Čierny obelisk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30897/cierny-obelisk-30897.jpg
4
1392
1392
Osud hudobníka Ludwiga v Nemecku po 1. svetovej vojne nás zavedie medzi príležitostných umelcov i povaľačov, k tajomnej Izabele do ústavu pre choromyseľných, ale i do sveta krčmičiek a kaviarní, kde sa odvíjajú komplikované ľudské vzťahy. Večne živý lyrizmus podfarbený iróniou si podmaňuje už niekoľko generácií čitateľov a uvádza ich do nezabudnuteľného remarquovského sveta, ktorý nestratil nič na svojej umeleckej príťažlivosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Der Schwarze Obelisk, 1956
více info...
Přidat komentář
Nebylo to vůbec špatné. Místy až překvapivě vtipné. Kdyby nebylo některých hlubokomyslných pasáží, které byly trochu nudné, tak by to bylo za 5 hvězd.
Před 5 let jsem se k tomu rozhoupával. A vyplatilo se to?
Ano, ale ne až tak moc. Což neříkám, že se mi děj nelíbil, ale přišlo mi to takové zdlouhavé místy nudné. Ale ne druhou stranu zase zajímavé, vtipné a rázné.
Upřímně řeknu, že mě části v blázinci s Isabelou opravdu uspálavy.
Příběh zajímavě popisuje období po válce v Německu a inflaci.
Po 30 letech, kdy jsem četla poprvé, už jsem si pamatovala jen to nadšení. A je to pořád dobrý. Pořád. Strašně. Byla to kdysi jedna z prvních knih od autora a s odstupem chápu, proč jsem ve škole asi měsíc nedávala pozor a pod lavicí četla a četla a četla všechny jeho další knihy. Je to prostě dobrý.
Druhá kniha od Remarqua a další prohloubení sympatií. Příjemně zemitý styl vyprávění narozdíl třeba od Prousta. :-) Jako bych měl pocit, že se Remarque dívá na svět stejnýma očima jako já. Obecně se mi líbí knihy, které zachycují denní realitu nás všech a zároveň mají jedinečný příběh s hlubším přesahem.
Čierny obelisk je zatiaľ jediný román od Remarka, ktorý si ma úplne nezískal - teda je dobrý ale nedojal ma natoľko ako napríklad: Na západe nič nové, Noc v Lisabone alebo Tiene v raji.
Téma hyperinflácie Nemecka, ktorá sa odohrala v období po prvej svetovej vojne, tu bola zachytená - podľa môjho názoru, dôveryhodne (hoci o téme nemám nejaké extra poznatky) - to jest, že popri faktoch a historických skutočnostaich tu máme aj praktické ukážky toho, akým spôsobom táto šialená inflácia ovplyvňovala každodenný život obyčajných, prostých ľudí. Bolo tu zachytených mnoho situácií, ktoré boli odprezentované cez viaceré vedľajšie postavy. No mal som z toho pocit, akoby som nahľiadol pod pomyselnú pokrievku, a obsah v hrnci som neochutnal.
Čo si môžeme všimnúť je aj to, že je tu veľmi decentne zachytená frutrácia, pocit nespravodlivosti a ostatné negatívne prvky obyvateľov, ktorí - ako vieme, pripravili a uľahčili Hitlerovi a Národnému Socializmu vzostup ktorý vyvrcholil druhou svetovou vojnou.
Hoci dej primárne zachytáva každodenné útrapi mladíka pracujúceho v pohrebníctve, postavy s ktorými komunikuje predstavujú celú škálu rôznych vlastností, ktoré vdychujú prostrediu život. Máme tu veteránov prvej svetovej vojny, prostitútky, kňaza aj psychiatra, mníšky aj pacientov, podnikateľov aj nezamestnaných, úspešných aj samovrahov. Proste celú sériu príbehov, v ktorom sa menili hodnoty zmenou kurzu ich meny.
No zdalo sa mi, že som ich sledoval s odstupom, nie priamo ich optikou. To ma troška zamrzelo, no problém môže byť aj vo mne, nie len v románe.
Další nádherná kniha mého oblíbeného spisovatele. Námětem se trochu podobá Třem kamarádům - Černý obelisk se také odehrává mezi dvěma válkami a krásně ilustruje, kde se v této společnosti vzal Adolf Hitler. Na osudech několika až panoptikálních postav Remarque popisuje podmínky, ve kterých tehdejší společnost v Německu žila a nálady, kterým propadala i jejich příčiny.
CITÁTY:
"Copak jsem na vlastní uši neslyšel, jak sis ještě v roce 1917 otvíral hubu? Francie měla být státem třetího řádu, měli jsme obsadit obrovské plochy Ruska a všichni nepřátelé měli platit a dodávat reparace až do poslední kapky krve! Tos říkal ty, Jindřichu! Teď ale řveš s celým sborem o nespravedlnosti, která nás postihla! Je mi na blití z vaší sebelítosti a pomstychtivého řevu! Vinen je vždycky někdo jiný! Smrdíte tou svou spravedlností na sto honů, vy farizeové! Což nevíte, že správný chlap se pozná především podle toho, že se přizná k tomu, co udělal?
