Citlivý člověk

20.11.2017

Kriste pane.

Přesně takhle si představuji jak ženy trpí u porodu - jako já při čtení této knihy na záchodě.

S Jáchymem Topolem jsem si rozdal první knock out už někdy před deseti lety, kdy jsem zkusil číst Sestru. To jsem tehdá zabalil a už nikdy nerozbalil. Nutno podotknout, že tehdy byl problém asi ve mě - moc jsem nepil a střílivýho mě to moc nebavilo - a i když jsem před deseti lety taky chodil číst na záchod, nasráno jsem měl spíš v palici než pode mnou. Tudíž, nijak jsem na Topola nezanevřel. Its not you, its me.

Teď už ale jo. Druhý knockout přišel skoro deset let poté a byla to smrt v prvním kole. Dialogy byly natolik výstižné, že jsem hned po dvaceti stránkách věděl, s kým mám tu čest - s úplnýma debilama. Tedy především otec byl zralej na kobku. Nebudu předstírat, že jsem se dostal daleko - po "gejzírech vášně" a "dlaních naplněných touhou" jsem už byl napůl vomdlelej, natožpak když jsem se dozvěděl, že "most je kovová konstrukce nad vodou."

Tímto ukládám Jáchyma do svého mentálního trezoru plného zapovězených věcí, hned vedle Haruki Murakamiho, Herthy Miller, kapusty a sexu s tlusťoši.

2/10

28.10.2017

Vyprávění o odysee váguse Táty a jeho rodiny mě moc nezaujalo, nenadchlo, ale ani neurazilo, místy vtipné. U knihy jsem zůstal do konce jen díky čtené verzi Petra Čtvrtníčka na Radiotéce.

Český rozhlas připravil román Citlivý člověk na pokračování načtenou Petrem Čtvrtníčkem. V rozhlasovém archivu bude četba bohužel už jen do zítřka https://vltava.rozhlas.cz/jachym-topol-citlivy-clovek-5988703 Pokud bude toto zpracování vydáno jako audiokniha, vřele doporučuji.

23.10.2017

„Na hlavě histrióna hipí hučka...“ přečtete si v popisu jedné z hlavních postav – Táty – hned na první stránce a jste lapeni. Román promlouvající jazykem poezie, vybroušené obraty, novotvary a neuvěřitelně funkční propojení něhy a brutality. Tak trochu drama, tak trochu fraška, která si ze všeho - od existenciálních krizí jednotlivých postav po politiku - utahuje. Lehké opravdové dialogy, u kterých se smějete a které končí vraždami, sebevraždami nebo alespoň pokusy o ně. Tolik naprosto nesympatických, zoufale neschopných postav, ožralů, rváčů, prostitutek, vrahů, šílenců... kterými ale nedokážete opovrhovat.
A kdybyste měli šanci poslechnout si autorské čtení, neváhejte. Byl to naprosto skvělý zážitek, který by knize mohl přidat další hvězdu. Nebo dvě... :)

18.10.2017

Nejsem zrovna fanouškem knih Jáchyma Topola, a tato jeho kniha mne z toho, co už jsem od něj četl zaujala nejméně. A příběh se Zemanem a hajzlbábou z pražského hlavního nádraží působí trapně povrchně.

Čte se to obtížně ale je to skvělé.Obzvlaště těm ,kteří vedou bezvýznamný život jako třebas i já je tato kniha určená aby si na tom kontrastu uvědomili jak jsou bezvýznamní v tom ,že do ničeho nejdou.Nemají životní příběh,jen nějakou rodinnou dosti nudnou ságu,pokud si ovšem dokázali nějakou rodinu založit,popřípadě i udržet.Že je to tak zextremizované vás nutí čtení přerušovat a užít si zase na chvíli jistotu šedé normálnosti než se opět zavrtáte do vychýlených postav a prostředí aby jste se něco dozvěděli o chodu věcí na tomto světě.Někoho ze šedé občanské zóny to může popuzovat,že takoví lidi a prostředí prostě nemůžou existovat ale ona ta pravda málokdy chodí v brokátu.A my s pavími péry za kloboukem jenom zíráme.

