Chvalozpěv na Leibowitze
Walter M. Miller
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/530778/bmid_chvalozpev-na-leibowitze-65b03d7b72e59.jpg
4
183
183
Po atomové válce se řád mnichů snaží uchránit co nejvíce vědomostí. To se díky pevnému odhodlání mnichů daří a lidstvo opět vybuduje vyspělou společnost. Zdá se však, že prokletí neustálých svárů mezi národy se vrací a znovu se schyluje k celosvětové válečné katastrofě. Chvalozpěv na Leibowitze je kritikou zcela po právu řazen mezi nejlepší postapokalyptická díla všech dob. Díky svému hluboce humanistickému poselství je stále vydávanou a čtenáři vyhledávanou klasikou, která jednoduše nikdy nezestárne.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2024 , Laser-books (Laser)Originální název:
A Canticle for Leibowitz, 1959
více info...
Přidat komentář
Dlouho jsem četbu odkládala v obavě, že to nic povzbuzujícího nebude. Nebylo. Je to výrazně filozofující postapo, v němž se autor vypsal ze svých děsů z toho, že lidstvo je nepoučitelné a odsouzené k (sebe)záhubě. Zajímavé je, že po dočtení vlastně nevím, jestli je autor spíš křesťan, judaista, agnostik, nebo nic z toho. Jeho smysl pro černý humor je teda až absurdní. Co vím jistě, je, že pokračování číst nechci a znova už to taky číst nechci, je to takové... realistické.
"Být knězem bylo nepříjemné v tom, že se člověk nakonec musel chovat podle rad, které dával jiným."
Obrovské překvapení. Letité, ale skvěle napsané postapo, s plasticky vykreslenými postavami a hlubokým poselstvím, propojující svět časný a věčný. Poslední část dlouho nedostanu z paměti...
Walter M. Miller napsal román o osudech lidstva v období po ničivé nukleární katastrofě. O ty, kteří přežili se stará řád mnichů blahoslaveného Leibowitze. Katolická církev se tedy snaží zachovat a uchránit co možná nejvíce poznatků z minulosti. Čtivě napsaný postkatastrofický román s náboženskou tématikou o znovuzrození lidské rasy, který i po mnoha letech od svého vzniku přinutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Knížka je už klasikou ve svém žánru.
Román důležitý spíš historicky pro vývoj žánru. Po jeho přečetní ale nedostane vlastně nic navíc oproti tomu, co už si přečtete v anotaci. Je samozřejmě zajímavé, jak autor zaplétá fyzikální termíny a situace po nukleární katastrofě do křesťanské mystiky a symboliky, ale nemůžu se zbavit dojmu, že román nikam nespěje. Existuje k němu dokonce pokračování, ale neumím si představit o čem víc by bylo. Tohle je námět tak na povídku, ne na román.
Postapo z dob hrozeb zničujícího jaderného konfliktu. Téma ani pohled na lidstvo nejsou v tomto žánru ničím ojedinělým, ale zajímavý je jako celek díky členění do tří částí, vždy cca v odstupech šestiset let, jako cyklická smyčka temna, vzestupu a vrcholu technického rozvoje, který však nekráčí ruku v ruce s tím etickým. Víra autora se odráží, v pohledech na mnišský řád coby uchovatele a nositele hodnot a vzdělanosti, náboženství coby morální autoritu, ale nijak fanatický postoj to není, v úvahách mnichů není odsudek, spíš rozjímání, snažící se vidět věci z obou protichůdných úhlů, pochopení že prostředek samotný není zlo, to je jen ve způsobu jeho využití ... Příjemné, kultivované čtení.
Tahle postapokalyptická kronika je prostě legenda, a přestože už má přes 60 let, nic jí to neubírá na síle a přesvědčivosti. Někomu se už možná bude zdát trochu oldschool, jaderné katastrofy dávno nejsou v módě a momentálně jsou na piedestalu spíš různé viry a změny klimatu. Neuškodí si ale připomenout, že od světa podle Leibowitze nás v minulosti několikrát dělilo jen málo a na rozdíl od řady novějších dystopií, tahle hrozba je pořád tady a nepříjemně reálná.
Postapokalyptické sci-fi s mírně katolickou příchutí, kterou můžete, ale nemusíte vnímat. Jedno z klíčových děl žánru.
začiatok sa tváril že to bude skvelá poapokaliptická kniha. ale pak to už bolo o ničom . no je čas pozrieťsa po novej knihe.
Můj komentář bych klidně mohl nazvat Chvalozpěv na Millera. Pokud si již nikdy od něho nic nepřečtu, stačí tahle kniha...
