Cesta poutníků z města zkázy na horu Sion

16.06.2023

Nutně musí člověku naskočit Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Ve srovnání s ním Bunyan dbá i na rozvíjení příběhu, takže i když se objevují stejná témata; marnost světského pinožení, spása v podobě následování biblické cesty, přišla mi Poutníkova cesta čtivější, ne tak černobílá a i v těch církevních věcech podaná lidštěji.
4.5*

25.04.2023

Na knihu jsem narazila náhodou. Předmluva mě málem odradila. Ne se vším se dalo souhlasit, vadila mi jejich "duchovní pýcha", nicméně mě obsah bavil, zakomponování Bible je bezva.

07.12.2020

Alegorické podobenství, které je méně známé, což je škoda. Takový návod na život před vznikem selfhelpu. Bohuže důraz na askezi a promítání života jako kličkovanou mezi různými zákazy, dnes neudeří na správnou notu. Kniha tak umožní si alespoň částečně představit a vžít do myšlenkového světa středověku. V tomto smyslu je to velice poučné.

01.10.2020

Kniha o tom, že k nebeské bráně buď člověk jde a nebo ne, nic mezitím není.

Kniha je čtivá s výjimkou veršovaných částí - téměř jsem ji při četbě autorovy veršované předmluvy odložil, takže pozor. Za veršované části (a vlastně celkově) ale velký obdiv překladateli (a asi i jeho předchůdcům), je to opravdu špičkové a je to umění samo o sobě.

Ten "obraz" před nebeskoým královstvím, kdy si udatný muž probíjí cestu dovnitř ve mě zůstane dlouho.

15.09.2019

Alegorická cesta poutníka, která připomíná Labyrint světa a ráj srdce. Nepůsobí složitě – autora ukazuje jako znalce Písma svatého, pevného ve víře. Hlavní hrdina Kristián neváhal kvůli své pouti opustit rodinu, zkrátka šel za Bohem. Jeho poznávání světa je stejně nekompromisní – straší ty, kdo podle něj dobře nerozumí Písmu, nemilosrdným peklem. Abychom poznali, že nemluví naplano, vidíme na konci scénu, kdy je pan Neznalost bez patřičného oprávnění ke vstupu do nebe před branami okamžitě odvlečen dolů. Kristián na své cestě potkává různé alegorické postavy s jasnými jmény – Světaznal, Pomoc, Neznalost, Lichotník... Jejich jména předznamenávají to, čím jsou nebezpeční zbožnému člověku, a Bunyan vám k tomu dodá jednoduše zapamatovatelný příběh toho, jak každý z nich zkřížil cestu Kristiánovi.

02.03.2019

Nepochybujem, že táto kniha dokáže ľuďom veľa dať, keďže bola/je taká obľúbená, ale ja som sa s jej posolstvom úplne minula. Tá prehnaná askéza odmietajúca prirodzený spôsob života, hroziaca trestami aj za najmenšiu chybu, ma nijako nedokázala okúzliť. Ak aj bola Cesta pútnika zábavná, ako píše zlovlk, mne to ušlo (mimochodom, tá veršovaná obhajoba v slovenskom vydaní nie je). O to viac som si všímala Bunyanovu argumentáciu prostredníctvom alegórií. Alegória je znázornenie pomocou obrazu na základe podobnosti, slúži na lepšie vysvetlenie, priblíženie nejakej myšlienky. Ale Bunyan používa alegórie ako dôkazy, čo je jednoducho nezmysel. Napríklad nazval dvoranu srdcom človeka, prach v nej prirodzeným hriechom, muža, ktorý zametal a tým zdvihol kúdol prachu, zákonom a dievča, ktoré prach pokropilo vodou, evanjeliom. To by bolo v poriadku, keby z toho nevyvodil, že zákon hriech rozmnožuje a evanjelium hriech premáha. Veď čo keby som označila muža za evanjelium a dievča za zákon a vyvodila z toho opačný záver? Takouto alegóriou nemožno dôvodiť, len symbolicky ilustrovať. Podobných ponaučení bola celá hŕba. Neviem, či mi vadilo viac toto, alebo autorova posadnutosť doslovným znením biblie a neustálym zdôrazňovaním, ako je všetko telesné hriechom, vrátane zapochybovania o čomkoľvek náboženskom. Znelo mi to až príliš horlivo, než aby to nebolo predstierané, ale zo životopisu na konci knihy som usúdila, že to bolo úprimné. Získala som z neho aj dojem, že Bunyan svoj život zredukoval na kázanie a trápenie sa. Niežeby som v knihe nenašla nič, s čím by som súhlasila, ale celkovo bol na môj vkus Bunyan priveľmi prísny až fanatický a príliš pevne presvedčený, že má patent na pravdu.