22.08.2017

V té knížce je všechno. Všechno, co se v Česku dělo, děje, dít bude, nikdy se nestane, ale pravděpodobně by mohlo. Všechno s nádechem jakési obskurnosti, nechutnosti, koncentrované deprese a zároveň vše natolik směšné a směšně absurdní, že zkrátka musíte uhánět dál ve zběsilém tempu knihy a nemůžete vystoupit. Nedokážu popsat, co bylo jejím hlavním poselstvím, zda je víc politickým románem odrážejícím nynější a někdejší nálady a postoje lidu, nebo zda je neobvyklou filosofickou úvahou o stáří, umírání, pocitech beznaděje a různých způsobech, jak se s nimi vyrovnat. Je o Bohu? Je o Rusku? Je o uprchlících? O české úzkoprsosti a xenofobní uzavřenosti, natvrdlosti? Je to společenská obžaloba nebo jen groteskní příběh z Posázaví? Je o lásce?

Citlivý člověk je knihou doslova mnohovrstevnou a z mého pohledu i kouzelně absurdní, tak moc, že sepsání něčeho takového se blíží mistrovskému kousku. Nu, člověk musí mít trochu nadhled, aby ji byl schopen přečíst. Někdo zde v komentářích přirovnal četbu k ránu po flámu. To by tak odpovídalo - celá kniha je jeden velký flám, který může skončit jakkoliv.

"Pamatuju si tě jako hošíka, disidentíka, vlasy ti vlály. A jak si teda naložil s těma třema dekádama, co máme v Čechách svobodu?
Cože?
Už seš starej. A není ti to blbý? Stáří, to je jediný, na co ses v tý svobodě vzmoh. Zrovna tobě a takovejm jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod.
Co to meleš, učiteli. Nejsme na Ukrajině.
Takový jako ty se eště budou modlit, aby sem ten Putin vtrhnul. A skoncoval s vaší bezvýznamností. Násilí potřebujete, blbečci! Rusáky potřebujete, aby zakryli váš ubohej osud, ten průser.
Co to meleš?
Co je lepší, Moure, dřepět ve sklepě, psát básně, bojovat za svobodu, dostat občas pár facek a bejt slavnej? Anebo platit složenky, vstávat do práce a bejt naprosto bezvýznamnej?"

10.08.2017

Určitě hodně veselá road kniha, příběh plyne, střídají se neskutečné figury, dost hnusné a přitom ne dost na to, aby nebyly I sem tam fajn. Pro mě přesto obtížné právě proto, že chybí klasická křivka příběhu, což je problém můj a ne knihy.

24.07.2017

Musela jsem se docela dost soustředit při četbě knížky, někdy se mi zdála zajímavá, jindy překombinovaná. Pár myšlenek se mi moc líbilo: např. expreshospic (umřít rychle, ne aby se příbuzní 10x rozloučili a pak jim ho znovu nahodili- s. 97), nebo islámisti nám otrávili alkohol (s. 182), nebo potřebujeme Rusko a násilí, abychom zakryli náš blbý osud (s. 287). Jáchym Topol je skvělý, knížka je napsaná skvěle, zajímavě jsou zde promítnuty nálady dnešní společnosti, ale zas až tak mě neoslovila.

22.07.2017

Topolův styl vyprávění rozhodně není pro každého, ale určitě nenudí a místy hodně pobaví. Čtenář, který dočte až do konce tento literárně vybroušený groteskní příběh, bude mít asi pocit jako po flámu, kdy přemýšlíme, co se nám to vlastně přihodilo. Trochu nás bolí hlava, ale stálo to za to...

