Chrám Panny Marie v Paříži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/133997/bmid_chram-panny-marie-v-parizi-65d2606f72e66.jpg
4
1781
1781
Hugo zachycuje v mohutné barvité fresce život pařížských obyvatel od žebráků, zlodějů, cikánů, studentů, měšťáků, některých představitelů šlechty a vysokého duchovenstva až k samotnému králi. Román, který realisticky věrně zachycuje život středověké společnosti, je přesto bohatý i na romantické epizody a postavy, jako jsou cikánka Esmeralda, kněz Klaudius Frollo a zrůdný samotář Quasimodo, chrámový zvoník. Příběh Esmeraldy a její tragický konec je zasazen do okolí Notre Dame v Paříži.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1923 , Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Antonín Svěcený)Originální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Chrám Matky Boží v Paříži je už taková klasika... A to nejen v knižním světě. Bohužel tento fakt už sám o sobě tak nějak ubírá na očekávání, překvapení či objevování něčeho nového. Pokud k tomu ještě přidáte občasně táhnoucí se popisy míst, nevyjde vám z toho nic tak skvostného. Mám rád Victora Huga, ale pokud si budu v budoucnu vybírat co si přečtu od něj znovu, byl by to spíše Muž, který se směje.
Opět návrat ke klasické literatuře - a snad ještě více oslovující, než v době studentské ....
Popisný román - ty kapitoly o soudobé Paříži a katedrále Notre Dame jsou jedinečné ....
A vinoucí se drama trápených lidských duší - Frolla, Quasimoda i Esmeraldy ....
Promítá se zde posedlost, nevinnost i ušlechtilost .... a každý nese svůj osud ...
Vryla se mi věta :
" Jsem rodem Pařížan, ale rodnou řečí parrhisian, neboť parrhisia znamená v řečtině svobodu slova, a nebál jsem se užít této svobody .... "
Dílo, které se konečně usadilo v mé knihovně - a zůstane.
Má srdeční záležitost. Tuhle knihu jsem objevila v patnácti a na dlouho poznamenala mé vnímání světa, lásky, utrpení, bolesti a čisté krásy.
Jak já je milovala, jak jsem je nenáviděla...Jak jsem to nechápala... A jak moc jsem si přála, aby to dopadlo jinak.
Ale kdyby ano, nejspíš by to ve mě nezanechalo nic z toho, co za sebou od té doby vláčím a na tuhle knihu už bych si teď asi ani nevzpomněla... Takhle se mi všichni vpálili do kůže i do vzpomínek nesmazatelně a navždy.
Ano, bylo to zdlouhavé a děsivé. Bylo to kruté, bolestné a drsné. Bylo to živočišné, syrové a přesto dech beroucí. Byla to tak hluboce odhalená lidská podstata, až to bolelo.
Tenhle příběh mluví za všechny jiné, o kterých nikdo nikdy nenapsal. O kterých se nemluví. Ale které se staly. Stejně bolestné, stejně srdcervoucí.
Nikdy nezapomenu na kajícnici v myší díře...
Samotný příběh Esmeraldy a Quasimoda se mi líbil, ale to okolo - promiňte ale ne. Tolik zbytečného a zdlouhavého popisování Paříže a krajiny není nic pro mě. Není to nejlepší povinná četba, ale zase ne ani nejhorší.
V době své školní docházky jsem tuhle knihu řadil k té lepší části povinné četby. Po 35 letech se tomu sám divím. Dočtete na stránku 200 a dozvíte se jenom to, že v románu se bude pravděpodobně vyskytovat pět hlavních postav (s kozou 6). Jinak nic. Tedy pokud nepočítám rozsáhlý popis toho, jak si Hugo představoval středověkou Paříž na základě jakéhosi spisku. A pak taky spousta blouznění o architektuře. Věřím, že soudruhům se to líbí. Je to takové angažované. Ale jinak dost na hlavu. Třeba myšlenka o tom, jak za nádherné katedrály nemáme vděčit církvi, ale géniu nevzdělaného lidu. Ona vůbec Hugovi církev asi dost ležela v žaludku, ty milióny mrtvých za revolučního teroru a poté za bonapartistického exportu revoluce do zbytku Evropy jenom potvrzují a oslavují velikost francouzského národa a lidu. Ale to jen tak na okraj.
Druhá polovina je čtivější, jenže v mém věku už na tenhle typ romantismu nějak nejsem naladěn, takže i ty 3* jsou trochu upachtěné.
Pamatuji si, jak jsem knihu četla na střední škole. Tenkrát mě uchvátila. Jedinečná atmosféra historické Paříže. Jako výlet do minulosti. Díky podrobným popisům prostě jste tam. Poutavý příběh. Není překvapením, že se jedná o tak slavné dílo. Když jsem Paříž osobně navštívila a měla možnost dívat se zblízka na katedrálu Notre-Dame, tato kniha je to, co mi vyvstalo na mysli. Nezapomenutelná.