Říká se, že pokud neznáme svou historii, jsme nuceni ji opakovat. Mniši z opatství po staletí sbírali a uchovávali střípky z dávné historie v naději, že jednou snad pochopí, jaký byl svět před apokalypsou. Přes veškeré jejich úsilí, lidé se z chyb svých předků nepoučili a katastrofa se opakovala. Řádoví bratři a my s společně s nimi bychom se mohli ptát: Kde byl tehdy Pánbůh a proč to vše dopustil?
Nechci nikomu brát jeho víru, ale stejně tak mi někdo jiný nemůže vnucovat tu svou. Náboženské přesvědčení (včetně toho křesťanského) by vždy mělo být čistě osobní záležitostí každého člověka. Jakákoliv církev (i ta katolická) je pouze institucí s určitými hierarchickými strukturami a pravidly fungování. Rozhodně nepopírám některé pozitivní funkce katolické církve v minulosti. Její působení má však i historicky stinné stránky. To už je ovšem téma pro jinou diskusi...
Kniha mě hodně zaujala svým obsahem a množstvím otázek, na které nelze najít jednoznačnou odpověď. I když post-apo román neskýtá mnoho příležitostí ke smíchu, některé pasáže či scény mi připadaly humorné. V knize se objevovaly tajemné postavy, například "věčný Žid", který čekal na návrat Krista a byl pokaždé zklamán, když si ho spletl s někým jiným.
W.M.Miller je autorom poviedok. Nikdy okrem Leibowitza nevydal uz ziadny iny roman. A aj Leibowitz je kompilacia troch starsich kratsich pribehov. A za tento roman dostal v roku 1961 (ak sa nemylim) Huga. Scifisti vedia. Proste Miller je autorom jedineho uzasneho romanu a koniec. (Tak ako je Midnight Oil kapela jedineho hitu) Necudo ze sa venuje teme post-nuklear-apokalypsy. Pisali sa patdesiate roky a ameriku opanoval strach studenej vojny a neustalej nuklearnej hrozby. Kedy inokedy, a kde inde by taketo nieco vzniklo. Mozno dalsia sanca az po 1986 Cernobylskej udalosti. Napodiv mi pripada ze sa v jadre zaobera skoro rovnakou temou ako Asimova Nadacia. Co sa stane az ludstvo z nejakeho dovodu zabudat na svoje nadobudnute vzdelanie a vedomosti? Az stratime to co formovalo nasu civilizaciu? A Miller dal odpoved. Znova to ostane tak ako v stredoveku, na mnichoch, ktori budu slepo a bez vnutorneho vedenia prepisovat nic im nehovoriace zlomky vedomosti a davat im svoj vlastny, mysticky vyznam? Cez neznale oci hrdinov pribehu sa pozerame na vlastnu minulost, a ako citatela ma bavi objavovat criepky a naznaky nasho sveta. Predstavte si seba ako atlantidana vladnuceho uzasnym silam...(a to este Miller nezil v dobe internetu facebooku a androidu), a vasi pravnuci budu hlupi, zaostali, mnohokrat zmutovani radiaciou. Snaziaci sa pochopit. Proste Miller je autor jedineho skveleho diela. Ludia maju tendenciu skumat v knihe kritiku cirkvi, ja som tam ale zbadal, ake vlastne su postavy svojim sposobom vtipne, karikatury a niekedy sa spravaju ako v groteske. Millerova zakopalipsa (moj vlastny slovotvar na ktory si narokujem autorske prava) a aj nasledne ludske ciny (nechcem spoilerovat preco sme sa dostali tam kde sme...teda oni su), zanechala ludi vo forme deti hrajucich sa na troskach niekdajsieho uzasneho sveta. Urad papeza ostal, ale najspolahlivejsi dopravny prostriedok je maly osol. A cirkev je korab, ktory preplava az do buducnosti, s celou svojou pompou, strukturou, nesuc "pochoden". Miller bol veriaci, dve a dve mu dali styri. Ine katastroficke scenare v neskorsich dielach inych spisovatelov uz nie su take prijemne, cim mladsia kniha, tym temnejsia vizia. Necudujem sa.
Dajte tomu sancu, necaka vas nijaka zdlhava seria a saga, precitate naraz, a ma to uvod jadro zaver. No dobre, jedno pokracovanie by bolo. Miller skoncil v tazkych depresiach a az do konca zivota pracoval pomalicky na pokracovani az kym si nezobral zivot. Terry Bisson pokracovanie dal dokopy a vydal nejak pred rokom 2000.
Tato kniha rozhodně není chvalozpěv na Katolickou církev. Líbil se mi autorův způsob nechat na čtenáři, jestli bude nebo nebude sympatizovat s protagonisty příběhu.
Postavy se zdály být nesympatické ne pro nedokonalost spisovatele, ale naopak pro jeho naprosto dokonalé vykreslení hrdinů katolíků. Bylo znát, že autorovi je katolické prostředí známé. Postavy se chovaly jako ukázkoví katolíci: trpěli skrupulemi, fanaticky poslouchali autority, snili o mučednictví a taky věřili ve svou názorovou nadřazenost. V tom dokázal Miller nastavit zrcadlo bez toho, aby nikoho ponížil.
