Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/254436/bmid_cizinec-ycC-254436.jpg
4
2388
2388
Paralelní výtisk originálu a českého překladu. Klasický román, ve kterém autor překvapil neobvyklým spojením tradičních elementů francouzské prózy s moderní vypravěčskou technikou amerického románu. Camus se v tomto románu pokoušel překonat pocit absurdnosti světa a nesmyslnosti života proklamovanou lhostejností.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
L'Étranger, 1942
více info...
Přidat komentář
Kniha patří mezi mé oblíbené. Výborně napsaná, s hlubokým smyslem a narážkou na nepochopení těch, kteří se neřídí zajetými pravidly a konvencemi. Není to žádný druh revolty, pouze upozornění na to, že ne všichni se vždy musíme chovat dle rádoby správných vzorců chování. Knihu jsem četla několikrát a stále v ní objevuji něco nového ;)
Malý poznatek při srovnání Camusova a Sartrova existencialismu: Camusova netečnost hlavního hrdiny je možná mnohem zapeklitější, než Sartrova rozdrásanost a znechucení.
Jak už tu bylo jednou řečeno, musíte si Mersaulta nechat chvilku rozležet. Je to pravda. Mersault je značně zajímavá a komplikovaná osobnost. Tím negativním tu není hrdina, ale naprosto úděsná společnost, která nemá snahu ani chuť uznat existenci lidí, kteří se nedrží zajetých konvencí, pravidel a ideálů. Ráda v dílech hledám hlubší smysl a zde jsem ho dostala. Záleží jen na čtenáři, jak moc o knize bude přemýšlet a jak moc se dostane pod kůži hrdiny. Za mě plné hodnocení.
Asi jsem knihu prostě nepochopila. Hlavní hrdina mě příšerně rozčiloval svou naprostou lhostejností ke všemu a ke všem. Jestli tohle je hlavní myšlenka existencialismu, asi radši zůstanu u knih s dějem.
Přiznávám, že jsem knihu asi nepochopil. A nebo lépe jsem nepochopil oslavy její výjimečnosti. Odtažitá, chladně popisná, bez emocí v ději či u čtenáře. Hvězdičky přidávám za určitý náznak schematičnosti davu, který rozhoduje a soudí na základě toho, jak věci vypadají a ne jaké opravdu jsou. Ale i tak mi to přijde vcelku málo. Dobře to shrnula Skjaninka.
Způsob vyprávění hned od první stránky připravuje člověka i na obsah knihy.
S tou neschopností přetvářky bych to neviděla až tak žhavě, sám hrdina říká, že je zvyklý leccos odkývat, chcel-li mít od druhých pokoj, sebereflexi se nevěnuje... do jaké míry jde o "zápas o pravdu" a do jaké míry o prosté setrvávání v navyklém způsobu uvažování, protože vykročení ven je vzhledem k jeho psychickému založení (nebo snad nemoci) opravdu krajně nepříjemné? Není pak hlavní postava v obdobném zajetí jako ti, kdo ji soudí?
Soudící dav má svou únikovou konstrukci v konvencích a strachu z jejich překročení, hrdina má svou únikovou konstrukci v "absurditě života"... jediné, k čemu si může gratulovat, že ta jeho má lepší PR, je modernější a rozhodně zní vznešeněji.
Kniha není špatná, ale poněkud nudná. Působí monotónně. V ději dochází k velkým věcem jako je pohřeb, vražda a odsouzení na smrt, ale vše je podáno tak nějak flegmaticky, že to na mě nijak nepůsobilo. I když jsou v knize obsaženy skvělé myšlenky o společnosti, po přečtení ve mě kniha bohužel nic nezanechala.
Čte se slušně, trošku psychologický temný až dekadentní vhled. Druhá část je vyvrcholením, kde některé pasáže jsou skutečně silné. Konec knihy je myslím literárním skvostem. I přesto, nemohu říci, že by to pro mě byla celkově pecka za 5 hvězd.