Víš, to se mi na tobě líbí," prohlašuje Gerda. „Ze jsi takový beran se spoustou předsudků. Kdes ke všem těm nesmyslům přišel? Ucházíš se o lásku jako ozbrojený člen studentského spolku, který si myslí, že jde místo k tanci na souboj." Celá se třese smíchy.,,Ty vznětlivý Němče!" říká něžně.
„Má to být zase urážka?" ptám se.
„Ne, konstatování. Jen idiot si myslí, že jeden národ je lepší než druhý."
Miláčku," říká Gerda. „Láska neví, co je důstojnost. Ale já se bojím, že ty se nedokážeš bez světového názoru ani vyčurat."
Prohlížím si ho. Smokink je pěkný, ale zbrusu nový není. Nechci se dotknout Jiřího jemnocitu tvrzením, že i tyhle šaty jsou nejspíš po nějakém nebožtíkovi. Koneckonců, co nemáme po mrtvých? Zdědili jsme po nich řeč, zvyky, vědění, zoufalství - co všechno tedy po nich nemáme? Jiří ovšem nosil, zejména v posledním roce války, tolik uniforem po mrtvých, někdy ještě s vybledlými krvavými skvrnami a zašitými dírami po kulkách, že tohle u něho není jen neurotický jemnocit. Nechce to sice přiznat, ale je to vzpoura a touha po míru. A symbol míru spatřuje v tom, že už v životě nebude nosit šaty po nebožtících.
Knihu jsem si opatřila po přečtení jiné knihy vydané o hodně let později. Po konci I. světové války lidé nestíhali vydělané peníze použít, jelikož ráno se za ně dal koupit oběd, a základní potřeby, pokud to nestihli, večer už na tyto položky neměli z důvodu extrémní inflace. A do toho se snažily knižní postavy trochu žít, prakticky i romanticky.
To je tak krásná kniha! Když jsem ji četla poprvé, bylo mi kolem 20 a četla jsem ji opakovaně. A teď po 20 letech mi přišla do ruky znovu a zajímalo mě, jaké to bude s odstupem. A bylo to za srdce beroucí.
Firma prodávající náhrobky, Ludvík, bratři Krollové, Isabella, René, Železný Oř.... Některé příběhy se mi vybavovaly z paměti, na některé jsem už zapomněla a bylo to pro mě kouzelné setkání. Cynismus, nadhled, humor i romantické filozofování, všechno dohromady a moc mě to bavilo. Poválečné Německo, hyperinflace, vzpomínky na válku i na "staré dobré časy" přináší poučení i dnes, pro nás a naši dobu.
Jediná kniha od Remarqua, kterou jsem nedočetla. Možná, že jsem na ni byla ještě mladá, proto se k ní určitě ještě někdy vrátím s odstupem času.
Kdysi dávno na základce, na druhém stupni při výuce dějepisu jsme s naší, skvělou paní učitelkou, my děti řešily, z jakého důvodu Německo začalo 2. světovou válku a proč spousta Němců, je schopna Hitlera ,,chápat, se ho zastávat...?!"
Odpověď zněla takto: ,,Protože Hitler, dal spoustě lidem práci...! Zbavil je pocitu beznaděje a toho, že jsou LÚZŘI...!"
Tahle knížka je rozmarně bolavým důkazem - popisem a svědkem, tak smutné, až depresivní doby, kdy mnoho lidí nevědělo co má dělat, jak má žít a přežít...? Uchylovali se k šíleným a zoufalým věcem... Živořili, strádali, ztráceli víru v Boha, i v sebe sama... Oplakávali, nebo zesměšňovali své zmařené sny a ideály.
Takže pak stačilo málo! Jeden fanatik, který jim místo pekla, slíbil ráj...
Tímto dílem Erich Maria Remargue potvrdil, že mezi světové, spisovatelské velikány, doopravdy patří.
Meziválečná doba v Německu, která se vyznačovala beznadějí, snahou se udržet nad vodou a hyperinflací. Poutavě psaná kniha oblíbeného autora, která je určena spíše pro dospělé čtenáře. Místy vtipná, jistě poučná a bezpochyby zajímavá publikace.
Další krásná kniha z pera E.M.R., tentokrát krátce po 1. Sv.valce, příběh obyčejných lidí, který je přesto velmi neobyčejný. Skvělé a geniální dílo.
