Císař chudých
Antonín Trýb
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418419/bmid_cisar-chudych-STE-418419.jpg
4
23
23
Bohové a říše zestárly. Ve staleté struktuře římského impéria přibývají trhliny, společenský řád se bortí. Dioklés, vnuk otroka, syn dalmatského propuštěnce (243 - 316), přijímá v této napjaté době s jménem Dioklecián úřad císaře. Z bohaté historické faktografie vystupuje v moderním pojetí Antonína Trýba plastický, čtenářsky stále živý obraz zápasu jedince o pochopení proudu dějin, o skloubení ideálů a činů na cestě lidstva za pokrokem. Vyvstává před námi úporná Diokleciánova snaha o udržení mocenských pozic, která ho vede do úspěšných válek s Germány, s Peršany, do tažení v Egyptě. Tam je jeho síla i víra v možnost obhájit věhlas říše. Jde však za rozkladu morálních hodnot uvnitř impéria jenom o to? Chybí jednotící osobnost, jíž by se druzí bez váhání podřídili a Dioklecián si to uvědomuje. Toto vědomí v něm vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a slabost. Rozpolcený vladař se na jedné straně mysticky odevzdává do vůle bohů, jimž bylo odedávna připisováno řízení osudů lidí i národů. Na druhé straně ho však volá k zodpovědnosti rozum pronikavý, analytický, zoufale hledající syntézu i kodex zásad, který by povznesl člověka, zmítaného chaosem myšlení na rozhraní pohanského světa a ujímajícího se křesťanství. Uskutečňuje řadu reforem, jež vedou k vytvoření absolutní monarchie. A pokoušeje se o dosažení ideologické jednoty, povyšuje nad všechno kulturu; vzdělanost, která podle slov filosofa "probouzí v otrocích poznání jejich vlastní síly". Po svém odstoupení, v ústraní vidí ještě vyčerpaný císař řítící se lavinu této síly. Lavinu, která ničí trosky, aby zúrodnila půdu pro nový věk.... celý text
Přidat komentář
V minulosti jsem hodně četla paní Loukotkovou, kterou považuji, minimálně v čechách, za jednu z nejlepších autorek historického žánru. Pan Trýb mě přesvědčil o tom, že i Loukotková má konkurenci.
Našel jsem tuhle zaprášenou perlu v nádražní knihovničce a musím se přiznat, že už jí tam nevrátím. Filosofická díla nečtu, v historickém románu naopak filosofické úvahy vítám. A že jich tady k zamyšlení bylo. Příběh popisuje život císaře Diokleciána, jeho dětství a mládí, vládu nad římským impériem a odchod na odpočinek. Z doby "předcísařské" se o Diokleciánovi moc informací nezachovalo, a tak mohl autor uplatnit svou fantazii. Při čtení jsem měl k ruce Grantovi Římské císaře, na žádné historické nesrovnalosti jsem ale nenarazil.
"Když vstupoval Dioklecián do připravených nosítek, zvolal stařičký Veturius: Dal se oslovovati 'pane', ale který z našich vlastních otců pro nás tolik vykonal?"
Při čtení této knihy se mi v hlavě usadila tato věc. Že takto už nikdo žádnou knihu nikdy nenapíše. ( Až na tak velké vyjímky jako jsou třeby Knihy Jakubovy). A došlo mi proč mám u současných historických románů takový nevalný dojem. Protože prostě kde nic tu nic. Zato zde jsou smysluplné a něco říkající dialogy, barvitý popis, kterým svým způsobem lze nahlédnout do srdce autora a při tom to i při takové košilatosti jazyka výborně odsípá.
Když je člověk v Římě cítí se být obklopen Římem, když je nějde u Bodamského jezera cítí se být právě tam. Atmosféru knize dodávájí slova samotná, takže vás obklopí hluboký příběh.
Souhlasím s komentářem Blue, jde opravdu o složité čtení. A to píši z pohledu čtenáře, který se v dějinách pozdního Říma velmi dobře vyzná a právě díky zájmu o ně si knížku vyhlédl ke čtení. Dokonce čtu staré antické autory, jejichž styl je obvykle velice šroubovaný a přesto se mi knížka nečetla úplně snadno. Uvedené ale plyne z toho, že Trýbův román (jak je uvedeno v doslovu) je ale spíše románem myšlenek než románem děje. Mnohé postavy jsou jen načrtnuty (a hned zase mizí) zcela záměrně, což odpovídalo dobovému stylu psaní. Zájemcům o římské dějiny tedy knížku doporučuji, po té co se zorientujete v ději, zaujmou vás snad některé zajímavé myšlenky, které v mnoha čtivějších knížkách nenajdete. Dvě jsem vypsal do citátů.
Císař chudých je kniha, která má nepochybně vysokou literární úroveň. Zároveň je to ale kniha, která je myslím dnes už pro širší čtenářskou obec mrtvá. Je to dáno jednak jazykem, který je už dnes dost archaický (a i ve své době byl hodně stylizovaný), jednak složitostí námětu a jeho zpracování. Kdo se alespoň trochu nevyzná v dějinách pozdního Starověkého Říma, ten se v záplavě různých jmen, která se tu vynořují a zase mizí, určitě ztratí. K tomu je třeba připočíst alespoň povšechné povědomí o tehdejší politické a náboženské situaci. Zkrátka, není to lehká četba.
Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 1984 | Císař chudých |
| 1956 |  Kruh |
| 1930 |  Příběhy domu na Čang - Wu |
| 1909 | Vodníkova nevěsta |
"O posledním pohanském císaři." Iulianus je vzduch?
Navíc tam byl ještě Galerius, Constantius Chlorus, Maximianus. A Konstantinovi spoluvladaři taky nebyli křesťané.