Chuť prázdna
Barbora Adamcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461276/bmid_chut-prazdna-LaS-461276.jpeg
4
86
86
Dospívající a nepříliš sebevědomá Anna chce mít pod kontrolou alespoň jednu věc – sebe samu. Jenže co když ta kontrola znamená snažit se za každou cenu získat co nejmenší číslo na váze, touhu stát se ideálem, který dennodenně vídá na sociálních sítích? Příběh anorexie, která se jí pomalu vkrádá do života, Anna pravidelně zapisuje do deníku a z bezstarostné dívky se postupně stává vyhladovělá troska posedlá svým tělem. Jenže jak moc může být člověk hubený, aby pořád ještě byl?... celý text
Přidat komentář
Není lehké hubnout, a jak je vidět, ani s hubnutím včas přestat. Anna si ve své posedlosti ani neuvědomila, kdy přestala být hezky štíhlá a změnila se v ošklivou vyzáblinu, Vlastně se jí posunulo i vnímání krásy, neboť na chodící kostře nic atraktivního není. Uzdravit tělo je zjevně lehčí, než mysl. Soustavné pojídání antidepresiv také není ideální řešení. Příběh se po literární stránce příliš nevydařil, ale je poučný jako ukázka snadnosti státi se anorektičkou a poté obtížnosti návratu do normálního života.
Od knihy jsme měla vyšší očekávání. Text neplynul, četl se těžce, přímé řeči působí těžkopádně. Autorka se dopouští běžných chyb začátečníka, je patrné, že není vypsaná. Autenticky to působí v deníkových zápiscích, jinak kostrbaté věty znesnadňují čtení. Styl psaní mi připomíná mé osobní staré povídky z doby, kdy jsem v dospívání začínala psát. Trochu neuvěřitelný mi připadá i svět hlavní postavy (byť jsem autorčina vrstevnice), ve kterém si Anna chodí do posilovny jak se jí chce a uniká to třeba realitě financování takového koníčku pro 15letou slečnu.
Knihu je možné doporučit možná pro věkovou kategorii 12-17. Jedna poutavá promluva vytažená na obálku je bohužel silnější než kniha samotná. Pro mě je toto důkaz, že se dnes vydává příliš knih zjevně bez dostatečné péče editora a zkušeného redaktora, to jde na vrub Euromedii.
Knizka byla fajn, rozhodne doporucuju precist, protoze zjistite jak se citi hlavni postava, ktera ma anorexii a popisuje sve pocity. Bylo to fajn, chvilemi i dojemne, ale musim rict ze me Annin otec trochu stval. Ale knizka jako takova byla fajn, rozhodne stoji za precteni:)
Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Přeji si jediné, být spokojená sama se sebou, a to mi nikdo, kdo mě má rád, nemůže doopravdy upřít."
Kdo si někdy nepřipadal naprosto k ničemu? Je přirozené se občas cítit špatně. Problém nastává, když těmto myšlenkám uvěříme a snažíme se vybojovat si uznání druhých - přitom to, co potřebujeme, je náš vlastní nadhled. A právě o tom pojednává Chuť prázdna, debut Barbory Adamcové.
Styl psaní mi moc nesedl - opravdu je na něm znát, že jde o prvotinu. Věty jsou někdy krkolomně dlouhé, jindy příliš úsečné. Vypravěč je vševědoucí, často přeskakuje mezi hlavami postav a příliš vysvětluje jejich myšlení a povahy, i když to zrovna není nutné. Naopak některé části Annina pádu do anorexie mohly být rozebrány detailněji.
Opravdu dobrá je kniha však obsahově. Děsivě věrohodně autorka vystihla rozpoložení, kdy nemocný bere estetičnost postavy a jídelní návyky jako soutěž, v níž musí být "lepší" než jiní. Jinak si přece nezaslouží pomoc, snad ani status nemocného! Toto pojetí poruchy příjmu potravy dokreslují ukázky z Annina deníku, většinou psaného nadneseným stylem ukazujícím potřebu působit chytře za všech okolností a touhu po respektu.
