Chuť prázdna
Barbora Adamcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461276/bmid_chut-prazdna-LaS-461276.jpeg
4
86
86
Dospívající a nepříliš sebevědomá Anna chce mít pod kontrolou alespoň jednu věc – sebe samu. Jenže co když ta kontrola znamená snažit se za každou cenu získat co nejmenší číslo na váze, touhu stát se ideálem, který dennodenně vídá na sociálních sítích? Příběh anorexie, která se jí pomalu vkrádá do života, Anna pravidelně zapisuje do deníku a z bezstarostné dívky se postupně stává vyhladovělá troska posedlá svým tělem. Jenže jak moc může být člověk hubený, aby pořád ještě byl?... celý text
Přidat komentář
Knížka Chuť prázdna mě zaujala anotací, nádhernou obálkou, ale taky jsem si říkala, že si po dlouhé době přečtu něco od české autorky.
Příběh patnáctileté Anny, která si prochází anorexií byl silný zážitek. Bylo pro mě hrozně zajímavé o tomto tématu číst, a vidět, co se lidem s anorexií honí hlavou.
Autorčin styl psaní je sice jednodušší, ale sedl mi a četl se lehce.
Jen jsem v knize našla pár nedostatků. Třeba otec hlavní hrdinky se v první půlce knihy jmenoval Karel, ale na samém konci mu říkali Pavle. Taky mi nějak neseděly věky postav, přišlo mi, že bratrovi hlavní hrdinky bylo každou chvíli jinak let a já tak ani nevěděla, jak si ho představit, protože se choval poměrně dost vyspěle (a to byl mladší než Anna). Za tyhle nesrovnalosti tak strhávám jednu ⭐️.
Jinak vám ale knihu moc doporučuju, protože určitě stojí za přečtení. Hlavně lidem mého věku to podle mě hodně dá a myslím, že je důležité o poruchách příjmu potravy mluvit. Doufám, že se dočkáme i dalších knih od autorky, protože tohle se povedlo.
(SPOILER)
Důležitá knížka pro čtenáře YA. Na to že má kniha pouhých 200 stránek je v ní porucha příjmu potravy skvěle popsána.
Bylo fascinující dostat se do léčebny a vidět jak to tam probíhá. Člověk díky této knize více pochopí i lidi nemocné touto poruchou. Což bylo skvělé.
Ale tato porucha není jediné téma knihy řeší se tu i ztráta blízké osoby. ( Ale ta už spíše na vedlejší koleji )
Nebudu se nějak vyjadřovat k postavám, protože mi to nepřijde důležité.
I když musím říct že v knížce bylo několik nesrovnalostí. Jak už v některých komentářích bylo popsáno.
Určitě můžu doporučit.
4,1/5*
Tohle špatná kniha nebyla. I když to celé bylo psáno takovou zvláštní mluvou + neumím si představit, že by se v některé rodině mluvilo spisovně. Ke konci už jsem trochu skomírala, ale jinak to nebylo vůbec špatné, jen jsem měla v průběhu knihy obavu, jestli se z toho hrdinka vůbec dostane...
Knihy o poruchách příjmu potravy jsou pro mě velmi fascinující. Vždycky mě zajímalo, co se těm holkám (nebo i klukům) asi tak honí hlavou, když označí jídlo za nepřítele a ženou se za dokonalou verzí sebe sama. A Barbora Adamcová to v knížce Chuť prázdna popsala výborně. Po příběhové stránce nemám knížce co vytknout, některé momenty byly opravdu silné a myslím, že hlavně mladším čtenářům má kniha co nabídnout.
Kamenem úrazu pro mě byly různé nesrovnalosti, kterých bylo v textu požehnaně. Věk hlavní hrdinky a jejího bratra se měnil jako aprílové počasí, Anna tak v průběhu necelého roku zestárla ze čtrnácti na šestnáct let. Také jméno jejího otce si autorka měnila podle nálady, jednou to byl Karel, podruhé zas Pavel. Nesedělo mi také to, že si Anna sice nastudovala první poslední o hubnutí, drastických dietách i o poruchách příjmu potravy, nicméně když se jí doktor ptá, netuší, co je to BMI.
Bohužel se mi nelíbil ani styl psaní autorky, který bych označila jako neohrabaný. Věty byly kostrbaté, v textu se často opakovaly stejné informace a například deníkové zápisky Anny mi přišly na patnáctiletou holku hodně nepřirozené. Také to je důvod, proč Chuť prázdna nakonec hodnotím jako průměr.
