Chytám svůj život
Robert Záruba , Dominik Hašek
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/7965/chytam-svuj-zivot-7965.jpg
4
104
104
Osobní zpověď českého reprezentačního brankáře a jednoho z nejlepších světových hokejistů. Ze "spojení sil" populárního televizního komentátora a jednoho z nejlepších současných světových sportovců vznikla kniha, jež je autobiografickou zpovědí v současné době asi nejpopulárnějšího českého sportovce. Chronologicky řazené vyprávění o dětství, hokejových začátcích, působení v čs. hokejové lize i v kanadsko-americké NHL je ilustrováno množstvím především barevných fotografií. Skutečně kvalitní autobiografie, jejíž uvedení na trh bylo spojeno s mohutnou reklamní kampaní..... celý text
Přidat komentář
Knížku jsem si koupila kvůli vzpomínkám na Nagano. Mít je přímo takhle "od zdroje" opravdu stojí za to. Čte se dobře. Možná by stálo za to uvažovat o doplnění o další léta u hokeje.
Výborný životopis jednoho z nejlepších brankářů v historii NHL. To nejzajímavější pro mě začíná Haškovým vstupem na nejslavnější hokejovou scénu světa. NHL sleduju odmalička a navíc jsem měl jako kluk kazetu o Haškovi, díky čemuž vím, že se Dominátor v Severní Americe ihned neprosadil. Až kniha mi ale ukázala, jak strastiplná jeho cesta na vrchol byla. A samozřejmě ani postavení na olympu nepředstavovalo nic jednoduchého.
Nejvíce prostoru dostává logicky působení v Buffalu a Nagano 98 neboli turnaj století. Podobné náhledy za oponu, tedy co všechno se kolem Haška dělo, s čím vším se on a jeho týmy musely potýkat a co se dělo v zákulisí, miluju.
Knize lze vyčíst jedině to (vyjma faktické chyby, že starosta Chicaga Antonín Čermák nezachránil Herberta Hoovera, nýbrž F. D. Roosevelta), že nikdy nevyšla aktualizovaná verze. Protože po roce 1999, kdy dílo vyšlo, toho "Míša" zažil a dokázal ještě sakra hodně. Především vyhrál vysněný Stanley Cup, a to hned dvakrát s Detroitem v rozmezí šesti let.
Návrat do ,,Naganské" éry, pro mne nostalgie s DH a jeho kartičkami jsem vyrůstal
Zajímavý pohled na postupnou kariéru našeho nejslavnějšího brankáře novodobých hokejových dějin od začátků v Pardubicích, přes Chicago a Buffalo v NHL až k neuvěřitelnému Naganu se spoustou pikantností a detailů od přípravy, vybavení, zázemí týmů a atmosféře v kabinách. Přes všechny nepopiratelné Dominikovy obrovské úspěchy a vyvinutou dřinu, jsem netušil, že byl až takovým pedantem a umíněným typem hráče, který měl rád vliv na hráčskou kabinu bez, až na výjimky, respektu k trenérům - měl jsem za to, že brankáři obecně jsou spíš tišší, uzavřenější typy ve svém světě. Nic to ale nemění na tom, že nechal v tomto sportu nesmazatelnou stopu a ve své době byl vyjímečný, kniha mapuje kariéru jen do roku 2000, Stanley cupy s Detroitem přišly později - jediné co mu uniklo je zlato z MS. Mám za to, že Robert přispěl do knihy především historickými statistikami, takže pokud Dominik s pomocí zvládnul zbytek, tak to vidím na lehký nadprůměr - 80 %
Knihu jsem poprvé četl ve svých školních letech a tehdy, na přelomu tisíciletí, to bylo terno, neboť tyto autobiografie sportovců příliš nevycházely. Navíc Hašek byl bůh... Roky uplynuly, na knížku jsem náhodně narazil někde na internetu a dostal jsem chuť si ji znovu přečíst. Chtěl jsem si hlavně zavzpomínat na Nagano, což bezprostřední dojmy hlavního hrdiny nabízí výborně. Knížku jsem si moc užil a určitě ji doporučuji k přečtení, protože je napsána poutavě a obsahuje spoustu zajímavých informací.
Tuhle knihu jsem zhltal v ponaganské nádherné euforii a četla se velice dobře, byla plná informací, které nebývají obecně známé a hlavně to je prostě o Dominatorovi. I přes všechny jeho pokariérní excesy, podnikatelské neúspěchy nebo neschopnost s hokejem skončit, to prostě byl nejlepší brankář všech dob. Jak kdysi řekl kdosi - "Dominik Hašek a Michael Jordan byli jediní dva jednotlivci, kteří dokázali kdykoli sami rozhodnout výsledek v kolektivním sportu."
