Církev jako společenství

11.07.2024

„Může se stát, že se někdo bez přestávky věnuje církevním spolkovým aktivitám, a přesto není žádným křesťanem. Může se stát, že někdo žije jednoduše ze slova a svátosti a uskutečňuje lásku vycházející z víry, aniž by se někdy ukázal v církevních společenstvích, aniž by se zabýval někdy církevněpolitickými novinkami, aniž by se zúčastnil práce synodů a hlasoval při nich – a přesto je opravdovým křesťanem. Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou, a pak se stane též skutečně lidskou. A proto všechno, co vytvořili v církvi lidé, musí uznat svůj služební charakter a ustoupit tomu, co je podstatné.“

Křesťanská víra prochází už několik desetiletí krizí své církevnosti. Je za tím podle mého soudu jednak obecná nechuť moderního člověka k podřízenosti autoritě institucí, jednak také špatná zkušenost s konkrétní podobou církve tady a teď – vždyť kdo by se měl radovat z účasti na společenství, ve kterém má stále tak velký vliv třeba kardniál Duka a jehož okázale viditelnými členy jsou Ovčáček nebo režisér Strach.
Je těžké vysvětlit (a zdaleka nejen nevěřícím!), že církevní společenství je nezbytné pro cestu člověka ke spáse. Papež Benedikt to přesto zkouší a připomíná, že lidé byli vyvoleni jako Boží lid, mystické tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Společně. V jiné své práci (jde o encykliku Spe Salvi) zdůrazňuje, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe a že naše existence jsou hluboce spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. A toto společenství je stejnou mírou duchovní (společenství víry a naděje na nebesích) jako hmotné (sociální struktura se vším tím upatlaně lidským). Je nutné rozlišovat, ale není možné oddělovat – stejně jako není možné oddělovat božskou a lidskou podstatu Ježíše Krista. Ztrátou jedné části utrpí i druhá. (Tím nechci říct – a ani papež Benedikt to zde neříká! -, že viditelná podoba církve nemá být kritizována nebo reformována, obojí je nutné, vždyť i pro církevní tradici platí, že má být předáváním ohně a ne uctíváním popele!)

Uvítal jsem úvahy v téhle knížečce jako užitečný podnět k přemýšlení o podobě církve, o mé loajalitě k ní a roli v ní. Což je přemýšlení, které je u mě nějakým způsobem trvale přítomné od samého počátku mé konverze. A nejspíš s tím nebudu hotov nikdy. Ale měl jsem z myšlenek zde prezentovaných radost, protože mi posloužily jako opora a ujištění, že přes všechno pochybné a problematické je moje příslušnost ke katolické církvi mým v zásadě jediným možným směřováním, a že si spolu s apoštolem Petrem mohu/musím říct: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

„Z vnitřního společenství s Kristem sama roste i účast na jeho lásce k lidem, na jeho vůli je zachránit a pomoci jim. Dnes mnoho kněží pochybuje, zda lidem se vlastně dělá něco dobrého, když je přivedeme k víře, nebo zda se jim tím neztěžuje život. Myslí si, že by snad bylo lepší ponechat je s dobrým svědomím v jejich nevíře, protože se jim zdá, že je pak možno snadněji žít. Kde je víra chápána jen jako ještě další zatížení pro život, tam nemůže udělat život radostným a nemůže existovat žádná úloha sloužit víře, která by naplnila život. Kdo však poznal Krista zevnitř a zná ho z první ruky, ten vidí, že teprve tento vztah dává smysl všemu ostatnímu a dělá pěkným v životě i to, co je obtížné. Pouze takováto radost z Krista může dát též radost ke službě a udělat ji plodnou.“