Cítím se jako Ulrike Meinhof
Zuzana Fuksová
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/323907/mid_citim-se-jako-ulrike-meinhof-oON-323907.jpg
4
28
28
Odposlechy, výpisky, přísahy a poselství. Popisy prokrastinace, dopisy taťkovi, cestopisy v pěti řádcích (Bombaj, Syndey, Taipei aj.), trochu delší podpisy („Zuzana se přidal/a/ ke skupině Sexy Jews“). Nonstop jazyková poradna bez rad. Praha, Brno, Berlín. Definice chudoby (nejmíň 8 pokusů).
Přidat komentář
Za břicho se propadám, fakt.
U těhlech "sbírek něčeho" je vždy dilema, jestli to vydávat, když už se to povaluje někde na netu, pseudobásníci na Instagramu by mohli vyprávět. Ale tohle je jiný kafe.
Odposlechy - co kdo řekl, co se stalo (prase kozu potrkalo, haha). Je to všetečný a výborně to vypovídá o bizarnosti všedních okamžiků.
Fuksová se ale odposlouchávaným nevysmívá, nepovyšuju se před nimi. To ostatně dokládají i osobnější glosy. Jakmile jsem viděl, že se tam nachází "tata", věděl jsem, že to bude švandy kopec.
Zajímavý spektrum lidí, zajímavý místa. Děsí mě, kde všude se musí Fuksová pohybovat, páč tolik různorodejch lidí, to se jen tak nevidí.
Něco je nevtipný a trapný, což jako persona nevtipná a trapná umím ocenit.
Mouchy to má, něčemu jsem nerozuměl, ale čert to vem, já se bavil královsky.
Doporučuju číst po kouskách. Vypsal jsem si asi 50 fakt vypečenejch. Tady pár exemplářů, ale dobrý je všecko!:
(91)
Samochvála smrdí, ale dnes mi bodyguard na naší diskotéce sdělil, že „má vytuněnýho šulina” a že „rád znásilňuje”. Těžko dešifrovat poselství jiných sociálních vrstev, ale toto zřejmě byl proletářský flirt, obdoba věty „mám dva lístky na Hradišťan“ od kluků z fildy.
(170)
Berlin pro bobos. Tři prkýnka – nakrájený pařez – stojí 25 eur.
Křiváky se nosí z himálajské vlny.
V hospode nerdky pletou.
(219)
Místní kulturní centrum je kavárna na benzínce, kde včera říkala holka holce:
„On je hlubokej, on není plytkej, on jen říká plytký věci, protože se bojí svojí hloubky.“
(270)
Poprvé v životě čtu články a diskuze pod články. Myslela jsem, že fráze „nejsem rasista, ale...“ je urban legend. Ale ne! Viz: „ Nejsem rasista, ale tyhle bych nechala vychcípat bez výčitek!!!“
(289)
Normcore program Berlín: koupit kamarádkám veganské sádlo, jít na diskotéku ve stodole, kde DJ djuje za pultem z borovicového masivu, koupit si tepláky, jít na výstavu much.
(296)
V tom vedru jsem si vzpomněla na recept rumunských prostitutek na DIY klimatizaci pro chudé: pustí si sprcha, před ní postavíte ventilátor, který rozprašuje kapky po pokoji. Předpokladem ale je, že bydlíte v koupelně.
(306)
„Chtěla jsem si odpočinout od těch uprchlíků u Káti a Škubánka, ale ani to nejde: hledala jsem tam gendrové stereotypy“ (Tribute to Tereza Semotamová.)
Útržky různých komentářů vypovídající o paradoxech a bizarnostech dnešní doby, která slovy Shakespearova Hamleta "Vymknuta ze svých kloubů šílí...". Několik citací je velmi vtipných, některé méně a některým jsem ne zcela rozuměla, proto dávám o hvězdičku méně.
O princezně Chytrákyni v Hloupém království. A to bez ironie, vypravěčka je opravdu chytrá a vytvořila vtipně okomentovaný dokument všemožné lidské pošetilosti a bezduchosti zvyků. Labyrint světa, Kdo chytá v žitě, Cesta Českem našich otců. A lidé jsou opravdu podobni tajemné setbě.