Kniha naznačuje otázku, nakolik může za Annin stav její výchova. Selhání jejích rodičů samozřejmě nejsou účelná, to ale neznamená, že se nedějí. Oni a ostatní lidé v Annině okolí prostě říkají a dělají věci, které dovedou ublížit, jenže nikoho to nenapadne, dokud už není pozdě. Zde slouží neohrabané přeskakování mezi vnitřními světy postav vlastně k dobru příběhu; čtenář chápe Annin vývoj i "zvenčí" a dozvídá se, jaké všechny spouštěče mohou za poruchou příjmu potravy u různých lidí stát. Ze všech knih s touto tématikou, které znám, se zrovna zde nejvíce ukazuje, že nemusí jít jen o hubnutí samotné, ale o coping s problémy jiného rázu.
Ještě pár připomínek ve svých poznámkách mám, ztrácejí ale relevanci po dočtení poslední kapitoly a epilogu. Bez spoilerů prozradím, že pomohou svázat pár volných nitek, jichž jsem si nejdříve ani nevšimla, a díky tomu příběh ještě trochu ziská na úrovni. Jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst, i když se mi nečetl nejlépe.
(SPOILER)
Chuť prázdna - Barbora Adamcová
/
Tuto knihu jsem si pořídila výhradně proto, abych měla přečtenou nějakou jinou knihu na téma poruchy příjmu potravy, než je ta má. Tato má úplně bravurně vymyšlený název, který mě dostal - zasáhl - a právě za ten knize dávám první hvězdičku.
Chuť prázdna je poměrně krátká knížka. Celá má pouhých dvě stě stran, takže příběhu ještě méně, ale řekla bych, že jí taková délka prospěla. Nebála bych se ji udělat ještě kratší. Přečetla jsem ji za jedno odpoledne a bylo to tak akorát.
Nemohu upřít určitou čtivost, ale prazvláštní souvětí, hodně neobratně použité archaické výrazy a kolikrát až robotické dialogy mě dost rušily (potřebuji toho říct co nejvíc na co nejkratší ploše). Do knihy jsem se nemohla ponořit a do hrdinky vžít - i když to z nemalé části bude i tím, že je příběh psán er-formou a já jsem čistokrevný milovník ich. Přesto mi to sžití s hlavní postavou (zvlášť u takové knihy) opravdu chybí. Doufala jsem, že dostanu náhled do nitra hrdinky, do boje s problémem, ale na ppp bylo nahlíženo hodně povrchově, statisticky, vzorově Zkrátka s hrdinkou jsem vůbec nesoucítila, ale co pár odstavců jí měla sto chutí dát pár facek. Byla sobecká, samé já já já a strašně protivná. A to není ppp, protože taková byla od samého začátku. Když doktorka její matce na konci říká, že svou úlohu mámy nezvládla, s radostí bych se pod to podepsala, ovšem s výjimkou, že jde o chování a ne nemoc. Protože nadávat svým nejbližším do krav no, nevím.
Pobyt v léčebně se mi víceméně líbil. Sama s tím nemám zkušenost, ale až na pár drobností mi připadal celkem realistický, takže za to rozhodně přidávám část druhé hvězdičky. Taky jsem ocenila toxický vztah s otcem, který až na konec a jeho smrt byl hezky podaný. Pokud jde slovo hezky v takovém případě použít.
Zrovna ale jeho smrt mi srolovala obě ponožky najednou Kde jsou nějaké emoce? Měla jsem pocit, že víc prožívala (a ono to tak bylo) výlet do Anglie, než ztrátu otce. Ano, několikrát se zmiňovala, že přemýšlí, co bude s jeho duší a jak se rozpadá v rakvi, ale žádného stesku jsem si tedy moc nevšimla. I když šlo o ne dvakrát ukázkový vztah, to truchlení tam strašně chybělo. Celé to bylo unáhlené, nedotažené a mně to zkratka připadalo jako: Chtělo by to čtenáře šokovat. Nevím jak a čím, ale šokuji ho!
Další podíl na druhé hvězdičky má naprosto tragický přístup rodinných příslušníků k ppp. Asi jsem se (jak v reálu, tak ve fikci) nesetkala s nějakým dobrým, ale zde se autorce fakt povedlo vykreslit, jak to nezvládli. Rádoby zájem okolí byl fajn, ale strašně umělý. Scéna, kdy hrdince učitel vyprávěl, že jeho dcera taky měla anorexii a kvůli ní nemůže mít děti mi přišla taky strašně navíc. Postrašení. Rychlé, děsivé, ale o ničem. Že se to může stát je jedna věc, ale že se to stane někomu v okolí, je silnější, tomu rozumím. Zde to ale bylo tak nepřirozené, že se to minulo účelem.
