Chmýří pampelišky
Monika Fišerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539999/bmid_chmyri-pampelisky.jpg
4
37
37
Tento příběh je o lásce a o přátelství. O Helenině samotě a Robertových návratech. O Terezině odchodu a Tomášově čekání. Je o tom, že někdy se ti praví potkají, ale nevidí, můžou se minout v prostoru i v čase – anebo se v něm najít. V kraji, který se za dvě generace změnil, ale cosi společného zůstalo – vzduch stojí, slunce žhne vysoko na obloze a v dálce se tyčí Pálavské vrchy jako vystouplé znaménko na opálené kůži.... celý text
Přidat komentář
Mě se knížka moc líbila. Je pravda, že mi na začátku trvalo zorientovat se v příběhu, ale pak jsem se začetla a byla jsem zvědavá, jak kniha dopadne. Moc hezky napsáno.
Příběh z Pálavy z okolí Mušov a Novomlýnských nádrží.
V příběhu máme dvě dějové linky a čtyři postavy. Helenu a Roberta v jedné dějové lince a ve druhé Terezu a Tomáše.
Ze začátku jsem se nemohla začíst. Pletly se mi tu linky a nemohla jsem určit, jestli se nacházím v minulosti nebo v budoucnosti.
Autorka tu nešetřila popisem Pálavy, ale též postav. Příběh je poetický a najdete tu i filozofické uvažování.
Musíte číst hodně pozorně a věnovat knize svou pozornost, aby vám vše docvaklo.
Mně osobně se líbil poetický styl psaní, který tomu dodával své kouzlo, avšak postavy tu byly plytké a nudné. K žádné postavě jsem si nevytvořila vztah.
I když se tomu tak nezdá, tak se mi kniha konec konců líbila. Má své nedostatky, ale i přesto si zaslouží pozornost.
Příběh o lásce a o přátelství. Helena a Robert. Tereza a Tomáš. A k tomu ještě Pálava, místo, které se změnilo, ale něco v něm přesto zůstalo…
Prvotina české autorky, která mě rozhodně nalákala svou obálkou a jelikož ráda čtu knihy právě od českých autorů, neváhala jsem dlouho a knihu jsem přečetla. A jaká byla? Skvělá! Monika Fišerová je pro mě rozhodně jedním z letošních objevů.
Hned na začátku mi bylo jasné, že se mi bude líbit, jak autorka píše. Píše totiž úžasně. Používá nádherné věty, krásné slovní obraty, slovní hříčky v přechodech mezi kapitolami. No prostě to opravdu lahodilo mému oku a čtení pro mě bylo zážitkem.
Samotný příběh je pak ze života. Je možné, že se v některé jeho části najdete. Mně to bylo nejednou blízké a tím si mě příběh ještě více získal a pohltil. Celé je to krásné a promyšlené a vždy ve správnou chvíli autorka odhalí to nejdůležitější, aby si čtenář mohl poskládat příběh tak, jak se vlastně celý stal. Některé situace a momenty jsou tam ukryté a jen náznakem se dozvíme víc. Má fantazie pracovala naplno a doplňovala si možné situace a já tak žila společně s příběhem.
Když už jsem si myslela, že vím, jak to vlastně celé je, jak je to provázané a co se vlastně všechno v minulosti stalo, stačilo, aby autorka zmínila jedno jméno a já jen nedočkavě četla dál a chtěla víc a zároveň jsem se bála, co se vlastně všechno ještě dozvím.
V příběhu si přijdou na své i ti, kteří rádi čtou o jiných knihách a knihomilech, toho tu bylo také dost.
Za mě rozhodně úžasná kniha, neskutečné, že je to prvotina a moc se těším, čím nás autorka překvapí příště (a doufám, že to bude brzy).
Tahle kniha asi nesedne každému. A naopak. Jedni ji milují a druzí ne. U některých příběhů to více vynikne, což je vidět i u tolika rozdílných recenzí na tuto knihu.
Mě si kniha získala. Já zbožňuju takové rozjímání u knihy. Vzpomínky, filozofování nad životem a skrytá slova mezi řádky.
