Církev a stát 2020

27.09.2022

Vzhledem k bravurnímu stavu veřejné dopravy v Pardubickém kraji a následné cestě Českými drahami, octl jsem se dnes na Hané. Nepřeju vám to. Každopádně jsem dnes na cestě do Brna byl… čtyři hodiny. Tyto čtyři hodiny byly více než dost na pročtení tohoto sborníku.

Ten obsahuje osm více či méně zajímavých příspěvků ze stejnojmenné konference. Schopen posoudit onu míru zajímavosti jsem pouze u šesti, zbylé dva jsou slovenské a nechť se na mě kolegové Slováci nezlobí, já prostě nejsem schopen psanou slovenštinu vnímat. Mě z toho bolí hlava, to se raději koukám od latinského textu. Nehodlám se tu nijak zvláště rozepisovat o jednotlivých příspěvcích, snad jenom stručně.

Zmiňme společně příspěvek docenta Záboje Horáka, Význam a účel duchovní péče náboženských společenství ve prospěch policie, obětí trestných činů a přírodních katastrof a příspěvek Duchovní služba v prostotu Policie ČR, od plukovníka Jiřího Laňky (tedy pokud se jedná o toho samého Laňku a tehdy bych musel konstatovat, že tento člověk je asi tak pozoruhodně paradoxní, jako třeba Marek Vácha). Osobně plně souhlasím s tím, že v rámci některých skupin by náboženská služba měla být právě tak zaručena, jako služba psychologů. Samozřejmě myslím vězení, armádu, sociální služby, ale právě i policii, čili tak jako docent Horák lituji absence smlouvy mezi Policií ČR a ČBK a ERC. A jsem naopak potěšen, že alespoň na základě interního pokynu jsou jakés takés služby duchovních uvnitř policie poskytovány, ačkoliv ne za podmínek ideálních. Nemám tedy připomínek.

Příspěvek od doktora Tuzy Duchovní péče u policie v USA považuji osobně za velice zajímavý, bylo milé nahlédnout do poněkud jiného prostředí a popatřit jak kaplanská služba funguje v tak odlišných podmínkách, než jsou ty naše. Nechť je tu coby zajímavý zaznamenán i zmíněný příspěvek slovenského kolegy, doktora Maroše Pavloviče, Služobná zbraň u duchovných v ozbrojených silách a v ozbrojených zboroch Slovenskej republiky.

Povahu čistě srovnávací pak pro mne mají příspěvky Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v souvislosti s pandemií Covid-19 od Jiřího Dvořáčka a Odluka Štátu od církvi? Limity štátnej moci vo vzťahu k církvám vo svetle pandémie koronavírusu, od Romana Bistáka a Ľudovíta Máčaje (Časnačaj, mrk, mrk), což je tedy ten druhý příspěvek od slovenských kolegů. Obzvláště rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (všechna tři probíraná) byla zajímavá.

Obdiv pak má doktorka Kamila Abbasi, která se pustila po hlavě do šílenství francouzského práva v příspěvku Roušky, burky, nikáby: zákaz zahalování tváře a pandemie covid. V příspěvku se, jak patrno, pozastavuje nad pro mě osobně nepochopitelným zákazem burek a nikábů ve Francii a to s obdivuhodnou lehkostí, nadhledem a racionalitou, kterou nelze očekávat ve všech výše popsaných příspěvcích.

Ale to mne dovádí k poslednímu, podivnému už názvem: „Právní rozbor prostoru kostela jako prostoru veřejného / soukromého z pohledu platného práva ČR a kanonického práva“. Tento příspěvek je dílem doktora Ronalda Němce. Ten jakoby zapomněl, že v českém právu existuje superficiální zásada a podivuje se nad postavením kostela z pohledu občanského zákoníku - pardon, ale tady je buď blbec on, nebo já a mám pocit že on, vzhledem k tomu, že považuje za relevantní při určení právního statusu kostela pracovat s tím, že podle kanonického práva to vlastně ani není kostel, ale oltář, kostel vlastně ani jako není důležitý…. Co to má být? Mu za Západočeské zapomněli vysvětlit, že pro právní řád ČR má kanonické právo asi takový vliv jako právní řád mormonů? Šmarja… Ale to bych se tu nad obsahem musel vztekat delší dobu. Zakončím tímto, ač souhlasím, že by stát neměl zasahovat do svobody vyznání (tak jako by neměl zakazovat nosit burku a nikáb), nemohu se ztotožnit s tvrzením, že tato svoboda má například větší význam (jak autor explicitně tvrdí), než právo shromažďovací (které on vulgarizuje toliko na demonstrace) a je mi blivno z toho jak blízko má toto tvrzení k touto odpudivému prohlášení Svatoplika Holce „A platí také, že skutečně praktikující věřící (kterých u nás zase není tak mnoho!) patří k té slušnější části našich občanů, byť i oni jsou lidé chybující. Rozhodně si zasluhují mnohem víc úcty než tzv. ateisté, kterým se jedná jen o to, aby měli doma teplo, plný břich a mohli u piva nebo na pavlači nadávat na poměry.“ Ano, jistě, křesťané jsou zkrátka lepší lidé a jejich víra je důležitější než přesvědčení ateistů. To je ta pravá, křesťanská, láska. Nelze brát za racionální ani náznaky toho, že svoboda vyznání (třeba matlání desítek a stovek lidé v jedné nádobce s vodou…) by snad měla být důležitější než veřejné zdraví, které takto věřící ohrožovali. Nejen oni samozřejmě, ale nikdo tu, myslím, neobhajuje magory na Václaváku, nevidím důvod proč obhajovat jiné magory ve Svatovítsáku (sem si právě vymyslel).

Znovu bych tu vyzdvihl křesťanskou lásku, která doslova srší z velkou částí autorů použitého spojení „čínský virus“, které rozhodně nemá potenciál rozpoutávat rasistické pnutí ve společnosti, to rozhodně nééé! Ne, toto opravdu nebylo rozumné označení a je to poslední věc, které knize (příspěvkům) vyčítám a zároveň poslední věc, kterou tu komentuji.

Já jsem snad čím dál tím horší, juj...