Poslední dva odstavce strany 181 mi taky úplně nesedly, hra na city, která úplně nevyšla. Zvlášť, když se tak vložily do děje. A zaujalo mě, že hrdinka měla během 3/4 roku hned dvoje narozeniny.
Druhou hvězdičku doplňuje postava Kláry z léčebny. Ta z celého příběhu pro mě byla nejuvěřitelnější a nejspíš i nejlidštější. I když to žádné zlatíčko fakt nebylo.
Závěrem: knihu rozhodně doporučuji všem, kteří by chtěli na pár stránkách nahlédnout několika málo základům poruchy příjmu potravy a obejdou se bez toho, co nemocný uvnitř prožívá. Věrné popisy, hrůzu z jídla, která pohltí i vás, a vztah k tělu, který s vámi otřese, ale nečekejte.
recenze na ig profilu @terkapise
(SPOILER)
Chuť prázdna není kniha o anorexii jak by se mohlo zdát. Je to kniha o tom, kam vás až vaše toxická rodina dokáže zahnat. Celou dobu mi bylo smutno nad tím, že rodině je hlavní postava úplně jedno. Chladná, emočně nestabilní matka s narcistně hysterickymi rysy, chladná, direktivní babička, která tahá v pozadí za nitky a otec s těžkou vyhýbavou citovou vazbou, který sní o útěku od toho všeho na lodi do Holandska (viz jeho ulpívání na konkrétní knize). Zlaté dítě Anna, na které je vyvíjen nelidsky tlak ze všech stran, která se uchýlí k pózerství, aby se zalíbila rodičům a Scapegoat její bratr, který si jako jediný udržuje duševní zdraví, tito všichni mi až nápadně připomínají dynamiku narcistni rodiny. Neustále Annino srovnávání se s Kristýnou, mi až nápaditě připomíná narcistni triangulaci...
Co se literární stránky týče, kniha byla napsána svižně, dej měl spád, navzdory jiným čtenářům, kterým se nelíbil dějový skok, za mě paráda, tato pasáž vysvětlila hodně (Který psychopat řekne vlastním dětem, že byly nechtěné??! Slova od doktorky z Motola, která kárá matku Lídu, za Anninu zničenou psychiku.). Kniha na mě zanechala dojem a občas mi i ukápla slza. Autorce bych snad vytkla jedinou věc, a to, že nešla do hloubky psychologie postav. Anně doporučuji, aby začala studovat specialistku na narcismus Dr. Ramani (YouTube) a přišla na kloub tomu, odkud toxicita v její rodině vyvěrá... V téhle případech se narcistni rodiny povětšinou táhnou po generace...
Díky za knihu a těším se na další počin
Téma anorexie v knihách je rozhodně důležité a proto jsem moc ráda, že knih o tomto závažném tématu vychází více!
Letos jsem už četla Ladu u ledu od Emy Labudové a nyní jsem přečetla debut Barbory Adamcové Chuť prázdna, který se řadí mezi young adult.
Musím říct, že jsem byla mile překvapená. Silný příběh bez hluchých míst, který vychází z autorčina života a který na mě opravdu zapůsobil. Už teď jsem zvědavá, co autorka napíše příště.
Anna je výborná studentka, která má veškerou podporu od své rodiny. S velkou pílí se připravuje na přijímací zkoušky na gymnázium, se svojí spolužačkou a nejlepší kamarádkou dělají vše proto, aby se tam dostaly spolu. Anna se však v jednu chvíli rozhodne k velké změně, proměně sebe sama. Začne pro ni být důležité nejenom vzdělání a dobré známky, ale i chování a svůj zevnějšek.
Nevinný začátek, pár tréninků volejbalu, ji však spíš sebevědomí ještě srazí, ale najde se v běhání a ve cvičení, postupně se omezuje v jídle, ztrácí se ve volném oblečení.
Hrozně mě zajímalo, jak vypadá dnešní literatura pro mládež/young adult. Hlavní motivem této knížky je anorexie, přestože je v příběhu několik nesrovnalostí, hlavní myšlenku nese statečně. Seznámit mládež, kam může zajít touha po dokonalosti. Díky deníkovým zápiskům Anny můžete průběžně sledovat, jak se cítí ona, co ji trápí a pohání v touze postavě snů.