Měla jsem v plánu sofistikovaný komentář, ale zjišťuji, že jaksi nemám ke knize co říci. Celkem nenáročné, krátké a vlastně i docela pěkné čtení, ale hloubku jsem v tom nenalezla (a to jsem čekala). Hrdinovi je vše jedno a tak se zaplete do problému, jehož řešení je mu v zásadě taky jedno. Přiznávám, že mi ho na konci bylo líto, ale jinak se mě kniha moc nedotkla.
Jestli byl Kafkův zámek blbost, tak tohle bylo něco podobného, jen s tím rozdílem že jsem to dočetla, jelikož měla kniha pouhopouhých 104 stran.
Je to povídka, naprosto nezajímavá, jelikož hlavní hrdina je člověk, pro mě, naprosto k nesnesení. Takový debílek. Všechno je mu jedno a mouchy snězte si mě. Neuvěřitelně apatický bez vlastního názoru, jakékoliv energie se někam zapojit apod. Vůbec mi nevadilo, že byl odsouzený k trestu smrti, protože lidem jako je on, je to úplně jedno.
Jestli tohle je existencialismus, tak já jsem autorkou těch nejlepších dadaistických děl!!!
Stavba vět jednoduchoučká, děj naprosto slabý, dialogy horší než v Hollywoodských filmech, naprosto nezajímavé!!!
Na toto dílo jsem narazila při hodině literky. Námět mi připadal zajímavý a tak jsem se rozhodla si knihu přečíst. Nakonec jsem si vytáhla u maturity, když jsem si ji dala do "svých pěti" z povinné četby.
Dílo Cameho se mi vcelku líbilo, ačkoliv Mersault mi připadal takový na všechno bez názoru a nic ho nezajímalo.... Připadal mi jako člověk, který je životem znuděný, než že by byl úplně chladný. Koneckonců i o své zesnulé matce mluvil pořád jako o "mamince". Byla zde dokonale ukázána hloupost davu a to jak lidí odsuzují ostatní ačkoliv ho vlastně ani neznají. V závěru je jasné, že Mersault nebyl ani tak odsouzen za vraždu samotnou jako za to, že si všichni mysleli, že mu byla jeho matka ukradená..
A přestože mě kniha jakýmsi způsobem oslovila, myslím, že když jsem se dívala na "ohlas" u lidí ve svém okolí tak příliš úspěchu neměla.
Stane sa vám občas, že pri čítaní dostanete facku? Facku formou šoku, či sme náhodou nezaspali a v deji sa strhlo niečo tak neočákavané, že si to človek musel prečítať minimálne dvakrát. To sa podarilo Camusovi, pretože konanie Mersaulta mi presne takú facku dalo. Hneď na to som začala uvažovať o strohosti celého deja a o príliš rýchlom slede udalostí. A stále som si v duchu hovorila, prečo to ten Camus robí? Prečo nedá tomu čitateľovi vydýchnuť a len tvrdo predvádza Mersaultovu chladnosť. A až na konci som si uvedomila, že práve preto, ako nám ten príbeh podsunul, ho robí takým akým je. Chladný, surový, ako hrdina sám. Ostal cudzincom až do úplneho konca. 3,5/5
Kniha nádherně znázorňuje stupiditu lidského davu, který jen tupě následuje zajeté konvence, a žije v předsudcích.
Nejvtipnější na knize je obžaloba, která paradoxně vůbec neodsuzuje vraždu jakožto neodpustitelný zločin, ale fakt, že hlavní hrdina neprojevil navenek dostatečnou lítost nad smrtí své matky. Jako by nestačilo, že člověk má smutek uvnitř, a nemusí ho nutně dávat na odiv okolí.
Myslím, že Camusovo dílo je dosti nepochopeno, a že hlavní hrdina není vůbec lhostejný, netečný a už vůbec ne cynický. Proč by měl nakonec projevovat zájem o přihlouplé sousedy, protivného šéfa, a všechny ty směšné osoby vyskytující se v jeho okolí? Kdybych byla na jeho místě, měla bych naprosto stejné pocity. Jeho život je prázdný a postrádá smysl. Vražda je jen jakési vytržení z nudy. Myslím, že tím hlavní hrdina pouze chtěl něco změnit. Bylo mu vlastně jedno co to bude.