(SPOILER)
Kniha Černý obelisk se mi moc líbila. Celkově zatím vše, co jsem četl od Remarqua se mi líbilo. Tentokrát se nacházíme čerstvě po první světové válce v malém městě Výmarské republiky. Je to příběh obyčejných lidí, každý má svůj pohled na svět, své chyby a každý má hodně svých problémů kvůli politické situaci a kvůli válce. Tyto problémy ještě zvyličuje inflace, která znehodnocuje peníze drtivým tempem. Příběh je dokreslen zajímavým filozofováním, každý rozhovor nám vnutí nějakou myšlenku. Ať už ohledně života ve Výmarské republice, o politice, lásce, psychologii, víře nebo o sobě samém. Někomu to může přijít složité, já však našel spoustu zajímavých pointů. Tohle všechno ještě doplňuje černý humor, cynismus či sarkasmus. Nejlépe to lze dokreslit na následujícím příkladu přímo z textu. Nejedná se o přímý spoiler, neboť se jedná případ nesouvisející s osudem hlavních postav, jedná se pouze o případ naprosto vedlejších postav, který dokresluje situaci a příběh samotný.
"Nikdo se tady kvůli tomu (inflaci) nevěší, jako včera v noci ve městě ti staří manželé, které našli dnes ráno v šatníku. Každý z nich visel na kusu prádelní šňůry. Sousedé půjčili několik stolů a na ně stařičké manžele položili s hlavami zahalenými do hedvábného papíru. V bytě jim patřil už jen ten papír. Zanechali dopis, v němž vysvětlovali, že se chtěli otrávit plynem, ale že jim ho plynárna zastavila, poněvadž dlouho neplatili. Proto se omlouvali obchodníku s nábytkem za nepříjemnosti, které mu způsobili."
Dalo by se říct, že je to taková obyčejná kniha o obyčejných životech. A je to samozřejmě pravda. Ale děj se odehrává v Německu v roce 1923 a tím obyčejným příběhem autor přibližuje normálním lidem tehdejší dobu a tak trochu osvětluje, jak se vlastně mohlo stát, že se Německo z jedné prohrané světové války prokousalo do té neskutečně hrůzné světové války druhé. Vidíme inflaci v praxi (jako tu pořádnou, nikoli těch "pár" procent, co nás letos vytáčí) a všechny důsledky, které - společně s národní hrdostí a depkou z prohrané války - vedou k tomu, že se řada lidí navleče tu vyblitě hnědou košili...
Potud dílo geniální, tohle mi hodiny dějepisu prostě nedaly. Na druhé straně je fakt, že mě četba neuchvátila jako třeba z podobného soudku Vítězný oblouk, který jsem lousknul hodně rychle. S obeliskem jsem se pár dnů pral a filozofování (většinou s Isabelou) všechno zdržovalo a mě uspávalo. Proto je to snad první kniha od autora, která ode mě nemá plný počet. A jestli taky poslední, tak jedině dobře, ještě mi od něj pár knih chybí.
Dejova linka s Izabelou bole neumerne dlha a otravna, s pseudofilozofovanim hlavneho hrdinu...inak klasicky Remarque
Možná trochu moc upovídané a remarqueovsky sladkobolné, ale i přesto výborné čtení. Nečekal jsem tolik legrace, to bylo milé překvapení.
Příběh o zdánlivě jednoduché dějové linii, který by mohl být pouhým vyprávěním, v sobě však ukrývá hloubku téměř psychologického románu. Kousek života hlavního hrdiny, odehrávající se mezi dvěma světovými válkami, se snaží vzbudit touhu po životě a obyčejných věcech jako je láska a zároveň potlačit myšlenky na hrůzy prožité ve válce. Není to lehké odpočinkové čtení, nýbrž dílo, které Vás nutí přemýšlet a snažit se zodpovědět ty nesčetné otázky, které si hrdina sám ústy spisovatele klade. Působivá kniha, která líčí důsledky první světové války dopadající na společnost, včetně plíživě nastupujících myšlenek na válku druhou. E. M. Remarque je mistrem pera, má brilantní slovní zásobu a jeho knihy právem patří ke skvostům světové literatury. Alespoň na mě takto jeho dílo působí.
Štítky knihy
nacismus smrt německá literatura Německo schizofrenie náhrobky pomníky meziválečné období (1918-1938) Výmarská republika protestní hnutí inflace
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Můj první a zatím jediný Remarque. Knihu jsem vytáhla z kontejneru na papír (jak může někdo vyhodit knihu?), vydání z roku 1975. Škoda, že Němců po 1. světové válce, kteří měli dost rozumu a reflexe a nenaletěli vábení toho pána s knírkem, nebylo víc. Nebo lépe, asi jich bylo i dost, ale slušní lidé jsou vždycky méně slyšet, bohužel. V tom jsme se nepoučili dosud.
Za mě super. Přečtu si i další Remarqueovy knihy, nechápu, proč jsem se mu doteď vyhýbala!
Vřele doporučuji.