Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129677/bmid_cizinec-DxA-129677.jpg
4
2375
2375
Jeden z nejvýznamnějších románů francouzského existencionalismu.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , Václav PetrOriginální název:
L'Étranger, 1942
více info...
Přidat komentář
Upřímně? Fakt nevím, co si o knize myslet.
První půlka mě hrozně nebavila. O to větším překvapením byla druhá, která byla skvělá! Ve výsledku bych knihu určitě doporučila, ale nějak nevím, co víc napsat, jelikož mě zanechala zcela zmatenou - ať už jde o charakter hlavní postavy a její myšlenky a úvahy, či společnost, ve které žije. 4*
_______________________________________________________
Update po 2. čtení: Věděla jsem, do čeho jdu a na čtení se těšila. (Knihu jsem četla znovu kvůli referátu.) První část mi už nepřišla zdaleka tak nudná jako prvně, naopak mě velmi zaujala a bavila. Cizinec se pro mě řadí ke knihám, ke kterým se člověk v průběhu života několikrát vrátí a pokaždé nahlíží na dílo z trochu jiné stránky. 5*
Příběh moderní inkvizice. Nesplňuješ naše očekávání a normy? Vymykáš se? Plevel musíme odstranit. Nečekal jsem že mě příběh Cizince tolik zaujme.
„Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to říkat hlavně víc než to, co je pravda.“ Útlé, neplné a pro mne dech beroucí a pod kůži zalézající. Bohužel se domnívám, že ke strohé literatuře je potřeba velmi dobrá poznámka někoho, kdo čtenáři poodkryje oponu ukrývající hlubší smysl sto stran textu.
Jak absurdně ztvárněn pohled společnosti na individualitu a jedinečnost. Pokud se člověk nechová dle zavedených skrupulí a morálních zásad a vyčnívá z řady, není nic jednoduššího, než se tohoto „vadného“ článku zbavit. Motiv tak typicky lidský...
Člověk odsouzen za to, že je vlastně pro lidi nepochopeným cizincem, který smrt pouze vnímá jako určitou úlevu, jež je zaručená.
Ich-forma..velmi čtivá. Takový příběh jsem vůbec nečekala...
"V podstatě bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let."
Nejzajímavější částí a hlavním tématem této knihy je nepochybně charakter hlavního hrdiny, na kterém mě již od počátku překvapila jeho lhostejnost. Jevil sice zájem o konkrétní situace, neprojevoval ovšem žádné hlubší emoce a také jednoduše bral to, co přišlo. Necítil svědomí za věci, které vykonal. Nevěřil v Boha a smrt bral jako něco, co prostě jednou přijde. Za normálních okolností bychom jej mohli označit za psychopata, na druhou stranu byl ovšem natolik upřímný a mající dobré úmysly, že bych jej za chladnokrevného zabijáka jednoduše označit nemohl. Jedna z částí dokonce naznačuje, že dříve byl ambiciózním studujícím mužem, v knize nebyla jeho absurdní přeměna ovšem vůbec znázorněna. Byly zde i náznaky jeho citů a radosti, které se projevovaly například vztahem k Marii. V jedné pasáži měl dokonce chuť políbit muže. Ve výsledku se mi tedy jeví spíše jako nesmírně racionální jedinec, kterého společnost nedokázala pochopit a který je právě pro svou upřímnost odsouzen k smrti.
Dílko ve mně zanechalo celkem hluboký dojem, děj sice nebyl složitý a kniha byla napsána poměrně jednoduše, charakter hlavního hrdiny byl každopádně něčím, co mě nutilo přemýšlet. Vystihoval totiž ducha tehdejší doby. Byl pro mě osobností, která je pro mě velmi těžko uchopitelná, přesto však jakýmsi způsobem blízká.
Kniha není obsahově náročná, i když nevím, zda jsem ji úplně pochopila. Hlavní hrdina působí až příliš chladně a cize, což bylo asi záměrem vzhledem k názvu knihy. Jen konec na mě působí trochu otevřeně a neurčitě.
