Chtěli jsme být svobodní…
Maciej Ruczaj
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273119/mid_chteli-jsme-byt-svobodni-ZRe-273119.jpg
4
11
11
Varšavské povstání z roku 1944 je největší bitva svedená protiněmeckým odbojem v okupované Evropě. Jedna z nejtragičtějších, a přitom relativně zapomenutých kapitol druhé světové války, je v knize představená skrze příběhy jejích účastníků. Antologie reportáží a esejů výrazných osobností současné polské literatury a žurnalistiky vznikla speciálně pro českého čtenáře a představuje Varšavské povstání z roku 1944 z méně obvyklých úhlů pohledu: téměř zapomenutých osudů obyvatel čtvrti Wola, kteří jako první okusili význam Hitlerova rozkazu „Varšava má zmizet z povrchu zemského“; vzpomínek belgického ženisty ve službách nechvalně proslulé divize SS Dirlewanger; příběhů varšavských žen – povstalkyň, civilistek, matek; poválečných peripetií Varšavanů, kteří se vrátili do města proměněného na moře sutin. V knize nechybí uvedení do historických souvislostí ani filozofické zamyšlení nad smyslem neúspěšného boje. Hlavní důraz ale není kladen na velké debaty politiků či dilemata vojenských velitelů, nýbrž na osudy obyčejných lidí: povstalců, jejich protivníků a hlavně civilních obyvatel Varšavy. Texty doprovází DVD s unikátním filmem složeným pouze z restaurovaných archivních záběrů z roku 1944. Snímek vznikl v Muzeu Varšavského povstání a Polsko jej loni dokonce poslalo i do oscarového klání v kategorii dokumentárních filmů. Film, na němž se podíleli známí režiséři Jan Komasa a Władysław Pasikowski, kombinuje autentické restaurované záběry s fiktivním příběhem dvou kameramanů, kteří na pokyn velení Zemské armády zaznamenávají každodenní život bojujícího města.... celý text
Přidat komentář
Anotace shora definuje obsah knihy docela přesně, takže nezbývá než zaznamenat vlastní dojem. Byl to nářez a ještě větší nářez! Nic výstižnějšího mě nenapadá. O smyslu povstání se tu teď nebudu s nikým přít. Ti, co v něm bojovali, smysl viděli… a jak zaznělo ve filmu: Němce přece nepozabíjíme tím, že si to budeme přát.
,,Józek šel do povstání ve tři. Políbil mě i Staška, usmál se a zmizel za dveřmi. Já jsem zůstala s nemluvnětem v náručí, se sestrou a sedmdesátiletým otcem. Sama jsem se sotva hýbala. V pět začalo povstání. Na ulici se objevily červeno-bílé vlajky, propuklo nadšení. Dlouho však netrvalo, protože už v šest nebo v sedm začalo první bombardování. (…) Když k nám vtrhli, myslela jsem, že nás ušlapou. Křik, tlačenice, vzlykot, zmatek, nadávky a kletby. Bylo to naprosto šílené. Držela jsem dítě, ale nikoho to nezajímalo. Vyděšení lidé se cpali směrem ke mně, až mě přitlačili ke zdi. Prostě nás málem umačkali!“ - Halina Wiśniewska, rozená Rybakova (*1922); str. 81 a 84
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
,,Ve filmech někdy ukazují nějaké scény z povstání, ale není tam nic, co jsem viděl já. Nikomu jsem to ještě tak podrobně nevyprávěl. Vy se ptáte na všechno. Máte právo. Ale všechno se znovu probouzí. Tehdy jsme neměli ponětí, že ti zabití nikdy nezemřou, že budou pořád vedle nás. Všechno se dělo tak rychle. Výkřiky, výstřely. Jednotlivé obličeje. Nějak mi velice silně utkvěly v paměti. (…) Většinou se budím velmi brzy, moje manželka spí dlouho. Někdy před sebou v polospánku vidím zabité. Někdy se snažím počítat ty, které jsem sám zabil. Nemůžu je spočítat.“ - tehdy 18letý Mathias Schenk; str. 58-59
S ohledem na osudy Polska během druhé světové války, si vždy připomenu bojovná prohlášení mnohých Čechů o tom, jak jsme se měli nacistům před okupací i během ní postavit se zbraní v ruce. Dnes si můžeme namlouvat, že máme pokroucenější národní charakter než Poláci, ale zase máme jedinečné kulturní dědictví v podobě architektonických památek, kdežto třeba právě polské hlavní město bylo zcela zničeno z 90%. Takže pokládám kardinální otázku: stálo zato?
Autorovy další knížky
| 2015 |  Chtěli jsme být svobodní… |
| 2010 | Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení |
| 2012 | Jagellonské dědictví - Kapitoly z dějin středovýchodní Evropy |
| 2010 |  Návrat člověka bez vlastností |
5. srpna po dnech plískanic a dešťů vyšlo slunce. Pro některé toho dne mělo vyjít naposledy. Příběh Poláků, kteří se rozhodli postavit se se zbraní v ruce proti svým utlačovatelům. Utlačovatelům, kteří viděli svého protivníka jako podčlověka, jako něco, co je hodné pouze využít na práci a vyhladit.
Jak taková válka mohla probíhat? Samozřejmě tím nejbestiálnějším způsobem. V knize se setkáváme s vyprávěním Varšavanů, kteří popisují rozličné hrůzy, s texty rozebírající politickou historii a smysl povstání ale i s vyprávěním německého vojáka přiřazeného k nechvalně proslulému dirlewangerovu oddílu. Právě jeho text mi přišel nejdrásavější a nejhrůzostrašnější. Naprostá bezcitnost SS vůči bezbrannému obyvatelstvu. Knihu doporučuji každému, kdo si chce udělat obrázek o polských dějinách.
//
Vzpomínám si, že jsme vrazili do nějaké školy. Dvě stě tři sta dětí, všechny zvedaly ručičky nahoru. Pak tam vtrhl Dirlewanger a rozkázal všechny zabít. Krev tekla po schodech v proudech. Procházel se mezi nimi a rozbíjel jim pažbami hlavičky. Dnes tam stojí památník.
Nebo si vzpomínám, jak zastavil tank. Dirlewangerovci začali vyhánět lidi z okolních domů. Nařídili jim sednout si na tank. Věděli, že povstalci budou váhat se střelbou do svých občanů. Jako poslední lezla Polka v dlouhém kabátě. Měla s sebou malou holčičku. Lidé jí dítě podávali, když se tank s trhnutím rozjel. Malá spadla pod pásy. Smějící se SSák střelil matku do hlavy.....