Čistý, skromný život
Viktor Špaček
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495297/bmid_cisty-skromny-zivot-QOt-495297.png
4
103
103
Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že za nimi je milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec? Přestože Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu jejich myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě. Řešení, která nakonec volí, bývají logická a dalo by se říct „normální“. Normální však je i to, že šílenství není daleko.... celý text
Přidat komentář
Excelentní zvládnutí formátu povídky. Je to hořký, ale místama vtipný, sarkastický jako život sám.
Povídky o vztazích, plné hluboké introspekce, ve kterých se zdánlivě nic neděje...
Varování: Není vhodné pro extroverty a sangviniky.
Generační výpověď, výjimečná drsnou sebereflexí postav, v pravidelných intervalech kořeněná úlevným sarkasmem. Dokonale zvládnutý žánr povídky. Mně osobně navíc dokonale vyhovuje věru dnes již zřídka upozaděná poloha spisovatele – pozorovatele, který se vyjadřuje výhradně svými příběhy a postavami a nechává nás pouze hádat, jak moc, pokud vůbec, dal postavám ze sebe samého.
Z povídek doslova čišela beznaděj. Všichni hrdinové jsou unavení životem, neschopní cokoliv změnit nebo se o to alespoň snažit. Životem pouze líně proplouvají, nemají žádný cíl nebo sen, za kterým by šli. Neříkám, že vše musí končit happyendem a všichni mají o něco stále usilovat, ale zde mi chyběla alespoň malá jiskřička naděje a víry, že život je přece fajn.
Povídková kniha, u které se mne ani jedna z povídek nedokázala dotknout tak, abych něco cítil, abych soucítil, abych se vžil. Všechno mi to přišlo mírně vykonstruované, bezkrevné, za skleněnou zdí, která nepropustí žádnou vůni ani zvuk. Hrdinové jsou často zoufalci a ztroskotanci, buď životem vehnaní do slepé uličky nebo otupělí a odevzdaní. Nějaká naděje nebo světlo? Nějaká možnost, že okolnosti, které nás drží za kotníky, své sevření jednou povolí a my se hneme dál? Cítil jsem v sobě po přečtení beznaděj zabalenou do lyrických slůvek. A nedělalo mi to dobře....
Několik působivých obrazů trajektorií, po nichž se občas vydáváme každý. Když volíme okamžitou snadnost namísto námahy, která by se vyplatila dlouhodobě. Když se navzdory všemu balamutíme "svou pravdou". Když svůj život i budoucnost shrnujeme do "kdyby jen tehdy...".
Otázka je, dokdy se ještě dá uhnout, dokdy je ještě chuť, motivace, síla. Pro čtenáře není těžké představit si alternativu. Hrdinům povídek to v nejhorším případě už možné není.
taková krásná obálka s moderním hnízdečkem, a tak meh kniha. mužské postavy jsou tu chcípácké a nadržené, ženy megeroidní a sexualizované. navíc se autorův vizuální jazyk pere s ich formou - takto popisně lidé vskutku neuvažují.
a povídka se ženskou hrdinkou představuje zářný příklad male gaze, nadto misogynního. odloženo cca v půlce, zpětně viděno jsem mohla odložit hned po prvních dvou povídkách.
„Zavírejte, táhne sem svět“... Zmiňovaný Renčínův vtip se mi dohledat nepodařilo, ale ať je skutečný, nebo fiktivní, dal by se použít jako motto, kterým se všechny vyprávějící postavy téhle povídkové sbírky řídí. Nestěžují si nahlas ani se neprosí o soucit, nemusíme jim stoprocentně rozumět, ale i když se jejich příběh nedozvídáme celý, působí věrohodně. Svou samotu snášejí, jak nejlíp umí, a pořád ještě se nevzdávají možnosti, že budou jednou zase šťastní. Je snadné jim i autorovi fandit.
„Také čtenáře mám rád. A oni to cítí. Kolegyně mi jednou řekla, že jsem ten nejvyrovnanější člověk v Praze. Sedím za pultem, lidé stojí přede mnou ve frontě, šedivým plastovým kopytem načítám kódy knížek, pípá to. Některé ženy jako by mě neviděly, ty slušné se ale i usmějí. Není nic hezčího než ženský úsměv. Zadíváme se vlídně do očí, tam i tam v nich najednou něco povolí, cosi se otevře, lekneme se, co se to stalo, podíváme se na sebe znova, ano, skutečně to tam je, no ne, je to vůbec možné? – A čtenářka je pryč. Ženy jsou tak krásné. A milé. A křehké. A citlivé. A tak by chtěly lásku. A tak ať zůstanou za pultem.“
Výborná práce s jazykem, někdy je to skoro kunderovské. Dobře vykreslené postavy, dějová úspornost plná náznaků, která nechává prostor pro čtenáře. Současně trochu macha, trochu rutina - do velmi podobné šablony se lijí nové a nové osudy: Zklamání a nespokojenost. Ale OK, rutina je průvodním jevem mistrovství. Když něco umíte výborně a výborně vám to funguje, proč to dělat pokaždé jinak, no ne? Čili ano, je to dobré, stojí za to to číst a čtyři hvězdy z pěti si to rozhodně zaslouží.