Helena a Robert, Tereza a Tomáš, Viola a Lukáš. Každý mají svůj život, svoji lásku a vzpomínky. Každý máme svou představu o štěstí. Ale co je vlastně štěstí? Pro každého je to něco jiného. Co znamená otázka na druhého jestli je šťastný? A co láska? Je jen jedna za život nebo jich je víc a nebo každá za čas odletí jako Chmýří pampelišky?
Co otázka na druhého: Jak se máš? Zajímá nás to skutečně nebo jen očekáváme naučenou odpověď, že se máme dobře…
Děj jako takový v knize moc není. Je jen na okraji a spojuje myšlenky o životě, které každý z nás někdy měl. Ukazuje i soužití mezi generacemi, stereotyp žití, čas, který nejde vzít zpátky. Kniha ve Vás vyvolá melancholii života se vším, co přináší.
Tuto knihu vám doporučuji číst někde v klidu, až na ni budete mít čas a náladu a budete moci vnímat všechny krásy, které autorka do příběhu schovala. Každé slovo, každá postava, každá věta a myšlenka má v knize své místo. Nicméně musíte číst hodně pozorně, aby to vše do sebe zapadlo.
Přestože se původně může zdát, že jednotlivosti spolu skoro nemohou nijak souviset, postupně to do sebe vše zapadne a mě jen spadla brada, jaké nádherné a mistrovské dílo přede mnou autorka vytvořila.
Pokud jsme četly knihy od Anny Bolavé a líbila se vám hlavně kniha Před povodní, pak rozhodně sáhněte po knize Chmyří pampelišky. Věřím, že budete stejně jako já nadšeni.
Po téhle modrožluté nebo žlutomodré krásce jsem pokukovala. Uchvátila mě překrásná jednoduchá, elegantní obálka. Nakonec se ke mně dostala jako dárek od nakladatelství motto a já se do ní i když nebyla na řadě hned pustila.
Lákavý příběh, který v sobě ukrývá dvě časové linie, a ještě z prostředí Pálavy, který každý rok navštěvujeme, mě přesvědčil, že se do příběhu mám ponořit hned. Dokázala jsem si prostředí vybavit, takže to pro mě bylo takové zajímavější, ale…
Nepíše se mi to lehko, ale tohle nebyl příběh pro mě, nedostala jsem to, co jsem očekávala nebo spíš v co jsem doufala. Strašně se mi pletly linie, z vyprávění nešlo poznat, jestli jsem v minulosti nebo v přítomnosti, postavy mluvily pořád stejně a na mě až moc naškrobeně. Asi je to i můj problém, nemám v lásce, když někdo mluví až přehnaně slušně, a tak jak se patří. Možná bych to přežila, kdyby tak mluvila jen dvojice Helena a Robert, ale když Vám takhle mluví všichni, tak za prvé vůbec nevíte, kdo je kdo, teda pokud si to nenapíšete na papír jako já! Za druhé už Vás to v druhé polovině knihy irituje! V dnešní moderní době se prostě takhle škrobeně, poeticky nemluví. Mám teď na mysli druhou dvojici Terezu a Tomáše. Na mě moc kudrlinek a každá věc, kterou zde autorka popisovala měla nejméně dva přívlastky. Hodně prkenné a celé takové upjaté.
Při čtení jsem vůbec nechápala o co tady vlastně půjde, o čem příběh je, co je tady to hlavní. V polovině knihy jsem si říkala, tak to je ale divné, už by mě autorka nemusela napínat a mohla by odhalit aspoň nějaké karty, ale ne… Až do konce jsem vlastně moc nepochopila, co spojovalo Helenu a Roberta a Terezu a Tomáše… A spojování začátků a konců šlo totálně mimo mě
Autorčin styl psaní mi nesedl.
Mrzí mě to, já jsem bohužel tajemství fouknutím do pampelišky neobjevila. Tak snad příště…
Nádherná obálka, ale jinak jsem tentokrát šlápla úplně vedle...
Ráda si přečtu nové české autory, příběh byl zvláštní já vůbec nechápala co čtu. Přišlo mi to chaotické trochu zklamání....
