Chudá žena

20.09.2023

Přestože je kniha poměrně tenká a příběh dějově jednoduchý, autorův styl psaní z ní činí těžký kousek na čtení. Jednak přetéká přirovnáními k bahnu, žumpě, výkalům a všemu špatnému, jednak je proložen latinskými citáty a moudry jako v kazatelně.
Diskuzi umělců pařížské bohémy na večírku přes několik kapitol uprostřed knihy jsem povětšinou nepobrala stejně jako hlavní hrdinka, jediná světice procházející tím pozemským hnusem díky bezmezné lásce ke Kristu. Tohoto fanatického katolického autora již nikdy více.

27.06.2022

Knihu čtu už podruhé, rozhodovala jsem se teď, jestli si ji nechám. Vlastně mi přijde, že jsou to knihy dvě, každá jiným způsobem o - slovy autora - "pekelném údělu obstát bez kančího rypáku v této společnosti bez Boha". Je tu titulní příběh "chudé ženy", úpěnlivý a do sebe zahleděný text, jako snění smutného dítěte. Ale do Klotyldina prostoru se roztahuje autor a bere si slovo sám či v postavách. Tento druhý příběh je příběhem "Božích vojevůdců", kteří se vrhají do bitev, aniž by zkoumali, v jakém rozsahu jsou k tomu skutečně pověřeni. Überhnus Bloyova příběhového světa je nezbytný k ospravedlnění jeho/jejich role - aby už nebylo třeba ptát se Ježíše "Kdo je můj bližní?". To jen Klotylda dovede vidět hřích jako neštěstí, Klotylda říká nahlas, že před Bohem bude potřeba vzdát se i těch roliček, jimiž zkoušíme podpírat svou sebehodnotu. Smím-li si pomoci jazykovou hříčkou, pak Klotyldina chudoba kontrastuje nejen s klasicky ztučnělým srdcem "bohatců", ale i s jemnou vnitřní soběstačností Božích "bohatýrů".
V překrásných "Velkých přátelstvích", která zmiňuje v komentáři Balumba, Raissa Maritainová s láskou, ale jasně mluví o obdarováních i démonech svého přítele. Přesto se mi "Chudá žena" ani s touto přípravou nečetla snadno. Směs ryzího smyslu pro absolutno a nejobyčejnější lidské rigidity. Hněv a smutek nad hříchem pomíchaný se sebelítostí, s požitkem z agresivity a opovržení vůči lidem. Propletenost ideálů se zlozvyky, poklad v hliněné nádobě. Copak hlína, tou jsme všichni, ale svou hlínu si nepřipouštět... ostatně přesně tím lze na mnoho způsobů zkompromitovat i postoj opačný, mírumilovnou toleranci.

Moje myšlenka z četby by tedy mohla znít: není na světě jenom jedno zlo, jenom jeden hřích, od kterého bychom mohli měřit svou vzdálenost a své duchovní bezpečí. K dobrému životu nestačí "nebýt jako oni".
Naprosto uzlovým a nesmírně mrazivým bodem se mi zdá být okamžik Leopoldovy modlitby. V nevyjasněném území mezi vírou a magií, mezi touhou usvědčit zlo a pomstou. To pravé bojiště: ne v utkávání se s hlupáky světa, ale v tichu srdce, kde se rozhoduje, čí šeptaná slova bude opakovat a kdo jeho modlitbu uslyší.

12.06.2018

Tato kniha je jakousi alegorií dobra a zla. Bloy byl rozervanec, konvertita, po celý život neuznávaný spisovatel žijící v bídě. Ale také mystik s hlubokou, velmi citlivou duší. Já jsem knihu vnímala jako výkřik duše drásané špínou a zlem kolem, jakési vykřičení bolesti a touhy po kráse, čistotě a ryzosti v církvi, v lidech... Bloy neváhá použít velmi hrubé až naturalistické výrazy pro vyjádření svého zhnusení a odporu, ale jako protipól nabízí výstup do mystických výšek a chval na ctnost a čistotu duše. V knize se prolíná děj s úvahami, styl ale působí neobratně, jakoby se autor zajíkal svými myšlenkami a neuměl pro ně najít vhodné vyjádření. Přece však svými knihami oslovoval: např. francouzský filozof Jacques Marritain a jeho žena Raissa se s ním díky této knize spřátelili a konvertovali ke katolické církvi a Léon Bloy jim byl za kmotra. Pro bližší seznámení s Bloyem bych proto doporučila knihu od Raissy Maritainové, Velká přátelství. Moc krásná kniha.

20.12.2017

Převládající pocit po dočtení Chudé ženy jsou rozpaky. Přes snahu pochopit Bloyovy záměry jsem pro jeho román nenašel dostatek pochopení.