Veliký zážitek. Začnete číst - a nepřestanete, i když byste si tuhle útlou knížku rádi šetřili. Život obyčejný - nebo banální? Ohledávání sebe - nebo prázdnota? Muži a ženy, rodiče a děti, (ne)smysl života. Top tři bez uvedení pořadí - Je dobré si občas uvědomit pravdu, Ruka na rameni a titulní povídka.
Wow, tohle bylo neuvěřitelné! Skvělé povídky, měla jsem pocit, že autor snad musel u jednotlivých aktérů tajně bydlet a odposlouchávat. Úmyslně jsem četla jen jednu povídku denně, abych ji stihla zpracovat a vyčistit si hlavu před další. Není to zrovna přehlídka optimismu, ale reálného života a toho si cením. Klobouk dolů!
Povídky se mi opravdu líbily, člověk se v nich určitě najde a pokud ne on sám, tak najde někoho blíže či vzdáleně známého. Pravdou také je, že jsou povídky docela depresivní a to člověk v reálu moc nechce přiznat. Je to kniha rozhodně dobrá na takové to podzimní listí padajícího hloubání.
WOW tak tohle mě fakt zaujalo a ještě dlouho budu mít hloubání hlavních postav v hlavě. Netušila jsem dopředu, že se jedná o povídky. Ty já obvykle moc nemusím, protože pokud jsou dobré, je mi líto, že příběh není delší a propracovanější. Tady to ale bylo všeříkající a moc mě to bavilo! Ta forma, kdy se jedná v podstatě o nahlédnutí do hlav a myšlenek úplně obyčejných lidí, je skvělá. Příběhů pomálu, zato dumání o životě a jeho smyslu spoustu. U několika příběhů jsem si říkala, že si umím představit, že tohle zažívají lidí kolem mě a ani o tom nemám tušení. Klidně bych si za pár měsíců přečetla znovu a hledala tam ještě další podněty k zamyšlení.
"Skočil jsem do auta a vyrazil na čele tiché a mohutné rázové vlny. Věděl jsem, že musím dopředu, protože o krok za mnou spěchá strach."
Kniha povídek, ze kterých deprese přímo tryská. Navzdory, nebo možná právě proto, mě všechny příběhy i jejich postavy neskutečně bavily. Možná také proto, že se ocitám ve stejné věkové kategorii jako hrdinové, často mě pokouší (vlivem současných událostí okolo mě) životní úzkost (nebo možná krize středního věku?) a nutí k zamyšlení nad svým bytím. U některých povídek jsem knihu musela dokonce odložit a prostřídat s jinou, kapánek veselejší (Bizarní povídky od Tokarczuk - taky ne úplně veselé počtení, ale já ty hodně veselé moc nemusím). Autor skvěle popsal vnitřní pocity a emoce, souhlasím s názorem, že nejlepší povídky jsou ty nejdelší. S udělenou cenou nemám nejmenší problém.
Trochu jsem to hnala, abych se dočkala něčeho harmoničtějšího, a ono nic. Jen skromný život, čistý úplně ne. Za barvité líčení marných a stále stejných pocitů bezradnosti a zmaru ocenění právem.
P. S. Pro mladší ročníky: nepropadejte depresi, znám spousty lidí, kteří svůj život žijí rádi a v mnohem pestřejší škále, než ho maluje autor.
Měla jsem pocit, že postavy v povídkách od děje utíkají, chtějí mít pokoj. Děje tam moc není, spíše emoční pochody postav, které jsou někdy těžké pochopit. Od knihy s ML jsem čekala víc, ale možná je chyba na mé straně.
Tak rozhodně se nejedná o špatnou knihu, naopak povídky jsou dobré. Ano dobré, ne vynikající. A bohužel si myslím, že kniha, která získá Magnesii Literu, by vynikající být měla.
Za práci s jazykem rozhodně cenu chápu. Napsání "Montgomery Bearns" už fakt ne. První povídka Everest, pak pomalý a kluzký sestup. Mám radost, že někdo píše i malé povídky. i když asi už chápu jejich problém.
Autorovy další knížky
| 2022 |  Čistý, skromný život |
| 2015 | Něco cirkusového |
| 2010 | Co drží Nizozemí |
| 2007 |  Zmínky a případky |
| 2015 | Nejasný rozměr |
Sbírka zvadlejch chlapů.
První povídka mě bavila, ale pak to šlo prudce dolů. Jedna marná existence za druhou. Vůbec jsem nechápala. Nebylo to pro mě ani tak depresivní, jako nudné a jaksi zbytečné...