Z této knihy jsem velmi rozpačitá, protože nějak nechápu to šílenství kolem ní. První polovina knihy mě vůbec nebavila, hlavní hrdina mi byl nesympatický, nelíbil se mi jeho postoj k životu. Prakticky ho nic nezajímalo, nic pro něho nebylo důležité. Druhá polovina mě již bavila více. Jsem ráda, že jsem se seznámila s dalším literárním směrem, v tomto ohledu kniha skvěle posloužila, ale znovu už ji číst nebudu.
Knížka působí banálně, i když vůbec banální není. Postava Cizince je totiž hrozně zajímavá. Kromě toho, také se mi líbila atmosféra koloniálního Alžíru, která na mě dýchala především z první části, kdy vede Marsault ještě obyčejný život.
První dějová půlka je skvělá už jenom tím odosobněným pohledem vypravěče na běžné mezilidské aktivity (zdvořilost, reciprocita, milenecká očekávání apod.), druhá půlka je boží (haha), hlavně proto, že tam je! Bohužel (hahaha) se k ní budu muset vracet...
Ach jo, to bylo ale depresivní čtení. Není snadné číst knihu, když je vám hrdina tak nesympatický...
Krátká exkurze do člověka, který postrádá city ve společnosti, která jimi hýří.
Přesto dokáže fungovat, lépe řečeno proplouvat. Nechává se vodit ostatními, bez větších osobních zásahů a nedá se s jistotou říct, zda ho ten život baví, či ho žije jen proto že už tu jednou je.
Pak spáchá těžko pochopitelný čin a my máme možnost nahlédnout do jeho hlavy a je jen na nás, jak si přebereme to, co je v člověku, který je cizincem mezi svým druhem.
Camus dle mého názoru řízl do živého a přesně těm pocitům vytrženosti rozumím.
Kniha je napsána odtažitě, ale zasáhla hluboko.
Myslím, že mezi námi chodí spoustu cizinců.
Po dočtení je o čem přemýšlet a tak to mám rád.
Nějak mi celkově uniká kult této knihy... Přijde mi skvělé, že se odehrává v Alžírsku, takže člověk načichne k trošku jinému prostředí. Jo a to je tak všechno.
Zajímavý pohled autora na svět. Některé myšlenky z této knihy stojí za to hlouběji prozkoumat. "Hezký" existencionalismus.
Když se snažím vydolovat své pocity z četby této knihy, připadám si najednou jako její hrdina. Apatická. Ne teda k životu, ale pouze k této knize. Nevím, co bych k ní řekla, aby to bylo unikátní. Možná jsem četbou nasála Mersaultovu apatii, možná to je na knize to jedinečné....
Hlavní hrdina je bezcitný psychopat bez kapky EQ. Nerozumí společnosti a nedokáže se do ní úplně začlenit a nestojí o ni. Bez jakýchkoli výčitek svědomí ničí životy ostatních a "jen tak", protože mu do obličeje svítilo slunce zabije člověka. Hlavní hrdina mi neskutečně lezl na nervy, naštěstí v druhé části pro mě byla kniha stravitelnější. Camus nevytvořil člověka "cizince", ale jedince, který uvažuje jen na základě logiky; city, morálka, etika, zodpovědnost, svědomí, láska mu nic neříkají a nezajímají ho. Lidi ve svém okolí využívá jen ke svým potřebám a má je "rád", když se mu to hodí. Protože svou matku dal do starobince a neplakal na její pohřeb, je odsouzen k smrti. Ani ta pro něho nemá žádný význam, jen se jí bojí. Možná kdyby kniha byla napsána v er-formě, líbila by se mi víc. Spíše nedoporučuji.
Knihu jsem tak tak dočetl. Což o to, styl psaní není nijak náročný na přečtení, ale kniha značně načichlá netečností hlavního hrdiny je už z principu poměrně nezáživná. Rozhodně to není typ knihy, který by vás přinutil k závisloti na čtení knih. Pak ovšem příjde skvělý konec, který dá celému příběhu a jeho vyprávění galaktický rozměr.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Na dlouho zůstávám hluboce zasaženým čtenářem...