️Z mentální anorexie se uzdraví pouhých deset procent pacientů, bude Anna mezi nimi?
Knížka zřejmě výstižně popisuje, co se odehrává v mysli anorektičky, co ji nutí si ubližovat a nemít se ráda. Moc mi neseděl styl vyprávění a vadily mi některé nelogičnosti.
Přestože mi tahle knížka úplně nesedla po literární stránce, má podle mě velkou výpovědní hodnotu. Soudím, že autorka vychází z vlastní zkušenosti nebo zkušenosti někoho velmi blízkého, protože život s anorexií popisuje pomerně hodně věrně. Oceňuji tak její otevřenost a ochotu tyto nepříjemné zážitky sdílet. A, protože u tohoto problému je velmi důležité si ho včas uvědomit, přiznat a řešit, myslím, že knížka může pomoci právě v tom rozpoznání krize, a to jak přímo lidem trpícím poruchami příjmu potravy, tak i jejích blízkým.
kniha me vazne bavila a nechtela jsem aby skoncila doporučuji pro lidi ktery se zajímají o takove veci
(SPOILER)
Právě jsem dočetla a knížka se mi strašně líbila, příběh super a věřím, že se toto opravdu děje u hodně 15-ti letých holek, vidí se tlustý a chtějí hubnout víc a víc....
Anně jsem strašně moc držela palce, ať to zvládne....Jen mě mrzi, že jsme se nedozvěděli jak to dopadlo s Klarou a Anežkou ️
Občas mám dojem, že lidi podobné knihy hodnotí vysoko, protože je jim, lidově řečeno - blbý dát málo hvězdiček příběhu s tak těžkým a choulostivým obsahem. Jenže je to pořád beletristická knížka, která by měla mít ke zhodnocení víc rovin a ty by měly být pokud možno trochu v rovnováze. A to se tady nedělo. Příběh je silný, pochopitelně. Téma anorexie a hledání sebe sama bude aktuální nejspíš pořád a já chválím, že se mu autoři věnují a šíří povědomí dál. Autorka ale zvolila hodně zvláštní formu vyprávění. Extrémně spisovnou a nemůžu najít jiný výraz než "tuhou" mluvu, která mi k dnešní mládeži neseděla, i kdyby vyrostla v sebespisovnější rodině. Docela by mě zajímalo, jestli by se opravdu našla patnáctiletá holka, která by ve svém deníku používala obraty, jaké volila Anna. Zároveň mi přišlo, že celou dobu spíš jenom tak klouzala po povrchu problému a bála se ponořit hloubš, do černějších a depresivnějších vod, což je škoda, protože tak příběh vyzněl plytčeji a měl rozhodně na víc. Tenhle aspekt se Adamcová nejspíš snažila vyvážit dalším rodinným dramatem přidaným do děje, ale na mě to působilo hrozně uměle. Osobně mi vadily i nenadálé skoky v časech, a to hlavně v závěru. Nevím, proč mají někteří autoři tendence používat rádoby nečekané časové zvraty, které mají odhalit "velký objev prapůvodního problému", když přitom dodržují celou dobu ryze průběžný čas. A najednou tu byla budoucnost, minulost Anny, minulost další postavy, zase průběžný čas, zase minulost... Společně se jménem Anna (to vážně nejde vymyslet k tématu anorexie jiné jméno?) mi to přišlo hrozně násilné a prvoplánové tlačení čtenáře do něčeho, co by vyznělo mnohem lépe, kdyby to autorka třeba jenom naznačila. Pucunk si zaslouží trochu i korektoři, protože přehlédnout, že otec Anny byl do půlky knihy Karlem a pak je z něj najednou Pavel...? Věk Anny a jejího bratra se taky měnil povážlivě často a na to, že Anna strávila několik týdnů víceméně přilepená k počítači, kde studovala o dietách všechno možné i nemožné a pak neví, co je BMI index... no nic...
Zkrátka - nečetlo se to špatně a když jste si zvykli na zvláštní formu mluvy, tak se to dalo přežít. Věcí, které mi neseděly, bylo ale víc, než těch pozitivních a i když dávám 3 hvězdičky, knížka mě ve finále zklamala.
