Chrám i tvrz
Pavel Eisner
Kniha o češtině. Julie Kolocová: „BOŽE VELKÝ, BOŽE mocný, jenž jsi stvořil češtinu, dej a učiň, aby byla jako holubička v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré… jako provázek z hedvábí červeného dvakrát barveného rtové její, a řeč její ozdobná… jako ze Šalamounovy písně písní nám zní vyznání mateřštině na závěr knihy CHRÁM I TVRZ. Pavel Eisner, Chrám i tvrz s podtitulem Kniha o češtině. Téměř osm set stran na jedno téma, ale vtipně a ze všech stran, jak bychom opravdu nečekali. Držíme dílo spojující odbornost spolu s vyznáním lásky ve snaze poutavě vyprávět o tom, co nás provází od samotného narození. Vyprávění na téma naše mateřština. Pojďme společně otevřít alespor pár prvních desítek stránek. Po úvodu plném vyznání najdeme logické uspořádání do kapitol, u kterých nás ovšem překvapí názvy, jež bychom v téhle odborné knize nečekali. Tedy za předpokladu, že úvod přeskočíme. To tady v žádném případě nedělejte! Autor si s češtinou i čtenářem evidentně hraje rád. Co byste například očekávali od kapitoly O jejím těle? „Nauka“ o hláskách. Že je to jasné? Takhle chytrá jsem po přečtení prvních řádek byla také, ale až po něm. Chvílemi jsem měla pocit, že je to detektivka, postupné odhalování, nečekané zápletky, katarze, kolize, nic tady nechybí. I pátrání. Leccos se nám totiž úplně ztratilo, například jer a jeřík, tápete? Nebojte se, máme zkušeného a znalého průvodce. Budeme ho potřebovat, blíží se stínový samohláskový tvor „ě“, tragická hláska, lze ji pouze napsat, ovšem nikdy takto jednoduše vyslovit. Nebo povídání v kapitole o mládenečkovi, který si nese svou z nejmilejších na zádech. Dozvíme se, jakou vzácnost má čeština, mládeneček „u“ nesoucí na zádech kroužek, svou princezničku. Ona, scvrklé „o“, on bez ní jen sprosté „u“. Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, říká autor, vzácnost ve světě nevídaná. Ale máme i svou patu Achillovu, již nám odhalí stejnojmenná kapitola. Prý jsme v hovorové češtině pomalí. Nejdříve jsem nesouhlasila, jenže potom jsem si vybavila italštinu, španělštinu,…a byla jsem doma, tedy vlastně v obraze, rozsvítilo se mi, trklo mě to…a cizinec zaplakal, úplně se ztratil v té spleti hříček, jež nám „domorodcům“ přijdou zcela jasně srozumitelné. A tohle je krása, na které se všichni shodneme. Jenom jí plně porozumět. Chcete-li, máte jedinečnou příležitost. A nakonec věta, která mi učarovala svojí pravdivostí. Mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Připomínám, naše plíce, rozumějte, tedy i ty vaše!!! Přeji krásné hrátky s češtinou.“... celý text
Přidat komentář
Výpisek místo komentáře: „A tak se stává, že na mne někdy v noci přijde můra těžkého snu. Ocitám se pak kdesi v říši Matek Faustových, je tam třeskutý mráz kosmický a siná tma. A v té říši Matek bloudí vdovy a sirotkové slov a hledají chotě a rodiče. A na jejich úpěnlivé žalování – neřekli byste, jak ta slova dovedou prosit a naříkat a skučet – zjevují se přízraky slov a tvarů a řítí se jim do náručí. A vidím pak astrálně zsinalé úzké a holičky a zaječí a rozloučenou a zavolanou a usmířenou. Nebe se vítá s modrým, jež někdo z něho snesl. Kapr líbá černo, na něž byl upraven. Sloveso porouchati se shlíží ve svém otci rouchati, o němž pověděl Jungmann r. 1843, že ho není. Záporné sloveso nechati objímá svůj klad a základ cháti. Sloveso pohrdati celuje svého chotě hrdati. Zjevuje se zlá, s níž se někdo potázal. Veselá, s níž někdo přišel, smutná, s níž přišel zas druhý, vyučená, za kterou dostal třetí, pamětná, na kterou dostal čtvrtý, nepořízená, s níž odešel pátý, stejná, kterou pořád vedl šestý. Siroteček vyjukaný celuje tatíčka rodného jukati. Nemehlo tančí kolo blaženého shledání s mehlem a oddavek kráčí s oddavkami až k hvězdnému oltáři a za svědky jsou jim brýl a plíc a játro a krtina pod půlnočním nebesem a starosvati zbedný a mrlý a vrlý.
Je to sen těžký, napůl touha, napůl hrůza; a když se pak probudím, je mi teskno.“
Prosté konstatování: naprostá nutnost pro každého, kdo miluje svou mateřštinu.
Výpisek: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru „Češi“ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“
Načež si tento národ o sedmdesát let později z pohodlnosti, lenosti a ignorance přezve svou vlast na Česko!
Z Pavla Eisnera by mělo být předčítáno na školách.
A neměl by být navždy zatracen s výmluvou, že dochází k přirozenému vývoji jazyka (od skřeků pravěkých lidí až po gůglení).
I jen si naši jedinečnou češtinu zničte! Ovšem mě z tohoto hanebného procesu, prosím, vynechte. Zůstanu si se svou [poentou] klidně sama (sic!).
Autorovy další knížky
| 2010 |  Chrám i tvrz |
| 1997 | Čeština poklepem a poslechem |
| 1992 | Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině |
| 1945 | Podivuhodná dobrodružství námořníka Sindibáda |
| 1992 | Milenky |
Kniha dnes působí trochu archaicky, ale je to sympatická pocta češtině a její mnohotvárnosti. Autor připomíná řadu dnes už zapomenutých slovíček. Je to ale spíše text k nahlížení či vyhledávání než k souvislému čtení. Alespoň mně se četla dost těžko, a to si třeba Jiráska nebo Raise vychutnávám...