Cesta späť
Erich Maria Remarque (p)
Celá jedna povojnová generácia sa nazvala "stratená" a v jej mene prehovorili nielen americkí, ale aj mnohí európski spisovatelia, medzi ktorými vyvolali svetový ohlas diela E. M. Remargua. Jeho romány sa stali priam breviárom zneužitej generácie v Nemecku, ktorá už nechcela mať nič spoločné s vojnou. E. M. Remarquebol medzi prvými, ktorých Hitler vykázal do vyhnanstva. Frontoví vojaci sa vracajú späť do života. Opája ich zvláštny pocit slobody, očakávaného, vytúženého mieru, opar vojnou prerušenej mladosti. Hŕstka kamarátov z učiteľského seminára: jemný a rozvážny poručík Breyer, reálny Willy, Georg Rahe, veriaci ešte v akúsi odrodu nemeckého mýtu kamarátstva, veselý Tjaden, židovský intelektuál Max Weil... Autor sleduje ich osudy úryvkovito, nezaujíma ho historický obraz povojnového života všeobecne, ale pocity jeho hrdinov. Všetci majú jedno spoločné: nevládzu sa vyrovnať s novými podmienkami, nemajú domov, nemajú nijakú životnú istotu. Na začiatku románu sa vojna skončila a na konci sa ohlasuje predzvesť ďalšej...... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1967 , SmenaOriginální název:
Der Weg zurück, 1931
více info...
Přidat komentář
Smutné čtení a nejhorší je, že se historie stále opakuje a lidstvo se nepoučí a dál ničí vzácné životy.
Příběh o tom, jak se nedobrovolně z mladých chlapců stali životem ošlehaní chlapi a to je od toho předělu dělí jen 2 - 3 roky. Za mě velmi smutná kniha plná nepochopení a zmaru z návratu vojáků do běžného světa a společnosti, která absolutně nechápe. Nejde pořádně nějakým hodnocením shrnout, jaká kniha je a co jsem si z ní vzala. Je to kniha plná krásných, hlubokých myšlenek. Zpracovat si to musí každý sám, ve svém nitru…
Velmi smutné čtení, je hrozné s jakým nepochopením se museli potýkat navrátivší vojáci domů z bojů za svou vlast, za vlast pro kterou byli ochotni zemřít, které obětovali život do kterého už se po tom všem prostě není možné vrátit. Zjištění, že obětovali všechno pro lidi kteří se k nim obrátili zády a považovali je za neschopné vyvrhele musí být něco nepředstavitelného. A já se ptám… Bylo by to teď jiné? Ani náhodou, lidé jsou neponaučitelní.
Tak tohle bylo hodně dobré. Mě to přišlo možná ještě lepší, než (známější) Na západní frontě klid. Je tam také mnoho vyprávění o děsech války (granáty trhající končetiny a střeva lezoucí ven z břicha...) ale hlavně mnoho absurdních situací po návratu vojáků domů (matka vyčítající navrátivšímu synovi, že přivezl zničené ponožky z nejlepší vlny, které mu poslala na frontu, nebo učitelé věřící tomu, že vojáci opět usednou spořádaně do školních lavic jako poslušní studenti). Vyprávění o ztracené generaci, smutné čtení.
Kniha je snad ještě smutnější než Na západní frontě klid. Nikdy mě nenapadlo, jak to měli navrátivší vojáci těžké. Setkávali se s nepochopením a mnozí nemohli najít své nové místo ve společnosti. Mnozí se velice změnili. Když se pak setkali, byli už někým jiným díky oblečení nebo tomu, čím se stali.
"Co nedokázala smrt, daří se životu. Rozděluje nás. "
Velice mile mě překvapilo, že kniha vypráví o vojácích stejné roty jako Na západní frontě klid, dokonce zmiňuje i padlé kamarády-Katczinského, Paula Bäumera atd.
"Je těžké se loučit - ale vracet se je někdy snad ještě těžší."
Skončila válka a pár kamarádů se vrací domů. Jsou plni naděje a očekávání nových zítřků. Vše mizí a nastane syrová skutečnost a málokterý z nich najde svoje místo.
Román, který navazuje na nejslavnější Remarquovo dílo "Na západní frontě klid", je vlastně stejně silným čtením. Velmi dobře se čte a hodně vás nutí k zamyšlení o životě, o hodnotách. Pokud vám tedy Na západní frontě klid nestačilo, doporučuji pokračovat tady.
