Cestou samurajů

Kniha je, jako řada dalších autora, značně protijaponsky zaujatá, a jinak ničím nevyniká. Existuje řada překladů zahraničních lepších knih. Zejména se mi velmi příčí autorovo neustálé označování japonců za samuraje. Tento nesmysl také velmi znehodnocuje knihu. Autorovi vůbec nedochází, že samurajové bylo označení pro nižší vojenskou šlechtu, a jako takoví zanikli po revoluci meiji, kdy se do čela státu dostalo pár níže postavených samurajů, kteří si uzurpovali moc pro sebe, koupili si rozdáváním výhod a titulů smír s velmi bohatými a nepočetnými knížaty daimjó, zatímco příliš početnou vrstvu samurajů obrali o renty a privilegia a následně zlikvidovali, a to nejprve formálním zrušením, a následně odpůrce kteří se proti ní stavěli i fyzicky zlikvidovali za pomoci armády naverbované z nejširších vrstev společnosti a vyzbrojené moderními západními zbraněmi.

A této armádě naverbované z chudých a nevzdělaných rolníků, vycvičené západními instruktory a vyzbrojené moderními zbraněmi začali v propagandě tvrdit, že všichni jsou samurajové, nebo pokračovatelé jejich tradic. Poddůstojníci dostali k uniformě místo západní šavle průmyslově vyráběné šavle s designem inspirovaným katanami.

Označovat takovou armádu jako samuraje je velmi zavádějící a nic na tom nezmění ani to, že se řada samurajů a jejich potomků v armádě pohybovala, což bylo vzhledem k vysoukému procentu samurajů i vojáků ve společnosti pochopitelné. Samurajové jako společenská skupina (a střední třída) byli ale zlikvidování hned po revoluci Meiji, ožebračeni a nové Japonsko začalo být budováno hrskou bohatých s armádou z nejnižších lidových vrstev vyzbrojenou za peníze které dříve směřovali k samurajům , a nyní do moderní armády. Skuteční samurajové (tedy ti, které nenechala vláda vystřílet při povstání) výrazně zchudli a zejména se zaměřovali na zemědělství, protože jednak vlastnili pozemky, a jednak ve společenské hierarchii šogunátu byl zemědělec z prostého lidu nejvyšší vrstva, nadřazený obchodníkům či řemeslníkům. Někteří odešli za novou půdou kolonizovat Hokkaidó. Část jich sice působila v armádě, ale neprofilovali se tam jako samurajové.

Při revoluci Meiji byli odstraněni Šogun Tokugawa a právě důsledně zlikvidována společenská vrstva samurajů. Zatímco císař, knížata (s novými tituly), i lid zůstali.

Mlůže se to zdát jako hnidopišství, ale právě armáda, se stala ve 30. a první polovině 40. let 20. století určujícím hybatelem japonské politiky. A nebyla ovládána nějakými starými konzervativními samuraji, ani jejich potomky, ale ta lačnost po válce šla z nižších míst obsazenými v podstatě chudými lidmi z venkova, pro které byla armáda velkou příležitostí, a lačnými získat nové úspěchy, prosperitu a bohatství pro sebe i národ v Mandžusku, Číně atd. Sociální napětí, chudoba a nespokojenost se tak netransformovali v útoky na Japonské nejbohatší vrstvy, jako v mnoha jiných zemích, ale v expansivní politiku, snažící se získat pro národ nový životní prostor. Což je asi tak jedna z mála věcí, která Japonsko reálně spojovala s ideologií nacistického Německa (např. antisemitismus opravdu nesdíleli).

Ale pan Skřivan, stejně jako většina lidí v ČR(ti ale nepíší knihy o japonských dějinách), bohužel tento rozměr revoluce, která smetla staré pořádky, vůbec nepochopil, a vychází slepě z propagandistických hesel japonské vlády, armády a jejich často pokroucené interpretace papouškované v Evropě a v protektorátě.

Tak nízků hodnocení knize dávám zejména proto, že je zbytečné ji číst, protože člověka jen utvrdí v různých rošířených předsudcích a omylech. Je mnohem lepší přečíst si knihu "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflik" od američana E.P. Hoyta, "Boj o Tichý oceán" od sověta V. Avarina, "Dějiny Japonska" od Reischauera, "Tokijský proces" od Cassese.