Čtivá knížka. Ačkoliv Dominika Haška moc nemusím, tak knihu jsem si přečetl a nelitoval.
Mann
Robert Záruba ukázal že není jen skvělý moderátor. Super kniha o skvělém brankáři.
Knížka se mi líbila dost. Popis sportovního prostředí, zápasů, turnajů, včetně Nagana 98, to vše mě zaujalo. Zbytek je takový, jako píše v komentáři Izzy46
Názorná ukázka toho, že i v autobiografii je ke škodě nadměrně užívání slůvka "já". Nicméně zajímavé čtení a pohled do zákulisí naší asi největší brankářské legendy.
Na knížce je vidět, že Robert Záruba je profesionál nejen jako komentátor. Škoda, že se do podobných projektů nepouští častěji.
Euforii roku 98 potažmo Turnaje snů jsem prožil v dobách školních, kdy jsem hokej hltal všemi deseti. Tuto knihu jsem po dlouhéééém shánění nakonec zakoupil na poznavací dovolené v Praze u prodejce snad na Hlavním nádraží či někde tak (paměť už mi tak přesně neslouží, jelikož nějaký ten rok už to bude). Řadím ji k těm velmi vyvedeným. Globálně knihy ze sportovního prostředí popisující situace z pohledu zúčastněného sportovce, které Vám nikdo jiný nikde jinde nemůže sdělit, než prostřednictvím jeho samotnéhou jsou pro sportovního fanouška jedním slovem: SUPER! Knihu nic než jen vřele doporučit ;)
*****
Růžička se postavil na buly. V takovéhle chvíli už hra často ani nemá systém, ale kluci z našeho prvního útoku se drželi přesně svých úkolů. Jarda Jágr vpředu, "Stračena" jako bránící křídlo, "Růža" přesně na své pozici. V jednu chvíli jsem se bál, že Svoboda bude vyloučen. Bránil soupeře ve hře, takový menší faul. "Ježek" hned roztáhl ruce, jako že nic. Naštěstí roztáhl ruce i McCreary.
Rusové už byli zoufalí. Minutu před koncem zase jeli do plných. Kousek za modrou vystřelil Fjodorov. Chytil jsem puk do lapačky a tak, jak jsem sliboval obráncům, jsem se chystal rozehrát. Jenže jsem zjistil, že beky mám moc daleko a naopak Bure a Fjodorov už si pro ten puk jdou. Rozhodl jsem se, že ho vyhodím sám - o mantinel pryč. Už nezjistím, kam by to letělo, protože puk přizvedl Jašin rukavicí nad plexisklo do hlediště.
"Teč! Byla tam teč!" volal jsem na nejbližšího rozhodčího. Na rozdíl od čárového si toho McCreary naštěstí všiml a nařídil buly ve středním pásmu. Další nájezd jsme odrazili zakázaným uvolněním.
Dvacet sedm vteřin před koncem odvolal Jurzinov Štalenkova z branky. Ivan Hlinka poslal do naší třetiny druhý útok. Reichel vyhrál buly, Lang s Ručínským pomohli dostat puk ze třetiny.
Rusové pokazili rozehrávku a puk jim utekl na zakázané uvolnění.
Vyskočil jsem a jásal nad obyčejnou chybou soupeře, ale nebyla pravda, co jsem se pak dočetl v novinách, že jsem si byl v té chvíli jistý, že vyhrajeme. Za čtyři vteřiny jsem byl v klidu a naopak jsem si vzpomněl, jak jsem v žácích dostal gól při buly v soupeřově třetině osm vteřin před koncem třetiny!
"To se nesmí opakovat", soustředil jsem se. Vůbec jsem si nebyl jistý.
V Naganu zbývalo 13 sekund. Před vhazováním se diváci na chvilku jakoby ztišili, takže jsem slyšel Hlinku, jak ze střídačky huláká na Šlégra: "Jirkóóó! Gumááá! Nenastřelit!" aby netrefil protihráče a nepropadl. Nepochybuji o tom, že ho předtím na střídačce důrazně upozornil, aby neuletěl někam dopředu, aby hrál beka.
Buly nikdo nevyhrál, ale Martin Ručínský zdržel hru na půlce soupeře - v tu chvíli jsem věděl, že je konec! Dával jsem ještě pozor, protože Rusové měli puk. Ale už jsem věděl, že mi vítězství nikdo nevezme.
