Chlapec, kterého chovali jako psa

09.10.2016

Původně jsem očekávala trochu něco jiného. Spíš než jen příběhy týraných dětí, se naučíte něco o rozvoji lidského mozku v raném dětství a o tom, jak traumata pozměňují jeho fungování nebo mu zabraňují v růstu. Perry vysvětluje, jakým způsobem se dají diagnostikovat potíže spojené s traumatem jako silné reakce na stres, které jsou typické pro týrané děti, nebo nedostatečný vývoj v některých oblastech, zejména u zanedbávaných dětí. Často je totiž těmto dětem chybně přidělena nálepka ADHD, poruchy opozičního vzdoru nebo se jejich fyzické symptomy považují za hlavní problém. Perry popisuje především situaci v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, ale bohužel i dnes existují "oblíbené" choroby (jako ADHD), které se diagnostikují dětem jako na běžícím pásu bez pochopení souvislostí.
Perry nezabíhá do podrobností konkrétních případů týrání. Používá je spíš jako pomůcku při popisu chorob a jejich léčení. Občas jsem měla trochu potíže přelouskat některé hutnější pasáže a zdálo se mi, že některé věci se opakují stále dokola. Ale vzhledem k tomu, že případy byly evidentně vybrány tak, aby se vzájemně doplňovaly nebo vytvářely kontrast, není divu, že Perry cítil potřebu hodně věcí připomínat.
Většina případů mě něčím zaujala, dojala nebo šokovala, ale nejsilnější mi připadaly asi kapitoly o malém Jamesovi, který na vlastní pěst hledal pro sebe a své sourozence ochranu před vlastní matkou, o davidiánech a o satanské panice. Satanská panika byla šokující především tím, že velice připomínala středověký hon na čarodějnice. Je asi příznačné, že se to odehrálo právě v USA, kde je dodnes segregace církevní a světské moci přinejmenším diskutabilní a často zůstává pouze na papíře.
Kniha také upozorňuje na mnohdy alarmující metody systému při zacházení s týranými dětmi, ale i na hlubší společenské problémy dnešní doby. Fakt, že spousta lidí v moderním světě žije sama, že se už neklade důraz na vztahy a lidé se chlubí tím, že jsou nezávislí a nevídají se s rodinou ani nemají partnera, že jednotlivé generace žijí odděleně a nepředávají si vzájemně zkušenosti, to všechno je dnes považováno za normální, ne-li žádoucí. Dítě mnohdy potřebuje pro svůj správný vývoj podporu větší komunity lidí, než jen nukleární rodiny, která je dnes tolik propagována. Nehledě na to, že lidé už neumějí na vztazích pracovat, ale také otupěli vůči sociálním signálům, které nás varují pokud je náš partner nevhodný pro založení rodiny. To vede k nárůstu počtu svobodných matek a otců, kteří své děti vychovávají takřka v izolaci. Společenská averze vůči určitým typům párů zase znamená, že dětské domovy jsou přeplněny dětmi, kterým se nedostává individuální péče, která je klíčová pro jejich rozvoj.
Přestože je tato kniha zaměřena na případy týraných a zanedbávaných děti, je o celé společnosti a mohla by být dobrým vodítkem lidem, kteří mají možnost nějak pomoci, ať už individuálnímu dítěti nebo třeba celé škole nebo dokonce celému státu.
Určitě knihu doporučuji.