Tohle je román o ztracené generaci, o vojácích, kteří se vrací zpět z války do svých domovů. Šťastný návrat to ale není. Domů se nevrací jako oslavovaní hrdinové. Někteří se museli vrátit zpátky do školních lavic, ale co jim taková škola do života ještě může dát? Mohou mít ještě vůbec respekt k profesorům, kteří pronáší jen pouhé fráze?
Kamarádi, kteří společně přežili válku, nejsou schopni přijmout, jaký je život zase doma. Opravdovost a skutečné kamarádství, které poznali ve válce, v tomto světě chybí. Svět plný přetvářky, planých řečí některé z nich dovede až ke krajním činům a spáchají sebevraždu.
Vrchol rozdílu mezi společností a těmito vojáky vidíme v závěrečné pasáži románu, kdy se Albert ocitá před soudem. Věty, které zde pronáší on i jeho kamarádi, jsou neskutečně mrazivé, a ukazují to vzájemné neporozumění.
"Ale vždyť jste usmrtil člověka!" říká předseda skorem úpěnlivě.
"Usmrtil jsem už mnoho lidí," říká Albert lhostejně.
"Co jste udělal?"
"Ve válce," doplňuju Alberta.
"To je přece něco docela jiného," prohlašuje státní zástupce.
Teď Albert zvedá hlavu: "Proč by to mělo být něco jiného?"
Státní zástupce povstává: "Chcete snad boj za vlast srovnávat s tímto činem?"
"Ne," říká Albert, "ti lidé, které jsem tenkrát zastřelil, ti mi nic neudělali..."
Absurdní je závěr této knihy, kdy tito váleční veteráni potkávají malé kluky, kteří s nimi hovoří o vlastenectví a o tom, jak je potřeba zabíjet bolševiky, dokud Německo neosvobodí. Předzvěst blížící se nové války, ale jako by se v těchto klucích mohli vidět i hrdinové této knihy. Svět se nezměnil, oni ano.
Knihu si určitě přečtěte a teprve poznáte, jak vám válka změní žebříček hodnot.
Kniha která útočí na srdce...
Válka nevzala vojákům jen ty roky ve válce, ale celý život. I ty nejsilnější jedince silně poznamenala, spíš úplně zlomila. A k čemu to bylo?
Guten tag.
Jak všichni víme, Němci dali světu opravdu strašné dary. Třeba Modern Talking, nebo Scooter. V této knize se díkybohu Erik a Marie Remarkovi nevěnují tomuto běsu, ale jen první světové válce, která jak všichni víme, vznikla už z gavrilo PRINCIPU.
Cesta zpátky je o cestě zpátky a je to solidní očistec. O to víc jsem rád, že nemusím cestovat, protože ovládám teleportaci. Jako třeba teď v sobotu. Barman mi povídá „Dáte si ještě jednoho paňáca?“ a já říkám jo, a další věc co vím je že ležím doma na zemi vedle postele.
Tahle Cesta zpátky je o německém týmu ve vybíjené, který se zrovna vrátil z evropského šampionátu domů, kde skončil na posledním místě. Proto je taky nikdo nevítá. Chlapci jsou tedy zákonitě naštvaní a jelikož tehdy ještě nebyl kariwurst, trýzeň dosahuje vrcholu rychleji než já při sexu.
Erich a Marie protentokrát udrželi kýčovité dialogy na uzdě a servírují něco, co dá vzpomenout na to lepší z Heinricha Bölla a jeho subžánru „nemáme ani na brambory, všechno sucks.“
Hodnotím tedy 9/10
Ti, co přežili, nikdy nezapomněli.
A Erich Maria Remarque, který sám to peklo přežil, to velmi dobře věděl.
Ve škole nás o týhle knize učili, ale nečetl sem ji, až nyní cca po 15 letech od ZŠ jsem se k ní dostal, a musim říct že to má smysl číst, a má to dost co nabídnout... S lidskou myslí válečný zážitky musej udělat hrozný věci
Cesta zpátky vojáků, kteří přežili hrůzy I.světové války byla různá. Ti schopní, či vykutálení překonali i období obrovské inflace. Další skončili v ústavech pro choromyslné, či spáchali sebevraždu . A zbytek se rval se životem, což byla v poválečném Německu "fuška". O této široké skupině lidí, kteří se snaží adaptovat v civilním životě, píše jeden z nich - autor této knihy. Dávám za pravdu Jadranovi, který ve svém komentáři upozorňuje na vrchol knihy, kterým je proces s jedním z nich. Je souzen za vraždu. U soudu jsou i jeho frontoví kamarádi, kteří dávají zabrat prokurátorovi (ten by viděl souzeného nejraději s oprátkou na krku), který v afektu označuje chování jeho kamarádů v soudní síni za katastrofální zvlčilost.