(SPOILER) Tisíc let po jaderné apokalypse mnišský řád v poušti spravuje a přepisuje zbytky někdejších vědomostí pro budoucnost. První povídka je ve svojí absurditě až tragikomická - mniši obkreslují a iluminují po středověkém způsobu konstruktérské výkresy a memorují vědecké texty, aniž by věděli, o co jde a považují to za nějakou filozofii. Rigidní a přísný způsob života jim ale neumožňuje tomu vůbec rozumět a s vědou jejich přístup nemá nic společného. Tenhle příběh o přihlouplém novicovi je docela vtipný a zajímavý. Druhý o pár set let později byl spíše nábožensko-filozoficky užvaněný, ale zaujalo mě, že v textech objevili zřejmě teorii relativity, která o dalších pár set let později lidem zavaří v další povídce. Třetí povídka je opět o jaderné katastrofě - líbilo se mi, že tam došlo k jistému zadostiučinění ve věci křesťanské záliby v utrpení vs. eutanazie. Celou knížku bych asi hodnotila o výš, nebýt toho, že k náboženství nemám pozitivní vztah.
Tři příběhy z neradostné „budoucnosti“ Země, které napříč staletími spojuje místo, kde se převážně odehrávají, události, předměty, osoby, náboženství, ale především téma: lidstvo a jeho autodestruktivní konání. Ať už jde o tragikomické osudy bratra Francise, sílu pokroku v novém období renesance, nebo vypjatou politickou situaci moderního věku, poselství zůstává podobné: bez ohledu na civilizaci a úroveň vzdělanosti, lidé jsou odsouzeni k opakování stále stejných, sebezničujících chyb. Zároveň však každá novelka obsahuje i světélko naděje, že snad jednou, někdy, někde, možná bude líp. Jen je zapotřebí mít víru, neopouštět ji.
Být katolík s dobrou znalostí latiny, církevních rituálů, různých druhů modliteb, hodností a veškerou související terminologií, pravděpodobně bych knihu ohodnotila nejvyšší cifrou. Coby ateistka, chodící do kostela jednou za uherský rok víceméně z donucení, cítící se tam poněkud nesvá a při kázáních přemýšlející, jestli dřív umře zimou nebo nudou, případně kolik oveček by do chrámu Božího přilákalo, rozdávat místo hostií Fidorky… prostě jsem si tohle (zaslouženě) vysoce oceňované veledílo tolik neužila.
P.S.: Latiny je ve "Chvalozpěvu na Leibowitze" plný kotel, doporučuji si vyhledat a mít po ruce překlad frází (přinejmenším angličtináři si potřebný list mohou vygooglovat).
Fallout jsem nehrál. Fakt. Ale na Leibowitze jsem se těšil už když jsem na něj poprvé narazil, protože mi téma duchovního post-apo bylo blízké. A tak jsem se začetl. Zprvu příběh postupuje velmi opatrně, jen tu a tam je posunutý kupředu. V závěru naopak nutí k pokračování čtení, protože přichází to, na co autor čtenáře připravoval celý úvod knihy - rozklíčování "proč vlastně". Už delší čas si nepamatuji, že bych četl stránku znovu, abych si byl jist pochopením všech jinotajů a skrytých odkazů, tady se mi to povedlo dokonale. Rozhodně velmi vydařené dílo řadící se jen těsně za Trifidy a Malevil.
Původně jsem čekal něco na způsob postapo-survival románu, nicméně realita je dost jinší. Na originalitě a myšlence se mi to všechno vrátilo. Jedná se v podstatě o popis tří epizod na velice zobecněném pozadí zničeného světa - a co je na tom opravdu zajímavé je, že všechny tři příběhy mezi sebou dělí zhruba šest set let. Čte se to jedním dechem.
Čekal jsem zobrazení propasti věků a odloučenosti opatství na konci světa. Toho jsem se nedočkal. Kladně hodnotím, že se v příběhu některé vyskytnuvší postavy objeví později jako legendy. Román sice nesplnil moje očekávání, ale příběh to špatný není. Dávám čtyři pentagramy, ale ke knize už se nevrátím.
Berte to jako takový poloviční komentář. Nebyl jsem schopný knihu dočíst, bohužel jsem skončil lehce za půlkou v druhém příběhu. První příběh byl celkem fajn, bohužel druhý byl tak utahaný že jsem se nebyl schopný dokopat do dalšího pokračování. Je to stále samé filozování a okecávání celkem pro mě o ničem. Celkový nápad knihy není špatný, skoro mě mrzí že se nedonutím do třetí části, která se zdá být asi nejsilnější.