"A je to doma!"
Propukla naše obrovská radost. Ríša Šmehlík ke mně přijížděl jako první. Vyhodil jsem hokejku a rukavici, ruce mi vylétly ke stropu haly a najednou prásk! Letící hůl trefila Ríšu pod oko. Trochu jsem se lekl, ale v první chvíli jsem žádnou krev neviděl.
Kluci na mě naskákali... Už jsem měl zkušenost ze semifinále a dával si pozor - věděl jsem, že musím hned padnout na zadek a natáhnout nohy, jinak bych riskoval zranění kolena. Kolem sebe jsem neslyšel nic než ohromný řev. Martinu Procházkovi tekly slzy po zpocených tvářích. Objímal jsem všechny dokola, pak na střídačce trenéry, náhradníka Libora Procházku, který si chudák nezahrál ani minutu, maséry, doktora... bylo mi jedno, nikoho jsem nevynechal. Nejdéle jsem zůstal v náruči svého krajana z Pardubic Vládi Martince.
"Máme to!"
Dvakrát jsem vybojoval titul mistra republiky, mám pár trofejí NHL, ale TEĎ JSEM KONEČNĚ DOKÁZAL NĚCO POŘÁDNÉHO.
…
Najednou jsme se všichni hráči schovali na ledě pod českou vlajku, ani nevím, čí to byl nápad. První vlna nadšení trochu ochabla a já se podíval na Rusy, jak schlíple sedí na střídačce.
Věděl jsem, že je mezi nimi můj spoluhráč z Buffala Alexej Žitnik. Nikdy od té doby jsme spolu o tom nemluvili, nedovolil jsem si mu slůvkem porážku ve finále olympiády připomenout. Těšit se může jen jeden.
„Je to tam!“
Asi čekali, až se uklidníme, tak jsem se doradovali… a rozhlížíme se, co je s medailemi. „Tak už nám sakra přineste ty placky! Dejte nám je na krk!“ ozývalo se stále častěji z našeho hloučku. Z dlouhé chvíle jsme začali s Petrem Svobodou kopat do ležících přileb.
„Huráááá…“ a kop! Helma se kutálí na hrazení.
…
„Bude hymna, chytíme se“, domlouvali se kluci jako při samostatných nájezdech s Kanadou, ale já to vlastně neznal. Tak jsem jednou rukou držel „Lanýže“, který stál přede mnou.
Spustili Kde domov můj a já celou hymnu upřeně pozoroval českou vlajku. V hlavě jsem si promítal svůj hokejový život. Jak jsem chytal tátovi na rybníku, babička mě vodila ráno na zimák v Pardubicích, jak jsme s kluky vyhrávali všechny ty turnaje a strašně se radovali…
Došel jsem ve vzpomínkách sotva ke své ligové premiéře mezi dospělými a už hráli nápěv „… a to je ta krásná země…“.
Takhle jsem si to představoval, když jsem jezdil v Buffalu autem na zápasy nebo na trénink. Tenkrát jsem si říkal, jak bych se asi cítil, kdyby nám hráli hymnu na počest vítězství. A teď to najednou bylo doopravdy.
„Zpívej“, vytrhnul mě z úvah Ríša. Hodně kluků opravdu zpívalo, ale já byl unavený a chtěl jsem se jenom dívat, dokud vlajka nevystoupá na nejvyšší místo.
*****
Kdo má rád hokej, tak pro něj to bude jedna z těch knížek, co se čte jedním dechem.
A kdo v 98. sledoval Zimní olympijské hry v Naganu, ten si tuto neopakovatelnou událost může v této knize připomenout na 70 stránkách :)
Knížka která velmi čtivým a zajímavým způsobem mapuje život jednoho z nejlepších golmanů historie. Četl jsem jí v době kdy mě hokej intenzivně zajímal. Nicméně knížka není jen o hokeji, ale také třeba o tom, jak je těžké přizpůsobit se životu v cizí zemi, prorazit mezi partou lidí,ve které nejste vítani nebo čelit tlaku médií, které dokáží z potlasku 20 000 lidí (zaplněné hali) udělat bučení a pískot stejného množství...
Spoluautorem knihy je Robert Záruba, už to je zárukou poutavého čtení, kariéra Daminika Haška je zde popsána od jeho úplných začátků, navíc se zajímavými postřehy o hráčích (i těch méně známých, je zde třeba Evžen Musil ml.), kteří lemovali jeho kariéru.