Chrám i tvrz
Pavel Eisner
"Kniha o češtině" vznikla z přemýšlení o jazyce, z přemýšlení ne zrovna soustavného, ale soustředěného. Nemůže a nechce nahradit poučení, jaké o jazyce může dát jen věda. K té má autor opravdovou úctu, a má ji do té míry, že češtinář na zapadlém venkově, který napíše kloudné pojednání o nějakém speciálním jazykozpytném předmětu, je v jeho očích víc než autor průměrného románu, i kdyby mu deset porot udělilo po státní ceně. Autor "Knihy o češtině" se neplete vědě do jejich věcí. Nechce nahradit ani jedinou z krásných knih, kterou nám dala a ještě dá nová a také již radostná věda o jazyce, věda, z níž se stala chlouba veškerého badatelského usilování v národě. Autor "Knihy o češtině" chcce práci vědy jen doplnit.... celý text
Přidat komentář
Výpisek místo komentáře: „A tak se stává, že na mne někdy v noci přijde můra těžkého snu. Ocitám se pak kdesi v říši Matek Faustových, je tam třeskutý mráz kosmický a siná tma. A v té říši Matek bloudí vdovy a sirotkové slov a hledají chotě a rodiče. A na jejich úpěnlivé žalování – neřekli byste, jak ta slova dovedou prosit a naříkat a skučet – zjevují se přízraky slov a tvarů a řítí se jim do náručí. A vidím pak astrálně zsinalé úzké a holičky a zaječí a rozloučenou a zavolanou a usmířenou. Nebe se vítá s modrým, jež někdo z něho snesl. Kapr líbá černo, na něž byl upraven. Sloveso porouchati se shlíží ve svém otci rouchati, o němž pověděl Jungmann r. 1843, že ho není. Záporné sloveso nechati objímá svůj klad a základ cháti. Sloveso pohrdati celuje svého chotě hrdati. Zjevuje se zlá, s níž se někdo potázal. Veselá, s níž někdo přišel, smutná, s níž přišel zas druhý, vyučená, za kterou dostal třetí, pamětná, na kterou dostal čtvrtý, nepořízená, s níž odešel pátý, stejná, kterou pořád vedl šestý. Siroteček vyjukaný celuje tatíčka rodného jukati. Nemehlo tančí kolo blaženého shledání s mehlem a oddavek kráčí s oddavkami až k hvězdnému oltáři a za svědky jsou jim brýl a plíc a játro a krtina pod půlnočním nebesem a starosvati zbedný a mrlý a vrlý.
Je to sen těžký, napůl touha, napůl hrůza; a když se pak probudím, je mi teskno.“
Prosté konstatování: naprostá nutnost pro každého, kdo miluje svou mateřštinu.
Výpisek: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru „Češi“ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“
Načež si tento národ o sedmdesát let později z pohodlnosti, lenosti a ignorance přezve svou vlast na Česko!
Z Pavla Eisnera by mělo být předčítáno na školách.
A neměl by být navždy zatracen s výmluvou, že dochází k přirozenému vývoji jazyka (od skřeků pravěkých lidí až po gůglení).
I jen si naši jedinečnou češtinu zničte! Ovšem mě z tohoto hanebného procesu, prosím, vynechte. Zůstanu si se svou [poentou] klidně sama (sic!).
Štítky knihy
eseje čeština úvahy a zamyšlení humanitní vědy
Autorovy další knížky
2010 | Chrám i tvrz |
1997 | Čeština poklepem a poslechem |
1992 | Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině |
1945 | Podivuhodná dobrodružství námořníka Sindibáda |
1992 | Milenky |
Kniha dnes působí trochu archaicky, ale je to sympatická pocta češtině a její mnohotvárnosti. Autor připomíná řadu dnes už zapomenutých slovíček. Je to ale spíše text k nahlížení či vyhledávání než k souvislému čtení. Alespoň mně se četla dost těžko, a to si třeba Jiráska nebo Raise vychutnávám...