Čimčirínek a chlapci

18.03.2020

Knížku s rokem vydání 1967 a s věnováním "za pilnou a svědomitou práci na zdejší škole věnuje SRPŠ" mi půjčila žákyňka; prý ji dostala v 1.třídě její babička.
Tak jsem ji začala číst a překvapila mě spousta věcí.
Krásné, netypicky pouze dvoubarevné, černooranžové ilustrace Oty Janečka - ale jen na začátku každé kapitolky.
Malá písmenka, poměrně husté řádkování.
Kromě vysloveně nářečních výrazů (objasněných v závěrečném slovníčku) i slova dnes velmi nezvyklá a nepoužívaná: akátí, juchají, srázný, mandel.
Větný slovosled tak netypický, básnivý až pohádkový: Stezka sypaná červeným pískem vinula se jak stužka k ní mezí zelenou, svěží trávou porostlou.
Zvláštní, pohádkově znějící jména: Čimčirínek, Strukavinka (objasnění původu toho jména mi vzalo dech), Šumišuma.
Z doslovu jsem usoudila, že Rudolf Těsnohlídek byl možná autista, ale určitě velký milovník přírody a básník opěvující její krásy (často právě v próze).

Nedovedu si představit, že by takovou knížku dnes zvládali přečíst začínající školáci. Ale mohli by jim ji předčítat jejich rodiče nebo spíš prarodiče; pohádku, ve které princ rozumí řeči zvířátek, děti většinou znají, zatímco kluka Strukavinku a jeho zvířecí kamarády určitě ne, a to je velká škoda!
P.S. Co mě ovšem zarazilo: letěli nad polemi!