Chůze
Henry David Thoreau
Esej o nezbytnosti „souznění" člověka s přírodou. Původní překlad srovnala a upravila Andrea Poláčková.
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1995 , Zvláštní vydáníOriginální název:
Walking, 1861
více info...
Přidat komentář
Tak krátký text a tolik střídajících se pocitů. Někdy jsem si říkala, že je génius. Jindy magor. A pak zase: jak se sakra dostal od tohohle k tamtomu? Nevím, jestli bych si s Thoreauem rozuměla, ale rozhodně víc takových bláznů na svět!
Název tohoto malého 100- stránkového pojednání by se stejně tak jako chůze mohl jmenovat “ jak jsem spatřil PRAVDU , přestože je ve finále do morku kosti dokonalou věštbou stále se pruhlubujicího úpadku lidského druhu a neúprosné absence našeho spojení s matkou přírodou ...povinná četba a i přes kritický podtón dokonalé pohlazeni pro oči a ducha
"Všechny dobré věci jsou zkrátka divoké a svobodné".
A Thoreau má zkrátka dovednost přimět lidi se stydět za to jak nesvobodným a nedivokým životem žijí. Opravdu! Společnost nás vážně strašně svazuje a říká nám, jak má den za dnem vypadat, ale tu opravdovou svobodu v ní nikdy nepoznáme. Pro mě taková témata spíše ne, příliš mě nutí přemýšlet nad životem, mým pracovním začleněním a o tom, jaké by asi bylo mít každý den tolik času na to, jen prozkoumávat přírodu a užívat si chůzi, svobodu a všechnu tu divokost, která k takovému životu patří.. Nicméně esej nabitá aktuálními myšlenkami, pravděpodobně ve mně vyvolala to, co měla..
Filozofie není zrovna moje nej, ale občas něco krátkého není problém přečíst. Tato kniha je taková směska pocitů okolo chůze, lesa, budoucnosti i minulosti, lidských vztazích... Zkrátka dalo se to, ale podruhé už ne.
Thoreauovi věřím každé slovo, věřím mu jeho upřímnost. Akorát se míjím s předpokládaným účinkem. A to jsem jeho ideální cílová skupina, která se do Chůze pustila s očekáváním najít podpůrné argumenty pro tezi "chůze je super". Vysvětluju si to tak, že se Henrymu, mistrovi světa v chůzi, pouze nepodařilo nadchnout "začátečníka", kterému je na míle vzdálený. Zkusím přidat do kroku.
"V literatuře nás přitahuje jedině nespoutanost. Co je svázané, je nezáživné. Na Hamletovi i Iliadě i na ostatních dávných eposech a mýtech nás okouzlují právě ony neumělé a neochočené myšlenky, ne ty naučené ze školy. Stejně jako je divoká husa mrštnější a půvabnější než husa domácí, je taková i divoká - neusedlá- myšlenka, jež noří se z mlhy a přelétá slatiny."
Jako nadšený chodec, dle některých maniak, s knihou naprosto souhlasím. Není nic lepšího než chůze. Jen to naprosté nadšení pro Ameriku, její přírodu, zvěřinu atd. bych tak nebral. Starším jazykem, ale stále krásné čtení nadšence jako já.
Stojíme s bratrancem u povodňové hráze kus za vesnicí, babety hozené na stojánku, slunce hřeje, nedaleko teče Vltava těsně nad soutokem. Až se zase sbalíme, čeká nás kouzelná cesta po neprobádané síti pěšin, o kterých, ač jsou jenom pár set metrů za vesnicí, ví tak málo lidí - místní dědek, který si tam zabral loučku, na které seká trávu pro králíky, zaměstnanec staré trafačky, která dřív fungovala i jako výpust k soustavě nádrží, které ale dávno nebyly napuštěné a děti si v nich občas dělají ohýnky, a pár místních chodců. Ten svět jsme objevili zrovna teď, ale je patrné, že tam je desítky nebo možná i stovky let. Až se nechce věřit, že je člověk schopen jezdit okolo po asfaltové cestě, aniž by o něm měl sebemenší ponětí.
Pokud má člověk štěstí, a strávil v takové krajině kus dětství, zůstanou mu tahle místa v hlavě jako vzpomínka neposkvrněná ničím z toho, co kalí většinu zážitků ze staršího věku.
A pokud se mu do ní podaří náhodně dostat, třeba chůzí, začnou se mu objevovat střípky jeho vlastní krajiny dětství v hlavě, možná jako autentické obrazy, možná jako odrazy věčnosti.
Někde v téhle krajině jsou snad tajemné prahy, které když člověk překročí, může se ocitnout ve světě kouzel a zázraků. Je mi líto chodců, kteří krajinu systematicky propichují norskými hůlkami, aniž by pochopili, že se do krajiny můžou vnořit daleko zajímavěji. Směřují odněkud někam, ale skutečný cíl minou, bezový keř na ně nikdy nepromluví, nezahlédnou třeba jen z dálky cíp rusalčího hávu.
Chvála chůzi, chvála jízdě na babetě, chvála kouzelnému světu, který může začínat klidně jen kousek za vaším městem!
Knihu jsem si koupil proto, abych se vyléčil z postelového peciválství a to se opravdu stalo. Začal jsem chodit a oběvil nového autora, jehož názory mi dobře chutnají.
Thoreau je veskrze sympaťák a Chůze je esej s výborným cílem. Jenže mě strašně, strašně štvalo, jak moc v ní HDT klouže po povrchu. Používá velká slova a bouřlivý patos, ale dost málo argumentů. Nevysvětluje skoro vůbec, proč je jeho náhled na život a přírodu lepší, co tak cenného tedy "chůzí" získáme, své teze nijak nerozvádí... jen halasně vyvolává svůj názor, kupě asociaci na asociaci. Je pak v konečném důsledku hrozně nepřesný a vágní. Myslím, že se dost ztotožňuju s tím, kam Thoreau směřuje a naprosto bych mu fandil. Ale myšlenkově je to od něj bídná práce.
Nicméně tu a tam přeci jen uhodí hřebíček na hlavičku krásnou formulací či obrazem, které by se daly tesat. Obzvláště v závěru, který je přeci jen trochu koncentrovanější.
"Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dost žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán na pilu; už není skoro ani větvička, na kterou by usedly. Už s námi netvoří, ani nepůsobí. Snad za blahodárnější roční doby přelétne přes krajinu naší duše slabý stín, vržený křídly nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale hledíce vzhůru, nedovedeme podstatu myšlenky samé odhalit. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež - už se nevznášejí do oblak."
Autorovy další knížky
| 2018 |  Walden aneb Život v lesích |
| 2010 | Chůze |
| 2008 |  Toulky přírodou |
| 1994 | Občanská neposlušnost a jiné eseje |
| 2012 | Mainské lesy |
Příšerný překlad, raději čtěte ten ze souboru Toulky přírodou.