Čeština bez příkras

31.10.2024

Povedený průvodce po členité krajině mojí mateřštiny. Pisatelé nabízejí informativní přehled o situaci češtiny a jejím územním i funkčním rozvrstvení, aniž by mě zahlcovali detaily a spoléhali automaticky na mou znalost technických termínů. Kniha je naopak napsána čtivě, živým jazykem. Informativní mi přišly jak pasáže věnované rozdílům mezi jazykovým stylem a útvarem nebo územním, historickým i funkčním souvislostem jednotlivých vrstev češtiny, tak i srovnání její situace se situací v zahraničí. Nedokážu naproti tomu docenit dílčí návrhy autorů na změny v kodifikaci, neumím totiž dohlédnout jejich možné důsledky. Jejich účel je mi ale jasný, obohatit naše vyjadřování a uvolnit funkční i estetický potenciál jazykových prvků, které se nachází porůznu ve všech vrstvách češtiny a které často pociťujeme neprávem jako nekorektní. Za nedostatek knihy považuju, že navzdory jejímu nejnovějšímu vydání (2014) nedošlo k poctivější aktualizaci obsahu. Kapitola věnovaná básníkům a jiným umělcům by si to rozhodně zasloužila a jedna z příloh mohla být obohacena o ukázky rozhovorů současných mluvčích. Zamyšlení nad tím, jak se čeština chová v prostředí krátkých textových zpráv, při komunikaci na sociálních sítích anebo v komentářích pod zpravodajskými články, chybí v dnešní době o to citelněji.

Tak tohle byla pro mne hodně zajímavá knížka. Dokonce jsem se při čtení někdy nejen usmívala, ale smála nahlas (např. na konci horního odstavce na s. 49). Také této knížce vděčím za to, že mě seznámila s mnoha dalšími knihami, které jsem neznala a o kterých jsem se zájmem četla informace i komentáře zde na DK.
Jistě by mě bavilo občas si něco přečíst ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky.
Parafrázuji a cituji:
* (s. 20) Nespisovné vyjadřování nelze vždycky považovat za nevhodné, a to ani v projevech a v situacích, kde by se spisovnost očekávala. Často je "projevem otevřeného vztahu mezi mluvčím a jeho posluchači, je to tedy, jak napsal americký lingvista M. Joos, mezi dvěma lidmi nejvyšší uznání".
* Tvar zubama mi tu počítač okamžitě podtrhl vlnovkou, ale na s. 24 čtu, jak Fr. Kopečný "upozorňoval, že trhat zubama je něco jiného než trhat zuby". To jsem se usmívala.
* (s. 26) "Spisovná čeština nemá své rodilé mluvčí." Když mi tohle došlo, je mi pak jasné, proč tolik dospělých neumí opravdu hezkou češtinou psát, ale ani mluvit. Krom toho když se cizinec někde na fakultě seznamuje se spisovnou češtinou a pak přijde mezi lidi, musí se seznamovat s jinou češtinou, kterou se běžně mluví - tedy s obecnou češtinou. "I v tomto smyslu tedy studium a zpracování obecné češtiny dosud zůstává velkým dluhem české lingvistiky."
* (s. 32) Slovo zítra patrně původně ani spisovné nebylo, ale za spisovné se považoval tvar zejtra, který vzniknul z původního za jitra. Slovo prej vzniklo ze staršího prají, praví, tj. říkají.
* (s. 41) „Mezi odborníky v sociolingvistice v západních zemích koluje rčení o jazycích, ve kterých se temperament a politické názory člověka poznají podle toho, jak skloňuje substantiva. V češtině se něco takového pozná podle skloňování adjektiv.“
* (s. 49) Dozvídám se, které tvary už z obecné češtiny pronikly do češtiny spisovné, ale zároveň si všímám, že počítač některé z nich ještě nepřijal (např. děkujou, pomož).
* Na s. 73 jsem našla vysvětlení, proč máme my Češi ke své mateřštině patrně vetší lásku než např. Angličané k té své. Autoři však zároveň varují: „U malého národa, který má nebo měl proč cítit se ohrožen, se láska k mateřštině může zvrhnout v lásku opičí, když vede k přehnanému brusičství a purismu, k tendenci brzdit a omezovat jakékoli novoty.“
* Na s. 75-76 čtu, proč se někdy spisovný jazyk nelichotivě označuje jako muzeum.
* (s. 81) Takže slova dvojhláska, pád, příslovce, spojka jsou barokní neologismy. Hmm. Vydržely dodnes.
* Na s. 84 se dočítám, že konkrétní výzkum v mluvené češtině pro mne překvapivě začal provádět Henry Kučera v USA.
* K tomu, aby autoři napsali tuto útlou, ale nabitou knížku, museli přečíst spoustu jiných knih a vyposlechnout spoustu nahrávek, což tedy velmi oceňuji a obdivuji. A na tomto místě mohu opět jen poděkovat DK, neboť o Křížově Velké samotě jsem dosud neměla ani ponětí, a když jsem si ji tady vyhledala, stačilo mi přečíst komentáře, z nichž jeden byl natolik hutný, že knihu samotnou číst již nemusím.
* (s. 101) Škvorecký: V literatuře se může všecko, ale musí se to umět.
* Ocenila jsem taktéž přílohu A (slovník obecné češtiny), početla si v ní, zjistila, že docela dost slov, která jsou už i pro mne tak stará, že jsem je snad nikdy neslyšela.