Císař chudých

"O posledním pohanském císaři." Iulianus je vzduch?
Navíc tam byl ještě Galerius, Constantius Chlorus, Maximianus. A Konstantinovi spoluvladaři taky nebyli křesťané.

V minulosti jsem hodně četla paní Loukotkovou, kterou považuji, minimálně v čechách, za jednu z nejlepších autorek historického žánru. Pan Trýb mě přesvědčil o tom, že i Loukotková má konkurenci.

Nedokázal som dočítať...

14.04.2018

Našel jsem tuhle zaprášenou perlu v nádražní knihovničce a musím se přiznat, že už jí tam nevrátím. Filosofická díla nečtu, v historickém románu naopak filosofické úvahy vítám. A že jich tady k zamyšlení bylo. Příběh popisuje život císaře Diokleciána, jeho dětství a mládí, vládu nad římským impériem a odchod na odpočinek. Z doby "předcísařské" se o Diokleciánovi moc informací nezachovalo, a tak mohl autor uplatnit svou fantazii. Při čtení jsem měl k ruce Grantovi Římské císaře, na žádné historické nesrovnalosti jsem ale nenarazil.

"Když vstupoval Dioklecián do připravených nosítek, zvolal stařičký Veturius: Dal se oslovovati 'pane', ale který z našich vlastních otců pro nás tolik vykonal?"

11.08.2017

Při čtení této knihy se mi v hlavě usadila tato věc. Že takto už nikdo žádnou knihu nikdy nenapíše. ( Až na tak velké vyjímky jako jsou třeby Knihy Jakubovy). A došlo mi proč mám u současných historických románů takový nevalný dojem. Protože prostě kde nic tu nic. Zato zde jsou smysluplné a něco říkající dialogy, barvitý popis, kterým svým způsobem lze nahlédnout do srdce autora a při tom to i při takové košilatosti jazyka výborně odsípá.
Když je člověk v Římě cítí se být obklopen Římem, když je nějde u Bodamského jezera cítí se být právě tam. Atmosféru knize dodávájí slova samotná, takže vás obklopí hluboký příběh.

26.01.2015

Souhlasím s komentářem Blue, jde opravdu o složité čtení. A to píši z pohledu čtenáře, který se v dějinách pozdního Říma velmi dobře vyzná a právě díky zájmu o ně si knížku vyhlédl ke čtení. Dokonce čtu staré antické autory, jejichž styl je obvykle velice šroubovaný a přesto se mi knížka nečetla úplně snadno. Uvedené ale plyne z toho, že Trýbův román (jak je uvedeno v doslovu) je ale spíše románem myšlenek než románem děje. Mnohé postavy jsou jen načrtnuty (a hned zase mizí) zcela záměrně, což odpovídalo dobovému stylu psaní. Zájemcům o římské dějiny tedy knížku doporučuji, po té co se zorientujete v ději, zaujmou vás snad některé zajímavé myšlenky, které v mnoha čtivějších knížkách nenajdete. Dvě jsem vypsal do citátů.