Chlapec, kterého chovali jako psa
Maia Szalavitz , Bruce D. Perry
Dětský psychiatr Bruce Perry měl v terapii děti, které zažily nepředstavitelné hrůzy: přežily genocidu, byly svědky násilných činů, dospělí je zavírali do skříní či klecí, byly oběťmi násilí v rodině. Perry vypráví jejich příběhy a mluví o traumatech, která utrpěly, i o tom, jak se z nich dokázaly zotavit. V knize najdeme příběh dětí ze sekty Davidiánů nebo příběh satanské paniky, která zachvátila Spojené státy v 80. letech minulého století a která se řadí k moderním pověstem, do stejné skupiny fenoménů, kam patří například falešné vzpomínky na sexuální zneužívání. Bruce D. Perry je americký psychiatr, specializuje se na dětské duševní zdraví a neurovědu. Maia Szalavitz je americká reportérka, autorka specializující se na oblast vědy, politiky a léčby závislostí.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Sociologie, společnost
Vydáno: 2016 , PortálOriginální název:
The Boy Who Was Raised as a Dog, 2007
více info...
Přidat komentář
Snad horší než všechny thrillery, které jsem za poslední rok četla. Neskutečně silné příběhy a k tomu "rychlokurz" psychologických procesů.
Kniha je primárně zřejmě určena k pochopení psychologických specifik týraných a zanedbávaných dětí, čili těm, kteří se zaměřují na TZZ syndrom, by určitě neměla v knihovně scházet.
Ale autor zde velmi hezky popisuje i jiné procesy, které si běžně neuvědomujeme, tudíž ji jistě ocení každý, kdo se zajímá o psychologii nebo o chování vůbec.
Například v části, v níž vysvětluje, jak funguje paměť, jsem byla naprosto uchvácena dokonalostí a přitom jednoduchostí tohoto procesu, který může mít takový vliv na celý lidský život.
Úžasná kniha, doporučuji každému, kdo má alespoň minimální zájem o psychologii, zejména psychologii vývojovou a psychoterapii. V knize je jasně vysvětlena problematika zanedbávaných dětí, čtenář pochopí, jak se na dítěti projevuje prostředí, ve kterém vyrůstá, jak se na jeho vývoji projevují různé traumatické zážitky. Když se mi kniha dostala do rukou, očekávala jsem jen prosté příběhy dětí, ale mile mě překvapil rozbor fungování mozku a celé NS, rozbor chování rodičů, autorovo poukázání na problém v propojenosti zdravotnictví, sociálního úřadu, školy a rodiny.
Tlieskam tejto knihe a najmä doktorovi Perrymu, ktorý je jej hlavnou postavou. Kiež by existovalo viac takých pedopsychiatrov ako je on....nepozerajúci sa na deti cez ich diagnózu, s úprimným záujmom o ich život, anamnézu a až po množstve úvah o živote, komunikácií s rodinnými príbuznými, hypotézach o fungovaní mozgu a výskume, nasadzovali medikamenty. A presne taký je doktor Perry - v knihe dokáže veľmi pútavo priniesť príbeh svojich traumatizovaných klientov, prejsť ich anamnézou, k tomu ešte vysvetľuje fungovanie mozgu, ktoré je ľahko pochopiteľné a pokračuje tým ako s nimi pracoval. Veľmi podnetná kniha pre prax ale aj pre laikov zaujímajúcich sa o traumatizované, deprivované deti a prácu s nimi
Původně jsem očekávala trochu něco jiného. Spíš než jen příběhy týraných dětí, se naučíte něco o rozvoji lidského mozku v raném dětství a o tom, jak traumata pozměňují jeho fungování nebo mu zabraňují v růstu. Perry vysvětluje, jakým způsobem se dají diagnostikovat potíže spojené s traumatem jako silné reakce na stres, které jsou typické pro týrané děti, nebo nedostatečný vývoj v některých oblastech, zejména u zanedbávaných dětí. Často je totiž těmto dětem chybně přidělena nálepka ADHD, poruchy opozičního vzdoru nebo se jejich fyzické symptomy považují za hlavní problém. Perry popisuje především situaci v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, ale bohužel i dnes existují "oblíbené" choroby (jako ADHD), které se diagnostikují dětem jako na běžícím pásu bez pochopení souvislostí.
Perry nezabíhá do podrobností konkrétních případů týrání. Používá je spíš jako pomůcku při popisu chorob a jejich léčení. Občas jsem měla trochu potíže přelouskat některé hutnější pasáže a zdálo se mi, že některé věci se opakují stále dokola. Ale vzhledem k tomu, že případy byly evidentně vybrány tak, aby se vzájemně doplňovaly nebo vytvářely kontrast, není divu, že Perry cítil potřebu hodně věcí připomínat.
Většina případů mě něčím zaujala, dojala nebo šokovala, ale nejsilnější mi připadaly asi kapitoly o malém Jamesovi, který na vlastní pěst hledal pro sebe a své sourozence ochranu před vlastní matkou, o davidiánech a o satanské panice. Satanská panika byla šokující především tím, že velice připomínala středověký hon na čarodějnice. Je asi příznačné, že se to odehrálo právě v USA, kde je dodnes segregace církevní a světské moci přinejmenším diskutabilní a často zůstává pouze na papíře.
Kniha také upozorňuje na mnohdy alarmující metody systému při zacházení s týranými dětmi, ale i na hlubší společenské problémy dnešní doby. Fakt, že spousta lidí v moderním světě žije sama, že se už neklade důraz na vztahy a lidé se chlubí tím, že jsou nezávislí a nevídají se s rodinou ani nemají partnera, že jednotlivé generace žijí odděleně a nepředávají si vzájemně zkušenosti, to všechno je dnes považováno za normální, ne-li žádoucí. Dítě mnohdy potřebuje pro svůj správný vývoj podporu větší komunity lidí, než jen nukleární rodiny, která je dnes tolik propagována. Nehledě na to, že lidé už neumějí na vztazích pracovat, ale také otupěli vůči sociálním signálům, které nás varují pokud je náš partner nevhodný pro založení rodiny. To vede k nárůstu počtu svobodných matek a otců, kteří své děti vychovávají takřka v izolaci. Společenská averze vůči určitým typům párů zase znamená, že dětské domovy jsou přeplněny dětmi, kterým se nedostává individuální péče, která je klíčová pro jejich rozvoj.
Přestože je tato kniha zaměřena na případy týraných a zanedbávaných děti, je o celé společnosti a mohla by být dobrým vodítkem lidem, kteří mají možnost nějak pomoci, ať už individuálnímu dítěti nebo třeba celé škole nebo dokonce celému státu.
Určitě knihu doporučuji.
Výborná kniha, především v tom, že to není jenom o kazuistikách konkrétních případů zneužívání. ale taky o tom, jaký je dopad traumatu na náš mozek, na naše vzpomínky, na naši paměť, a jak důležitou roli hraje komunita, což je aspekt, který je obvykle velmi silně zanedbáván a podceňován, a přitom je tak nezbytný, pokud chceme účinně pomáhat.