Existenci této knihy jsem sice vždycky bral na vědomí, ale zároveň jsem nepovažoval za nutné ji číst, především pro tolikrát slyšené nářky na zdlouhavost, příliš podrobné popisy a z toho vyplývající nezáživnost. Co mě přimělo k tomu, že jsem se teď (přes všechny tyhle domnělé nedostatky) pustil do jejího čtení, byla hlavně snaha o motivaci syna, který ji má v doporučené (povinné) četbě. K tomu bych chtěl poznamenat jednak to, že jsem moc rád, že jsem se ke knize nakonec dostal (a možná je dobře, že až teď) a taky, že smekám před všemi, kteří ji v středoškolském věku (ať již z donucení, nebo dobrovolně) přečetli a ještě z ní byli nadšeni.
Kniha je to bezesporu skvostná a rozhodně je dobré nejen brát její existenci na vědomí, ale také si ji přečíst. Mám sice určité obavy, že v sedmnácti bych z ní tolik unesený nebyl, ale proto také nelituji, že jsem s jejím čtením tolik otálel. Každopádně se mi opět potvrdilo, že pokud člověk touží po velkém čtenářském zážitku, tak neudělá chyby, když sáhne po nějaké „klasice“ prověřené věkem.
Tento román určitě není jen o Quasimodovi, Esmeraldě a Frollovi jak se mnozí domnívají, ale je v první řadě o Chrámu Matky Boží v Paříži. Je to vyprávění o katedrále, na jehož pozadí (nebo v popředí, jak kdo chce) se odehrává romantický příběh tragické lásky. Kniha je oslavou tohoto architektonického skvostu a architektury celkově a taky přehlídkou všemožných lidských charakterů, jejich citů, slabostí, jejich bolestí, radostí i jejich vášní.
Victor Hugo psal znamenitě. Jeho popisy jednotlivých staveb, jeho úvahy o účelu a poslání architektury jsou velkolepé, jeho podrobné popisy vnitřního rozpoložení i vnějších rysů jednotlivých postav jakbysmet.
Pokud jste viděli filmovou adaptaci s G. Lollobrigidou a A. Quinnem o které se všeobecně soudí, že je vcelku (nebo velmi) zdařilá (a já proti tomu neprotestuji), tak po přečtení knihy možná nabudete dojmu, že oproti předloze je to jen velmi slabý odvar, kterému k dokonalosti dost chybí. Pokud však tento film (nebo kterákoliv jiná adaptace) přiměje někoho k přečtení knihy, nezbývá než děkovat Bohu (nebo tvůrcům) za něj.
"Je to nádherná a rozkošná podívaná z věží chrámu Panny Marie na Paříž,obzvláště na tehdejší Paříž,ve svěžím světle letního svítání.Mohlo tomu tak být i onoho dne....."80%.
Ke knize jsem se dostala kvůli povinné četbě a popravdě mi to nijak nevadilo. Přibližně jsem věděla, o čem příběh je a i bez toho bych si ho nejspíš přečetla. Nebojím se říct, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem četla, minimálně stylisticky. Je to jedna velká jazyková slast. Hugovy pověstné popisy, na které jsem popravdě občas nadávala, protože jsem na to neměla náladu, ale později jsem si je začala užívat a úplně si zamilovala jeho styl psaní. Postavy byly propracované a uspořádání kapitol, kde se prolínaly příběhové, popisné a pohledy různých osob, mne uchvavovalo. Quasimodo mi přišel úplně zlatý, často mi při scénách s ním slzely oči nebo jsem se rovnou rozbrečela. Rozhodně byl mou nejoblíbenější postavou. V podstatě všechny zlomové části děje jsem byla schopna předpovědět, připadala jsem si jako věštkyně, ale všechno až v průběhu knihy a nějak mi to ani nevadilo a konec mě vlastně trochu překvapil. Kniha kromě toho čítá mnoho myšlenek, Hugovy názory, které mě občas rozesmívaly a samozřejmě jedno hlavní poselství, které by si měl každý najít sám.
Chrám Matky boží v Paříži není příběhem o Qasimodovi a Esmeraldě, hlavně je to podrobná exkurze do středověku, dostane se vám přednášky o architektuře, zeměpisného drobnopisu celé Paříže 15. století, výkladu o právu a náboženských praktikách. Celkový příběh by se dal krásně stáhnout na 150 stánek, ale to by nebylo ono. Málokdo vám předloží tak ucelený obraz společnosti jako Hugo.
Povinná četba mě moc nebaví, je jen pár knížek, které se mi líbily. Chrám Matky Boží v Paříži mě příjemně překvapil. Na to, kolik má stránek, je děj zajímavý a plyne docela rychle.
K této knize jsem se dostala skrz povinnou četbu a je to snad jediná kniha, kde jsem přeskakovala po odstavcích - popisy Paříže - jinak je to nádherný příběh a bez těch dlouhých popisných pasáží, kdy jsem často zapomněla, jaký děj jim předcházel a musela jsem často listovat zpět, by byl ještě lepší, protože by to chytilo tempo a spád, které kniha díky zdlouhavým popisům bohužel postrádá.