Jsem hrozně ráda, že vychází knihy s touto tématikou, ale tahle mi konkrétně moc nesedla, hlavně ta hlavní hrdinka. Nebyla mi ani trochu sympatická. I tak jsem ale ráda, že jsem si knihu přečetla.
Zprvu jsem se nedokázala začíst, vše je podáváno jako kusé, strohé, takže jsem měla problémy s tím pobrat, jaká Anna vlastně je, proč to vede k tomu, k čemu to vede. V druhé polovině už to je krapet lepší, ale pořád žádná sláva.
Jazyk je strašně kostrbatý - autorka si sice skvěle nahrála tím, že „rodiče nutili svoje děti mluvit spisovně", takže už odmala mají vybraný slovník; na druhou stranu o sobě asi patnáctiletá holka těžko napíše, že je přece ještě děcko, většinou to působí dost neohrabaně, a pak navzdory tomu všemu bezostyšně používá výrazy jako flusat a podobně. Spousta hlavních motivů podle mě u lidí v tomto věku nefunguje tak navážno, jak se to prezentovalo tady.
Je tam strašně moc nelogičností, ať už v ději, v postavách, nebo v dialozích, a pár odfláknutých redakčních věcí tomu taky moc nepřidá. Je to těžké téma, nemůžu hodnotit uvěřitelnost, to u psychických poruch ani nejde, přesto mi tohle přišlo zpracované krapet nešikovně.
Skvěle napsaný příběh dospívající Anny, která chce mít kontrolu nad svým tělem a chce být hubená a ještě chytrá. Svým přístupem začne propadat anorexii a dostává se do nemocnice. Rodina a kamarádka Saša ji v tom naštěstí nenechají a snaží se jí pomoci. Autorka výborně popisuje Anniny pocity, její strach z jídla a její následnou proměnu a chuť žít. O knize jsem se dozvěděla náhodou - je škoda, že se o ni nepíše a nemluví víc. Doporučuji k přečtení nejen puberťákům.
Pod komentář Luccindy bych se mohla podepsat. S tím naprosto souhlasím.
Mám načtených už pár knih tohoto tématu. Ano, téma je to těžké, na pochopení toho, proč to ta osoba dělá. I toho, proč tato autorka tolikrát chybovala.?
K příběhu je tu psáno spousta slov, není nic co bych mohla napsat jinak nebo lépe, ale prostě mě trápí ta autorka. Jak v jednu chvíli může být otec Karel a na konci je to Pavel? Jak může hlavní hrdinka v jednu chvíli být na léčení měsíc, posléze se píše, že to byly měsíce dva? Jak ji může být jednou 14 a náhle 16? Těch nesrovnalostí bylo víc, a čím víc, tím víc jsem se na ně soustředila. To by se nemělo stávat. Copak to po sobě autorka nečetla?..
Za příběh a čtivost 3 hvězdičky, jinak si myslím, že spousta autorů se s tímto tématem porvala lépe..
Kniha Chuť prázdna není dlouhá, přesto se na jejích stránkách odvíjí silný příběh, ve kterém prožijeme s hlavní hrdinkou Annou několik let života. Zpracovává velmi důležité téma (anorexie dospívající dívky). U knih tohoto typu obvykle bývá na konci doslov, co dělat a kam se obrátit v případě, že máte stejný problém. To zde chybí. Jinak se mi kniha líbí. Čte se hezky a je zajímavá. Po dočtení o ní stále přemýšlím, protože nechala celou řadu nezodpovězených otázek a to téma je natolik děsivé a zajímavé, že se k tomu v myšlenkách stále vracím. Upřímně hodnotím mírněji, protože se jedná o prvotinu mladé české autorky. Takže nějaké nesrovnalosti v ději, to že postavy občas řeknou nebo udělají něco, co neodpovídá jejich věku a postavení, a nesrozumitelné skákání v čase, úplně neřeším. Taky nesmím opomenout tu nádhernou obálku. 3,5*
Chuť prázdna
Je mi trošku líto, že knížka má tak nízké hodnocení, ale úplně to chápu. Vůbec mě nebavila a prvních cca 70 stránek se četlo opravdu těžce, ale poté to nabralo spád a knížku jsem přečetla jedním dechem.