...Zvlčilost? Kdopak ji zavinil ? Vy jste ji zavinili ! Vy všichni patříte před n á š soud !
Vy jste svou válkou z nás udělali to, co jsme. Tak nás tedy zavřete s ním, bude to nejlepší ! Co jste pro nás udělali, když jsme se vrátili ? Nic ! Nic ! Hádali jste se, kdo co vyhrál, odhalovali válečné pomníky, žvanili jste o našem hrdinství, ale ulili jste se od odpovědnosti ! Přenechali jste nás osudu a pustili nás k vodě. Místo abyste nás učili věřit zase v dobro, řád, lásku, tak jste roztočili mašinérii vašich paragrafů. Jeden z nás už na to zašel, tady stojí druhý....
Jde o knihu plnou lidského soucitu, mužské tvrdosti i chlapecké bezradnosti, proto je "Cesta zpátky" pořád aktuální .
Cesta zpátky je o poválečném životě v Německu. Lidé by se měli radovat z konce války, ale prožité válečné útrapy jim to jen tak nedovolí. Ti, kteří se vrátili, toužili navrátit se domů do doby před válkou. Bohužel válka lidi příliš poznamenala a nic už nebylo jako dřív. Osudy těch, kteří se navrátili, byly poznamenány zklamáním z vývoje v poválečném Německu, mnohdy rozpadem rodiny, narůstajícími sociálními rozdíly, rozpadem společnosti. Nic už nebylo takové jako před válkou. Mnozí návrat ani neustáli a spáchali sebevraždu, další do konce svých životů přemýšleli o smyslu válečného běsnění a nebyli schopni se v plné síle do života vrátit. Celá kniha je vlastně zamyšlením nad smyslem válečného běsnění. Válka skončila, ale mysl lidí zcela pohltila a další život těžce poznamenala a paralyzovala. Nesmyslnost prožitých válečných událostí provázela život na každém kroku. i to je důležité si připomínat.
Volné pokračování krásné a smutné knihy "Na západní frontě klid", které plně vystihuje prožitky vojáků, kteří se vrací domů z první světové války. Nádherná kniha, plná emocí a inspirujících pasáží. "Je možné, že ještě často si budu muset nadhodit tornu, když ramena umdlí; a ještě často ještě i zaváhám na rozcestích a hranicích, budu muset zanechávat za sebou, co mi je milé, budu klopýtat a padat, ale vždycky zase vstanu, nechci zůstat ležet, půjdu dál a nebudu se vracet."
Volné pokračování západní fronty... Vracíme se zpět ke ztracené generaci mladých chlapců, jejichž život byl poznamenán válkou. Tuto knihu bych doporučovala jako nutnost (nejlépe k západní frontě, ale klidně i bez ní), protože ukazuje, že válkou to nekončí a že veškeré utrpení a strasti nezůstávají na bojišti, ale táhnou se s přeživšími dál a navždy se s nimi táhnout budou, což je věc, která možná ne každému dojde. Cesta zpátky je psaná stejným stylem jako Na západní frontě klid, což je styl velmi čtivý, poutavý, rozhodně jsem se do čtení nemusela nutit, a ač je to teprve druhé Remarqueovo dílo, které jsem přečetla, už teď se zařadil mezi mé oblíbené autory. Rozhodně doporučuji.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) smrt německá literatura osudy lidí chudoba, bída krize smutek Němci německé rományAutorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
Skvělý román volně navazující na knihu Na západní frontě klid a v mnohém možná i předčí. Zatímco Na západní frontě klid je díky povinné četbě snad každému znám, Cesta zpátky už tolik ne. Myslím, že by jej měly školy zařadit také mezi povinnou četbu. Aktuálnost románu dokládá i současné dění v Evropě. Remaraque se zde zamýšlí a prostřednictvím svých hrdinů popisuje "co bylo pak", když válka končí a je vyhlášen mír. Přeživší a ranění na těle i duchu se vrací "domů". Krásně napsané... doporučuji. Mám snad jen jednu poznámku k překladu. Kvituji, že se nakladatelství Euromedia rozhodlo vydat Remarqueovo dílo v novém vydaní, ale není mi jasné, proč šli novým překladem? Stejně jako román Na západní frontě klid skvěle přeložil Bohumil Mathesius a poté František Gel (dosud asi nejčtenější překlad), tak román Cesta zpátky František Gel krásně přeložil a nevím, proč tak známého a uznávaného autora a i překladatele znovu překládat?