Taky si neodpustím dvě ukázky:
(188) Nemám teď "doma" internet, dělníci ho přesekli. Takže poslouchám čtyřicetileté kluky v kavárně, kteří řeší jako první v historii lidstva tyto otázky: a) proč lidstvo potřebuje peníze? b) byl bych jiný, kdybych měl jinou matku? A končí obligátním za c) jak by bylo hezké dělat řemeslo, třeba dělat výrobky z ovčího rouna a nebýt odcizený IT pracovník.
(21) Kluk na rande: "Chtěl bych utonout v moři, ale mám malé dítě."
Senzace! Pár ukázek:
— Ve vlaku s mamkou a s bratrskou dvojicí z Valmezu /strašně špinaví, opilí nástrojáři, vypadají jak braši Charlese Mansona v Rejoice, jeden koktá, koupili si jízdenku v Lídlu a jedou na 4 hod do Adršpachu/. "Děvčice, kam jedete? Vy ste dvojčata? Valašské hory, múdré hory, tady nemám, kde bych očama spočinul, žádný kopeček tu, leda hovno vůkol. Znáte Mňágu? Peťa Fiala, to je kumpán, v mé chalupě sem jeho synovi pletl dredy. " A ten co koktá, přizvukuje : "nebíčko je modré, sluníčko svítí, kopce žádné" a otvírá si podle bratrových instrukcí "pazůrami a klíčem" pivo. Pak volá domů:"Oline, pochválen buď Ježíš Křistus, sedíme tu ve vlaku se sličnýma děvuchama, kdyby hořelo, zavolejte hasiče, čest."
— Homeoffice, kavárna v Brně. Vybuchne mi asi hlava, vedle dirigent a kdosi domlóvají vánoční koncert.
– Bude tam ten borec?
– Jo, Svěcený s akordeonem, bude hrát adádžo.
– Ale hovno, já tady mám napsaný, že bude hrát Ave Mariu. On pak pojede hned do prdele.
– Tak mu zavoláme.
/Teď volají Svěcenýmu./
Do dějin světové literatury se tahle knížka asi nezapíše, ale párkrát jsem se pořádně zasmála. Kdybych byla intouš z Brna, možná bych se zasmála víc. Kdo má rád "humor" Zuzany Fuksové, tak ať si to přečte.
„Chlapec se ptal: ‚Učitelko, co umíš z latiny? Já umím latinu celou!‘ Já: ‚To seš šikovnej, že se učíš latinu, já umím jenom carpe diem a ora et labora‘ On: ‚Učitelko, co to řikaš, seš postižená? Umíš teda aspoň salsu nebo čaču?‘ (Střet civilizací)“
Pokoušel jsem se – pro potřeby tohoto komentáře – vydefinovat, co se mi na „tvorbě“ Zuzany Fuksové líbí, ale to prostě nejde. Objektivně vzato: je to trapné, vulgární a zoufale nevtipné. Ale pro guilty pleasures zřejmě platí vlastní pravidla a hlášky v téhle knížce jsou pro mě pleasure s opravdu velkým P - a to je to ještě slabý odvar proti těm hrůzám, které jsou s Adélou Elbel schopny zpívat :-))
„Tata se ptá: ‚Kde je Jenda?‘
‚Jenda je na oslavě.‘
Tata: ‚Na oslavě? Co oslavuje, když ještě nic nedokázal?‘
‚On nic. Jeho kamarád má třicet.‘
Tata: ‚To je důvod k oslavě? To sou paraziti.‘“
Útlá knížka s několika statusy na začátku a poté s větším množstvím tweetů mi přijde hodně zbytečná. Jsou prostě věci, které vyniknou právě jen na webu. Sem na sociální sítě jsou určeny, mají nějakou vazbu na situaci kolem nás. Vytrženy a srovnány do knihy, i když jsou sebevíc humorné, ztratí to, co je na webu podstatné - aktuálnost. Nu, občas jsem se při čtení lehce zasmál, většinou postřehům pocházejícím z rodiny a příbuzných. Ale i tyto postřehy patří spíš do rodinného alba, deníku či kroniky. Takže všech těch pečlivě očíslovaných 324 tweetů je v knize bez kouzla.
Cítím se jako Ulrike Meinhof
plýtvání papírem, to už dneska nikdo nedokáže napsat souvislý text?
text na papíře není vždy literaturou a tweety nejsou próza (proč to žánrové zařazení do edice?)