Bohužiaľ, táto knižka bola pre mňa dosť ťažko stráviteľná. Hlavne úvod prvej časti mi prišiel ako popis duševného stavu po vstupe do sekty a mala som problém prekonať nepríjemné pocity. Posadnutosť Kresťana vlastnou spásou bez ohľadu na rodinu, iných ľudí a povinnosti mi veru neprišla ako hodná nasledovania. Našťastie, jeho ďalšia púť sa čítala o dosť ľahšie, chvíľami mi pripomínala stredoveké rytierske romány, chvíľami som sa bavila na satirickom popise charakterov postáv, ktoré Kresťan počas svojej cesty stretá a páčil sa mi aj realistický opis postáv a prírody. Táto prvá časť je veľmi dramatická, ale mňa nijako nestrhla, skôr som mala pocit prílišného tlačenia na pílu. Druhá časť, o ceste Kresťanky a jej detí už bola pokojnejšia, domáckejšia a cítila som sa pri jej čítaní ľahšie a príjemnejšie.
Z prečítanej knihy som si odniesla neodbytný pocit, že autor musel byť po veľkú časť svojho života veľmi nešťastný človek. Dielo nehodnotím, pretože sa ma duchovne nedotklo tak, ako to bolo zamýšľané.

11.11.2016

Skvelá kniha, ktorú by mal prečítať každý. Jeden zo základov modernej literatúry, ktorý prekvapí duchovnou hĺbkou, rozhľadenosťou autora a dobrým štýlom, ktorý má spád. Opis "nezávislého súdu" s porotou v zložení: "...pán Nepriateľský, pán Klamár, pán Ukrutný, pán Nenávidiaci Svetlo a pán Nezmieriteľný..." jednoducho nemá chybu.

26.04.2014

Poprvé se mi Poutníkova cesta dostala do rukou před víc jak dvaceti lety a považoval jsem ji tehdy asi za tu nejlepší knihu, jakou jsem kdy četl. A když jsem se k ní teď po tak dlouhé době vrátil, nemusím kupodivu na tom soudu moc měnit.
Jak píše zlovlk v komentáři pode mnou, je na ní něco až půvabně naivního. Koukáte, jak poutníka z bažiny zachrání Pomoc, jak ho tluče obr Beznaděj, jak Mluvka vede prázdné řeči, Malověrnému chybí víra a Vypočítavý je vypočítavý. A cosi asi bude na místech, jako je Oklika, Pohoda nebo Výstraha? Člověk by skoro čekal, že to bude primitivní. Ale ono je to hluboké, pravdivé a strhující, protože každý poutník se v tom stokrát pozná a autorova upřímnost ho srazí do kolen. Knížka tak půvabná jako Bunyanova prostá víra, která ze sebe nic nedělá.

10.04.2014

Angličtí puritáni sedmnáctého věku neměli rádi zábavu a pokládali ji za cosi hříšného, za něco, co člověka odvádí od života naplněného prací a bohabojností. Bunyan tedy na začátek svého příběhu klade veršovanou obhajobu, v níž dokládá, že Poutníkova cesta vlastně vůbec není zábavná. Ale nás, zkušené literární harcovníky, tenhle barokní kazatelík jen tak neoblafne. Ono to totiž zábavné je. Až překvapivě hodně. Jsou tam strašlivá nebezpečí a zrada, běsnící démoni, intriky a hrůzná nebezpečenství. A to všechno je napsáno čirým, nevyumělkovaným stylem. Vlastně je docela smutné, že dílo ze 17. století je zajímavější než nemalá část současné populární produkce - byli oni tak dobří, nebo jsme my tak špatní?

V Poutníkově cestě je cosi z románu, to jistě, občas některé pasáže naznačí, že o půl století později budou na Ostrovech psát takoví borci jako Defoe nebo Swift. Ale jinak je to v zásadě "středověké" dílo. Veškeré inspirační zdroje pocházejí z Písma z religiózní literatury; a v těchto oblastech, jak známo, přichází změna velice, velice pomalu. Část roztomilosti díla vychází tedy i z toho, že ve Městě zkázy nikdo netuší, že by jejich domov mohl být vbrzku zničen, a že z Bažiny malomyslnosti nepomůže hrdinovi nikdo jiný než statný rek zvaný Pomoc. Přes až neuvěřitelnou přesycenost alegoriemi dokáže Poutníkova cesta ovšem říci mnohé i o dobové krajině střední Anglie. Putování po rozbahněných cestách sevřených plůtky, za nimiž se táhnou zelené pastviny! A pasoucí se ovce a močály a rozvodněné řeky! Není to nádhera?