Ta základní otázka asi je, jestli existuje nějaká míra prožitého utrpení a chudoby, která opravňuje člověka k nenávisti, která legitimizuje jeho absenci soucitu. To se z tepla našich domovů nedá říct, alespoň já si na to netroufám. Že si Léon Bloy zažil mnoho traumatizujícího je zřejmé a to, že se své zkušenosti rozhodl podat zcela nelítostně v té podobě, v jaké mu slova přicházejí na jazyk je vlastně svým způsobem sympatické - v porovnání s tím, jak moc časté ve světě literatury je (a vždy bylo) kalkulované psaní, kdy se odhadují čtenářské preference a podle toho se uzpůsobuje výsledná podoba textu. To Bloy nedělá ani náhodou - ve své knize ukazuje, že nehodlá přehlížet ani zlehčovat to všechno zlé a nízké ze svého okolí čeho je denně svědkem.
Já se přesto nemohu smířit s tím jednostranným - až fanatickým - zobrazením světa, kde si vybere skupinku osob (jak jsem se na internetu dozvěděl, tak zřejmě mají zpodobňovat jeho samotného a jeho přátele), které zobrazí jako jakousi hrstku vyvolených, kteří jsou postaveni do kontrastu se zbytkem lidstva, které si nezaslouží žádný soucit a ve kterém nevidí a nechce vidět nic, kvůli čemu by měli být hodni spásy. Tedy „vznešení nadějenosiči“ proti „morálně bezcenným, pohodlně přežívajícím“, kterým není ochoten přiznat vlastně ani právo na existenci. Což o to - tomu pocitu docela rozumím, skoro pokaždé, když se zapomenu a vstoupím třeba do diskuze na novinkách, tak mě taky někdy napadne, že by našemu národu a civilizaci velmi prospělo něco jako „velký Boží reset“, že zde není nic, co by zasloužilo opatrovat, zachovat do dalších generací ... jenže právě tyto nesmiřitelné, radikální pocity, když jsou ventilovány přinášejí víc škody než užitku. To přece také vidíme kolem sebe dnes a denně: projevy hněvu, nenávisti, která se tváří jako ctnost (například nenávist maskovaná jako sebeobrana - „situace je tak vážná, že musíme nenávidět a být krutí, jinak budeme poraženi a svět bude zničen“). To vidím jako něco, co není možné podporovat - touha po radikální změně společenského zřízení vedená hněvem a vztekem snad ještě nikdy nic pozitivního nepřinesla - na to stačí znát dějiny dvacátého století i velmi zběžně.

Pro mě bylo tedy setkání s románem nakonec užitečné spíš nezamýšleným způsobem - místo abych se rozohnil nad tím, jaký je svět krutým místem, které si nezaslouží existovat a jal se ho radikálně měnit (nebo se na něm alespoň nepodílel ve smyslu působení směřujícím k jeho zlepšování), tak jsem si to vzal jako varování před tím, jak černobíle nespravedlivý pohled na společnost může mít někdo, kdo se nechá pohltit vztekem - jakkoli ten vztek může být - paradoxně - spravedlivý (nebo jako spravedlivý velmi intenzivně vnímaný).

Nad samotný příběhem jsem se vlastně nezamýšlel - je to tím, že Bloy není žádný úžasný vypravěč (teď mám zrovna rozečtenou Brodeckovu zprávu a rozdíl v literárním talentu je obrovský), ale to asi ani nemá být. No, možná by chtěl, ale - alespoň podle mě - romanopisec to prostě není. Ale jeho kniha nevznikla proto, aby nás čtenáře potěšila, ale aby nás drsným způsobem přinutila přemýšlet nad námi a nad naším přístupem k životům, které žijeme. A to se mu nakonec, v mém případě, povedlo - už dlouho jsem si nad nějakým románem tak „nezafilozofoval“, jako v posledních dnech po dočtení Chudé ženy.

23.09.2014

Od samého začátku vás zavalí ponuré, depresivní líčení sprostoty pařížské spodiny: “Nevrlý, zpupný úsměšek se šířil po té rozšklebené šibeniční masce, táhl dolní pysk pod otrávené zubaté cimbuří ohavné tlamy, tlačil oba koutky hluboko do hlinitých či křídových výmolů, jimiž mu močka a kořalka zbrázdily tvář.” “Tělesně velmi zchátrala, k zoufalství zkrachovalého Chapuise, který by se nestyděl vydražovat svou něžnou družku; teď už ji mohl nabízet jen jako hadr na mytí dlaždic v márnici pro malomocné.” Kromě všudypřítomného hnusu budete klopýtat i o poněkud patetický, přepjatý jazyk, který ale není pouhou neohrabaností nebo dobovou manýrou - na to je v něm příliš mnoho opravdové bolesti a pobouření. Spíš je to adekvátní výraz autorova postoje ke světu, určitá základní nálada, protest proti sprostotě přítomnosti. Ostatně Bloy sám své dílo v tomto smyslu komentuje: Nikdo nepopře, že postavy, se kterými se setkáte, jsou málo pravděpodobné, a vyprávění tak hledá souhlas čtenářů vzpurných.
Je to vyprávění o bídě a utrpení, která jedny stáhne do nejhlubší sprostoty a které se jiní postaví, aby umřeli také nešťastní, ale s hlavou vztyčenou. Je to, abych opět použil slova autorova, jediné dlouhé odbočení, “v němž se mluví o trýzni žít, o pekelném údělu obstát bez kančího rypáku v této společnosti bez Boha.” A je to křik člověka vedoucího beznadějný boj s dobou, která odnesla středověk do nenávratna, člověka, který i ve svatební písni neváhá vychrlit na čtenáře svou metafyziku bolesti: “Ve chvíli, kdy budete bečet rozkoší, budou řvát nemocní upoutaní na lůžko nebo odsouzenci na smrt, … budou řvát jako v pekle, stisknuti zuby vašich hříchů.”
Co k tomu říct? Leon Bloy vás nepobaví, akorát vás protáhne těmi nejsmrdutějšími pařížskými stokami, urazí vás svou nesmiřitelností a zcela jistě s ním budete v mnoha věcech nesouhlasit. Jenže v mnoha věcech je zase krvavě pravdivý. Zkrátka poslechnout si tohoto nasršence určitě stojí za to.