30.05.2017

Snová, horečnatá a politicky nekorektní jízda Evropou a Posázavím.

Klasický Topol, možná víc expresivní a groteskní, ale to je otázka spíš pro znalce Topolova díla. Mně to přišlo podobný jako jeho jiná díla. Jazykově brilantní, včetně různých hříček, odboček, vsuvek a detailních popisů; dějově pak zběsilé jako Zemanovo prezidentské galapředstavení.

Je to hodně dobrý román a oceňuji na autorovi, že neuhnul, a že popisuje svět a soužití různých často dost rozdílených subkultur lozících většinu života na okraji společnosti, domáhaje se taky toho svýho malýho fleku na Slunku, s vervou a zanícením jako málokterej tuzemák. - Kdyby to tak chtěl zfilmovat Terry Gilliam...

28.05.2017

"Motáš všechno dohromady.
To je fakt, ale ono je to dohromady."

Dlouho jsem čekal na další knížku od Jáchyma Topola. Až jsem měl strach, jestli po tom dlouhém čekání nebudu zklamaný, jestli ta očekávání prostě nebudou příliš velká. Ale to byly marné obavy - byl jsem okouzlen jako vždy.
Přízračné, hypnotické epizody jdou ve zběsilém tempu jedna za druhou - tak nějak typicky "topolovsky". Představují se nám výhradně bizarní, odpudivé postavičky z podsvětí a okrajů společnosti. Vždyť kromě epizodních rolí policistů se zde nevyskytuje nikdo, kdo by žil normálním životem, normálně chodil do práce a tak.
Více než u jiných knih Jáchyma Topola je zde tématizováno stáří a smrt. Lépe řečeno: stárnutí a umírání. A nebo ještě lépe řečeno: strach ze stárnutí, umírání a vlastní bezmoci.
Začlenění postav ze současného politického života mě nevadilo (zdálo se mi to jako přirozená součást románu), ale ani jsem z toho nebyl nadšen. Že bych jásal z toho, jak to Topol nandal Zemanovi a jeho příznivcům, to fakt ne. Ale to doufám ani nebyl autorův záměr.

Mám na knihách Jáchyma Topola rád použitý jazyk (všechny ty novotvary a tu různě pokroucenou hovorovou řeč) a taky to, jak ze známých míst (Praha Anděl, Siřem, teď Posázaví) dělá mysteriózní krajinu - ve které se s ním cítím úplně jak v Macondu a nebo na obrazech Hieronyma Bosche. Ale jsem taky rád, když se dostanu na konec, knihu zaklapnu, otřepu se a vrátím se do svého nudného, spořádaně maloměstského života ;-)

09.05.2017

Jáchym Topol se vrací po osmi letech se svým buldozerem bizarností včetně tradiční absence uvozovek pro přímou řeč. Jak je v jeho próze zvykem, sype na čtenáře příběh syrovým, neučesaným slohem. A protože se jako plešatej člověk nečešu, tak to mám neučesaný nejradši.

Citlivý člověk je příběh kočovného herce táty a jeho poutě Evropou zpátky až k Sázavě. Cestou potká několik postav a tady si dává Topol velmi záležet, aby oproti každý z nich vypadala nachcaná Lenka Kořínková ve škarpě jako obyčejná spořádná občanka. Což mi připomíná, že bych si měl dojít vyměnit občanku. Děkuji, Lenko.

K próze Jáchyma Topola mám skoro vždy osobní vztah, ať už to je Sestra (mám bráchu), Anděl (chodil jsem tam na pivo) nebo Chladnou zemí (v Německu je v zimě zima). I tady je to trefa do Černého (ne černocha, ale bejvalýho brankáře Slavie) - příběh se odehrává v Čerčanech, Poříčí, Pyšelech a okolí. A kde měl Pečiho děda chatu, než ji odnesla voda? V Poříčí! Pane Topol, přestaňte mě stalkovat. Díky. 8/10