Štítky knihy
náboženství americká literatura mnichové, mniši vědomosti sci-fi postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 1994 |  Chvalozpěv na Leibowitze |
| 2005 | Svatý Leibowitz a Vládkyně divokých koní |
Dlouhodobě již inklinuji k románům s náboženskou tématikou (prošel jsem si cestu od Dostojevského románů k českému velikánovi Durychovy, či krásné poezii Zahradníčkově), mám velmi blízko ke knihovnám a pochopitelně tedy i k zachovávání knih (v knihovně nějakou dobu již pracuji a mám na starost i digitalizaci fondu) a postapokalyptické prostředí je pro mě též zajímavé (býval jsem oddaným hráčem počítačové hry Fallout), takže jakoby se všechny prerekvizity pro tuhle knihu u mě naplnily, o to jsem měl možná vyšší očekávání.
Jenže problém není v tom, že by to tematicky bylo jiné, než jsem si nějak utvořil z anotací, recenzí a pověstí o této knize apod. Román se převážně odehrává v prostředí mnišské komunity, perspektiva křesťanského svědomí na problémy člověka je v románu obsažena na mnoha místech, máme tady taky různá "knihovnická" povolání pamatováky a kniháky, vzácné tisky – memorabilie, jadernou katastrofu a její následky. Problém je ve stylu, ve kterém je to napsané, narativní technice a strategii vypravování, prokreslení charakterů. Miller zde určitě načrtl zajímavý svět, bohužel literární zpracování dost zaostává za jaksi ideou románu. Ano, román se skládá ze třech částí, odehrávajících se v jiných staletích a z jinými postavami, takže měl autor menší prostor na hlubší vykreslení jednotlivých postav, bohužel zkušený čtenář ví, že velký spisovatel nepotřebuje mnoho prostoru, ale dokáže na minimálním prostoru vykreslit pár větami charakter celého člověka (Čechov, Kafka), to se bohužel u Millerovy prózy nedá skoro vůbec říct.
Přesto bych tuto prózu nerad úplně zahodil, obsahuje četné pasáže, které přesahují rámec banálního textového výtvoru, jenom jako narativní celek román moc dobře nefunguje. Možná pokud by se Miller zaměřil spíše na esejistickou knihu, byl bych vlastně spokojený, protože nemůžu popřít, že myšlenky roztroušené v knize jsou prostě hodny vyslyšení, ale jako příběh, který čtenáře má vést skrze jednání postav k nějakému rozuzlení, katarzi, to prostě nefunguje moc dobře, jako by na této rovině bylo vše jen načrtnuto, navrženo a sloužilo jako textová podpora k ideové stránce románu. Jenže u literárního umění by to dle mělo být naopak, propracovaná struktura díla, zajímavý a uvěřitelný vývoj postav, jazyková obratnost – slovesná uměleckost, by měly být ty nosné sloupy díla, které nesou ideu tak, že nejsou jenom její chatrnou podpěrou, ale nosnou oporou, bez které bychom hlavní myšlenky vlastně vůbec nedosáhli, tj. bez nichž by idea nemohla zazářit v překvapivém momentu prozření. Na umění je krásné, že v něm prvně nalézáme hlavně estetické potěšení, a je-li to umění skutečné, pak v estetickém zážitku probleskují nečekaně – a proto o to více zasahujíce – střípky pravdy.
„Člověk byl totiž nejen nositelem duše, ale také nositelem kultury; jeho kultury však nebyly nesmrtelné a mohly zahynout s národem nebo dobou. To pak lidské odrazy významů a lidské portréty pravdy zanikaly a pravda a význam přebývaly skryty jen v objektivních logos přírody a nevyslovitelných logos Boha. Pravdu bylo možné ukřižovat, ale vzkříšení bylo nablízku.“ (s. 176)
„Podle bratra knihovníka, jehož životním údělem bylo knihy ochraňovat, existovaly proto, aby byly uchovávány věčně. Používání bylo podružné a pokud ohrožovalo životnost, bylo žádoucí se mu vyhýbat.“ (s. 235)
„Duši nemáte, doktore. Duše jste. To, co máte, dočasně, je tělo.“ (s. 348)
„Je to tak, doktore Corsi, to zlo, o kterém jste se aspoň vy měl zmínit, není utrpení, ale strach z utrpení. Metus doloris. Přidejte k němu jeho kladnou protihodnotu, touhu po pozemské jistotě, po rajské zahradě, a možná dostanete ten svůj „kořen zla“, doktore Corsi. Minimalizovat utrpení a maximalizovat jistotu byly přirozené a náležité cíle společnosti a panovníka. Ale pak se z nich jaksi staly cíle jediné, jediný právní základ – zvrácenost. Pak už to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme při jejich hledání našli jen jejich protějšky – maximální utrpení a minimální jistotu.“ (s. 387)