Jelikož se řadím mezi čtenářky, které ročně přečtou větší množství knih, rozděluji knihy na dvě kategorie. První kategorií jsou knihy na jejichž děj rozhodně nezapomenu a něčím mě zaujaly. A tou druhou kategorií jsou knihy, které když dočtu, tak během pár měsíců zapomenu, o čem byly. Bohužel, tento příběh řadím do druhé kategorie.
Nechápejte mě špatně, neříkám, že kniha byla špatná, to vůbec. Naopak musím pochválit, že se autorka dle mého názoru zaměřila spíše na pocitovou stránku děje než na tu příběhovou. Lehce jsem dokázala navázat na pocity hlavních hrdinů. Každopádně děj jako takový mě zklamal. Místy jsem se ztrácela a iritovalo mě, že vlastně nevím, co se v příběhu někdy děje.
Od knihy jsem očekávala trochu něco jiného, než jsem dostala. Takže nemohu příběh hodnotit kladně, ale spíše jako takový průměr.
Jsem zvyklá, že knihy, které mi v jednom časovém období nesednou, nadchnou mě jindy. Třeba až si přečtu příběh opětovně za pár měsíců, osloví mě více. Každopádně teď šel trochu skrze mě.
Chmýří pampelišky se odehrává na jihu Moravy. Konkrétně okolí Novomlýnských nádrží a zaniklé obce Mušov. Prostě překrásná Pálava, kam ročně zavítají tisíce turistů. Autorka v příběhu velice čtivě popisuje tento kraj, takže máte pocit, že jste se v dané oblasti ocitli. A po přečtení knihy se tam rozhodně budete chtít podívat.
V knize poznáváme čtyři hlavní postavy. Helenu a Roberta v jedné dějové lince a Terezu s Tomášem v druhé. Oba páry prožívají svá životní dramata, která se mohou odehrávat komukoli dalšímu. Je to takový obyčejný život čtyř lidí. Lidí, kteří se milují a míjejí, žijí spolu a zároveň nežijí. Jejich linky se protínají nejen na konci a začátku kapitol, což jsem si uvědomila později a líbilo se mi to. Ale protínají se i v dalším okamžiku, kdy mi ale trvalo, než mi vše, jak se říká, docvaklo.
Bohužel ale musím přiznat, že na to, jak jsem se na příběh těšila, tak mě zklamal. Nedokázala jsem si ani k jedné postavě vytvořit vztah. Byly pro mě ploché a špatně uchopitelné. Celý příběh pro mě byl chaotický, kdy se skákalo v časech a já se neodkázala téměř celou dobu zorientovat kdo kde s kým proč a jak. Knihu jsem četla dvakrát! Ano, dvakrát, protože poprvé jsem ji dočetla a nastalo pouze aha, a o čem že to bylo? Jsem opravdu smutná, že mi kniha nesedla. Až na popisy Pálavy. Ty byly krásné,
Miluju ten příběh, ta dokonalá propojení slov, to skryté mezi řádky..
Moc děkuji autorce, že jsem mohla prožívat krásné chvíle při čtení jejího prvního díla a pevně doufám, že budou následovat další.
Zavřela jsem oči, foukla a něco si přála..
Štítky knihy
přátelství láska česká literatura mezilidské vztahy milostné vztahy jižní Morava Pálava české romány
Chmýří pampelišky
Přemýšlím, jestli by se mi kniha nelíbila víc, kdyby šlo jen o příběh Heleny a Roberta. První kapitola leccos naznačila. Linka s Terezou byla zajímavá spíš tím, že kapitoly s Helenou navazovaly stejnými slovy. Ale samotná linka s Terezou nebyla ničím výjimečná a vlastně se kolem Terezy nic nedělo, takže jsem chvílemi měla pocit, že pořád čekám na něco, co má přijít a nepřichází. Tereza byla jen jeden díleček skládačky. Kniha je psaná moc hezkým stylem, chvílemi jsem měla pocit, že čtu knihu od Jiřího Hájíčka, přesto mám pořád pocit, že tam něco chybělo.