Ke knize jsem se dostal kvůli povinné četbě a nelituji toho. Příběh sám o sobě je velmi poutavý a originální, Quasimodo zde vystupuje jako typický hrdina romantického románu - přestože je fyzicky znetvořený, ukrývá v sobě citlivou a milující duši. Poslední stránky byly v porovnání se zbytkem knihy velmi dojemné. Jednu hvězdičku musím strhnout za občasné velmi dlouhé kapitoly, které se netýkaly děje, ale popisovaly středověkou architekturu, zvyky apod. Chápu, že někomu se to tam líbilo (a kdyby nebyly tak obsáhlé, tak to jen krásně dokresluje atmosféru románu), ale mě to spíše rušilo. Ale celkový dojem z knihy je velmi pozitivní :)
Po přečtení knihy "Bídníci" jsem se těšila na další dílo od Victora Huga. Není to to,co jsem od něj očekávala, ale jinak mě příběh mile překvapil. Jen celá kniha je zbytečně moc dlouhá, především samotný příběh je zdlouhavý a pak než ty několikastránkový popisy francouzské architektury a města Paříže člověk přelouskne, zabere nějaký čas.
Asi je dobře, že některé knihy člověk musí přečíst, třeba v rámci povinné četby. Jinak bych se k tomuto nadčasovému, ba až téměř klasickému příběhu tragické nešťastné lásky dvou vyvrhelů společnosti nedostala. Je sice obalen hutnými odstavci popisů, ale já si tak říkám, jaké že to bylo, když měli lidé čas na taková díla, nespěchali a pomalu si vychutnávali každičkou větu.
Kniha má hodně stran, ale četla se velmi dobře a rychle. Postavy a vše dobře napsáno, konec tragický, nevadí. Ale vůbec nechápu jak může vylíčit něčí charakter a pak ho totálně změnit. Ještě že ve skutečném životě to tak není, jinak by psychologové byli bez práce. Jsem ráda, že kozička přežila, ale silně pochybuji, že její život byl pro Phoeba důležitější než život Esmeraldy. Proto se mi závěr nezdá nijak zajímavý ani poučný. Celá kniha byla napínavá a zajímavá, ale finále nic moc.
Štítky knihy
zfilmováno Francie romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení filozofie a náboženství klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
V květnu 2015 jsem tu napsala, že se ke knize nebudu vracet, protože by se možná to nadšení z knihy z mých dvanácti let neopakovalo…
Jenže čas oponou trhnul, vše je jinak, a já se teď z nedostatku knih vracím ke svým dávno a dávno přečteným knihám. A konstatuji, že tady na hodnocení nic neměním, že katedrála Notre Dame je stejně obrovská, nádherná, tajuplná, Quasimodo stejně ošklivý, a přesto tak šlechetný, statečný a obdivuhodný, Esmeralda v mých očích stále nejkrásnější a nejněžnější stvoření, kněz Frollo možná ještě o fous zlověstnější, šílenější, ďábelštější…
V dětství jsem ale asi tolik nevnímala tu pochmurnou osudovou strunu…
Těší mě působivý překlad Mileny Tomáškové, dnes už poněkud starobyle znějící, což se ke knize skvěle hodí, jen jsou z dnešního pohledu trochu překvapivé překlady téměř všech pařížských ulic, náměstí a kostelů. Ale ano, tenkrát se prostě zeměpisné názvy překládaly, kupodivu mě to tu vlastně vůbec neruší, asi proto, že prostě takto mám Quasimodovu Paříž v srdci od dětství…
„Odpoutaný a zuřící zvon nastavoval střídavě oběma stěnám věže svou bronzovou tlamu, supící hromovým dechem, na čtyři míle daleko slyšitelným. Quasimodo si stoupl před tu otevřenou tlamu; skrčoval se a opět se vztyčoval, když se zvon vracel, vdechoval jeho omračující van, díval se hned dolů na náměstí, jež se hemžilo jako mraveniště dvě stě stop hluboko od ním, hned na obrovský měděný jazyk, který mu vteřinu co vteřinu zařval do ucha. Toto jediné slovo slyšel, tento jediný zvuk přerušoval jeho všeobecné mlčení. Liboval si v něm, jako pták na slunci; najednou se zběsilost zvonu přenesla i na něho; vytřeštil oči; čekal, až k němu doletí ten kovový čmelák, jako pavouk čeká na mouchu, a rázem se naň střemhlav vrhl. Pak v letu nad propastí vymrštěn šíleným rozhoupáním zvonu uchopil tu bronzovou nestvůru za uši, stiskl ji oběma koleny, popohnal ji patami jako ostruhami a celou prudkostí tohoto nárazu a celou vahou svého těla zdvojnásobil její zběsilý let. Věž se přitom otřásala. Quasimodo křičel a skřípal zuby, jeho zrzavé vlasy se naježily, jeho prsa chroptěla jako kovářský měch, z jeho očí šlehaly plameny, obludný zvon pod ním řičel a supěl; a již to nebyl ani zvon od Matky Boží, ani Quasimodo, byl to přelud, vír, vřava; závrať letící na zvučícím koni; duch přikovaný k létajícímu sedlu; podivný kentaur, půl člověk, půl zvon; jakýsi příšerný Astolf, unášený na zázračném okřídleném koni z živoucího bronzu.“