Čínský ekonomický systém: Tržní ekonomika, či státní kapitalismus?

03.12.2021

První část knihy se Čínou téměř nezabývá a rozebírá kapitalistické systémy v jiných zemích. Autor rozlišuje pět hlavních druhů nestátních kapitalistických systémů, které se v současné době používají – tržní model (USA, Austrálie, GB), sociálně-demokratický model (Dánsko, Finsko, Švédsko), kontinentální evropský model (Francie, Německo, Nizozemí), středomořský model (Itálie, Portugalsko, Španělsko), Asijský (Japonsko, jižní Korea); Postkomunistické země patří mezi přechodové ekonomiky. Z nich si vedou dobře zejména ty, které vstoupili do EU (růst asi 6 % během deseti let transformace). Nicméně zejména v ekonomikách bývalého sovětského svazu přechod na tržní ekonomiku nezpůsobil růst, ale naopak ekonomický pokles (63 % po deseti letech transformace), což logicky způsobilo odklon od snahy o maximalizaci trhu. Další část knihy se zabývá historií a ekonomickou tradicí Číny. Ukazuje, že mnoho z těch věcí, které se v Evropě řeší dnes (monetární ekonomika, ekonomické cykly, neschopnost trhu fungovat samostatně a nedostatečná poptávka, rozsah, v níž má stát zasahovat do ekonomiky, význam nerovnosti v ekonomice…), se v Číně řešila už před počátkem našeho letopočtu. Přitom všem však vždy vládlo v Číně přesvědčení, že stát má hrát ústřední roli. Na rozdíl od komunistů v Evropě čínská tradice vychází z toho, že stát se nemá starat o lid pro lid sám, ale proto, protože je to výhodné pro stát a jen do té míry, do které je to pro stát výhodné, aby zabránil vzpourám a zajistil poptávku a rozvoj (a proto podle mě čínský systém nikdy nebyl skutečně socialistický ani komunistický, bez ohledu na to, jak se vládnoucí strana sama nazývá). Tento čínský přístup řeší socialistický problém s tím, že dělníci mohou chtít více, než mohou dostat. Na druhé straně ale způsobuje i mnoho problémů. Autor předkládá a vysvětluje zajímavou myšlenku, že to, že Čína byla za průmyslové revoluce předběhnuta Evropou není tím, že stát měl příliš velký vliv, ale naopak tím, že v té době vliv státu byl menší, než bylo v Číně tradiční. Třetí část popisuje reformy Číny už pod vedením komunistické strany. Zajímavý je popis rozvoje venkova, kde byly budovány podniky, které zakládali a řídili soukromníci, přestože formálně byl vlastněny místní samosprávou, která poskytovala půjčky do začátku nebo administrativní pomoc. Zajímavé je, že „soukromníkům“ nijak nevadilo, že podniky oficiálně nevlastní a nemají tedy záruky za majetek ani zisk – až na ty výjimky, kdy podniky přerostli určité meze. Tyto podniky jsou však v poslední době omezovány ve prospěch státem řízených gigantů, které představují hlavní část Čínské ekonomické síly. Ačkoliv celkem chápu, že pokud podobný podnik naroste do určité míry, začne si na něj stát dělat větší nároky, nemyslím, že by bylo nutné původní majitele nějak trestat, jak to čínská vláda občas dělá (pokud ovšem nedělají problémy s tím, že chtějí za každou cenu víc, než mohou dostat – to se ale asi nedozvíme, otázkou také je, co těmto lidem vláda za vybudování podniku nabízí). Poslední, čtvrtá část knihy rozebírá, jak může Čína dotovat vývoz, aniž by to mohlo být mezinárodně považováno za dumpingové ceny. Dále se pak zabývá pravidly jako je nutnost při postavení nového podniku zahraničním investorem najít si čínského partnera, který bude vlastnit alespoň 50 % podniku, a navíc musí založit v Číně výzkumné centrum (tyto pravidla platí například u automobilek). Celkově je kniha psána srozumitelně a čtivě (až na některé části obsahující více statistik, ale to lze vydržet).