Debut české autorky Barbory Adamcové mě mile překvapil! Zaujal mě již na narozeninovém streamu nakladatelství Yoli, kde autorka předčítala ukázku. Námět mě lákal a styl psaní byl taky skvělý, takže nad přečtením jsem neváhala. A určitě nelituju - je to knížka, která má co předat a ikdyž je to depresivnější čtení, tak mě moc bavilo. Letos jsem se s poruchami příjmu potravy setkala už ve 2 knihách (Lada u ledu a Bez filtru) a stále se o nich dozvídám víc a víc strašných věcí. Tahle kniha má smysl, obzvlášť v dnešní době, kdy je internet plný vyumělkovaných fotek a málokde uvidíte realitu. Může pomoci nejen mladým holkám, ale třeba i rodičům, aby se dokázali pochopit, co se nemocným vlastně honí hlavou.
Váhala jsem mezi dvěma a třema hvězdama...
Plusy:
téma, které je stále tak trochu tabu a určitě neuškodí o něm víc mluvit
čtivost, prokládání textu pasážemi z deníku hlavní hrdinky
Mínusy:
kniha bohužel klouže po povrchu
hlavní hrdinka není uvěřitelná - nejsem moc přesvědčená, že vážně existují teenageři, kteří mluví tak ultraspisovně a používají takové výrazy jako Anna (a dokonce ve svém soukromém deníku)
nejde se tu pár nesrovnalostí - třeba věk hrdinky nebo jméno jejího otce (z Karla se záhadně během knihy stane Pavel) apod.
Hodně těžké, vážné a stále opomíjené téma. Mnoho pocitů, témat, rovin a myšlenek, které se při čtení knihy objeví.
Kniha o anorexii od Ivony Březinové na mě zapůsobila silněji a to jsem ji četla už mimo cílovou věkovou kategorii čtenářů. Chuť prázdna není špatná, ale nesedl mi styl vyprávění. S třetí osobou jsem se nedokázala do Anny vcítit, její problémy na mě vlastně nijak extra nepůsobily a přečetla jsem do spíš z povinnosti. Oceňuji ale autenticitu postav, každou jsem chtěla pořádně proplesknout, když by to zrovna někdo potřeboval, naopak Jan byl ten správný bratr, který je vyspělejší, než si rodina myslí. Po dočtení se nemůžu rozhodnout, jestli se mi to líbilo, nebo ne, každopádně vím, že jiné knihy s touto tematikou ve mně rezonovaly víc.
Strhující vypravění o Anně, která bojuje s anorexii a s vlatním seběvědomím. Perfektně vykreslené vztahy v rodině ve škole i jak to chodí v lečebně..Přečteno za pár dnu. Doporučuji k přečtení..
Chuť prázdna
Toto bude na hodnocení docela oříšek. Anna je zvláštní dívka, ale tak nějak jsem jí vše věřila, ten emoční proces byl parádní a dle mého skvěle popsán. Zápisky z deníku tomu dávali třešničku na dortu, až mě mrazilo, k jakým psychickým změnám v Anně dochází.
Bohužel s čím jsem se celou dobu prala a prostě mi to nesedlo, tak je za mě dost kostrbatý styl psaní, kdy se autorka snažila stále neopakovat jméno hlavní hrdinky a to nahrazovala slovem dívka. Za celou knihu jsem si na to nezvykla, jen jsem přijala fakt, že tímto slovem není označena nějaká nová tajemná postava (ale nenaskakovalo to automaticky, stále jsem si to musela připomínat).
Dále jsem se absolutně neorientovala v časové ose - nejenže hlavní hrdinka zestárla za necelý rok o dva roky, ale v jedné kapitole máme popsané prožívání letního počasí a že má Anna konečně prázdniny a v další kapitole je krásný jarní den (ale prázdnin trvají) (přiznávám, že netuším, kdy končí 9. třída ZŠ, ale nemyslím si, že zrovna na začátku jara - já chodila na 8-leté gymnázium a tam se devítka prostě neřešila a učili jsme se normálně do konce června)
A poslední mínus vidím v poslední kapitole. Tam časová osa nebyla žádná (krátký příběh z dávné minulosti, z blízké budoucnosti, z přítomnosti z pohledu jiných osob), a lítalo se tam z místa na místo. Upřímně bych tuto kapitolu klidně vyškrtla.
Ale! Opravdu klobouk dolu autorce za zpracování takové knihy. Vyvolala ve mě ohromné množství emocí, mrazí mě z této nemoci ještě teď a jsem moc ráda, že se mi dostala kniha do rukou.