta právě do této oblasti, takže přečtení tohoto cestopisu bylo načasováno bezvadně.
Štítky knihy
Norsko česká literatura Dánsko Skandinávie cestopisy Švédsko
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Možná nejlepší Čapkův cestopis, který je skvělý i díky tomu, že se Karel Čapek s léty vykreslil – jeho kresby pohladí a zároveň ohromí propracovaností i množstvím. Pocit lehkosti, svobody, bezstarostnosti a nekonečného dobrodružství končí s návratem do předválečné Evropy a srdce se závěrem knihy ztěžkne hned několikrát. Čapkovy cestopisy probouzejí a posilují nejen chuť k cestování a poznávání dalekých krajů, ale také ohleduplnost a lásku k přírodě, národům a lidem.
„Nechte to být, byla to dobrá loď; měla by vozit ještě mnoho lidí všech jazyků; nemuseli by spolu ani mluvit a mít porady a konference, a snad by si i tak na konci cesty potřásli rukama. […] …pravda, žádný lodní palác, jak tahle, ale zato my lidé jsme tam měli k sobě i věcem nějak blíž. Já nevím, co ty národy pořád mají s tvou svou velikostí a mocí; nu nu, jen se nerozpukněte samou pýchou! Tadyhle jsem se byl podívat na tři národy – říká se jim malé; a vidíš, mají to dobře zařízeno, a kdyby člověk počítal věci dokonalé, našel by jich tu o hromadu víc než mezi největšími králstvy pozemskými.“