Čí je to dítě? / Dědek

02.04.2023

Mám pro Menandra slabost od chvíle, kdy jsem se podívala do tváře jeho soše před Dionýsovým divadlem - do té vlídné, sympatické tváře - a přišlo mi hrozně líto, že utonul. Neméně příznivý dojem na mě udělal tradovaný vztah tohoto dramatika s hetérou Glykérou, plný ohleduplnosti a úcty. A po přečtení dvou z jeho (tuším) tří jakž takž dochovaných her ho mám ještě radši!
Byla bych nakloněna věřit, že miláčka jako Menandros musí zbožňovat všichni, ale fanatičtí křesťané pálící jeho komedie, zdá se, měli jiný názor. Ostatně při jeho čtení (podobně jako u Sapfiny poesie) stojí zato už ten pocit, že držíme v ruce dva tisíce let ztracený text, systematicky ničený a naprostou náhodou nalezený roku 1905 v Egyptě mezi odpadky z 3. století. Číst ho je privilegium. Nietzsche nebo jiní klasičtí filologové 19. století, kteří by si ho rozhodně zasloužili víc než třeba já, takové štěstí neměli.

ČÍ JE TO DÍTĚ (čili EPITREPONTES) se dotýká hned několika celkem běžných, ale z dnešního pohledu ošemetných jevů v řecké společnosti: odkládání novorozeňat, zapuzování manželek, odlišného hodnocení nevěry u žen a u mužů, znásilnění, otrokářství a hetérismu. Z těchto přísad se Menandrovi podařilo vykouzlit dobromyslnou veselohru, u které se sice člověk neláme smíchy, ale přinejmenším se culí.
Řešení nepřináší deus ex machina, šťastné náhodě musí pomáhat smrtelníci, kteří utrpením zrají k uvědomění svých chyb (Charísios pýchy a nespravedlivosti, Onésimos žvanivosti, Smikrínes lakoty) a snaží se je napravit. Menandros tu důrazně hlásá svůj názor na hetéry (ha, že by to souviselo s Glykérou?); ukazuje i výslovně uvádí, že Habrotonon je velkorysá a nezištná, čili že její společenský stav nikomu nedává právo snižovat její charakter. Okouzlující je pak i scéna, kde Smikrínovi udělí lekci pokory prostá chůva citující Eurípida. Menandrova láska k lidem a principiální víra v možnost nápravy se pojí se značně zajímavou filosofií. Podle ní bohové nezasahují do lidských životů přímo, ale tím, že každému udělí přirozenost, a pokud se proti ní smrtelník prohřeší (například nelidskostí), trpí. Jelikož kontrolní mechanismus představují i ostatní lidé, Menandros říká, že "člověk je člověku tak trochu bohem". Nádhera!

DĚDEK (DYSKOLOS) pojednává o vzteklém misantropu (Knemónovi), kterého hrozící smrt a chování jeho bližních v kritické chvíli přinutí přehodnotit pohled na lidi. O Menandrově mistrovství svědčí, že Knemónova proměna není úplná a nepříčí se logice jeho osobnosti. Navíc ukazuje i důvody, které starce předtím dovedly k nenávisti vůči lidem. Špatné charaktery zkrátka u Menandra nejsou špatné jen tak (a ani navždy), jeho komedie nemají naivní primitivismus pohádek, ba naopak jsou sociálně kritické:
"Typický chalupník; rve se s kamením,
které mu urodí leda hrst šalvěje či dymiánu."
Mimochodem Dyskolos je fakt vtipný. Hrozně se mi líbí žánrový obrázek kuchaře nesoucího na ramenou ovci, která "si stáhne shora větev fíkovníku, drží se jí a ne a ne ji pustit, a žere listí". Ke svěžesti her přispívá na 40. léta ultramoderní překlad Vladimíra Šrámka, ale hodně dělá i skutečnost, že právě na Menandra (nikoliv na nám kulturně cizího Aristofana) navazuje evropská komedie. Ze srovnání Menandros vs. Aristofanes mi celkově vychází laskavý, jemný, vřelý a zábavný humanista Menandros nesrovnatelně lépe. Jak říkám, miláček.

"Ó trpiteli všeho neštěstí,
pojď tam a tanči!"