Takových podobných "cizinců" ve svém okolí potkávám spousty. Osoby, jejichž životy jsou k ničemu, a jejichž existence na tomto světě je naprosto zbytečná. Ale byl snad život ostatních postav v knize méně zbytečný než život hlavní postavy........?
Začátek byl perfektní, ale jak jsem se dostal nad polovinu, kde začal uvažovat o životě, tak jsem usínal. Nebylo to kvůli tomu, že kniha je nezáživná, ale bylo už pozdě v noci, chtěl jsem to mít za sebou, tak jsem spěchal. Musím si dát znovu na to čas a pčeříct ji znovu.
Po přečtení Camusova díla jsem přemýšlel co jej vedlo k napsání tak velmi skličujícího a odtažitého díla, jako byl jeho cizinec. Až po odposlouchání českého rozhlasu jsem se dozvěděl, že vypovídal svůj osud, cítil se sám odloučenou osobou, nebyl doma v Alžíru a ani ve Francii. Četl jsem si příspěvky diskutujících a souhlasím, že dílo je zajímavé, upřímné a oceňuji i uživatele, který připojil informaci o Čechovi, o kterém se dozvěděl Mersault prostřednictvím novin, útržek si pak schovával pod postelí.
Camus nám zanechal působivý, tragikomický a svérázný příběh jednoho, možná bezvýznamného člověka v tom společenském mraveništi. Jeho vztah k matce a následné odloučení působí, jako by na ní neměl čas a ani náladu. Podle výpovědi, kterou učinil Mersault po úmrtí své matky u ředitele je znát, že se omlouval. Neměl finanční prostředky, aby ji zaplatil domácího ošetřovatele. V domě pro seniory si ostatně našla přítele a staří lidé posměšně je nazývali manželé. Když se podíváme na jednotlivé momenty románu, Camus se zastavuje u matčiny rakve v márnici, rozmluvou Mersaulta a jeho souseda, kterému se ztratil pes, zabití alžířana, soudní přelíčení a čekání na popravu.
Mohli bychom si říct a zodpovědět řečnickou otázku obžaloby proč v době pohřbu matky neplakal a ani nepociťoval lítost, jen možná jisté uspokojení, rozjímání u matčiny neživého těla. Mersault byl velmi zvláštní postavou, opuštěnou, izolovanou, je pravda, že si to vůbec nepřipouštěl, byl zaneprázdněn prací, názorem šéfa, aby se na něj nerozčílil a svým životem, který nechal klidně plynout. Je vůbec překvapivé, když se jej přítelkyně Marie zeptala, jestli ji miluje, chce si ji vzít odpověděl neví, je mu to jedno. Nejenže byl odloučen od společnosti ale v sobě samém byl vyhoštěncem, nevěděl a neznal své hranice a nepřišlo mu co je dobré a co špatné. Plynul časem a prostorem, pozoroval okolo lidi, vyhlížel je z okna. Ano, možná byl zmanipulovatelný, jeho soused jej nevědomky navedl, aby zabil, když Marseult, soused a jeho přítel si chtěli vyřídit účet s bratrem alžířanky, kterou jeho soused zmlátil. Je to k nevíře, jak osud, izolovanost, soudnost a nepochopení stavu věcí může zamávat s člověkem. Jediná věta, která se mi vryla do paměti je ta, když ve vězení se smířil se svým svědomím a řekl, každý jednou zemře. Někdo dřív, druhý později, jaký asi je v tom rozdíl.
Camus byl opravdu velkým filozofem a romanopiscem, uměl ve svém díle zachytit politickou a sociální atmosféru, bez příkras a umělých spojení nenechal čtenáře vydechnout a servíroval mu jednu nečekanou událost za druhou, právě tím, že dílo není dlouhé, působí samospádově s velkou razancí. V čem můžeme vidět odkaz Camuse, že každý si na dílo utvoří názor a dojde k nečekanému zjištění. Někdy opravdu samostatně nepřemýšlíme a jednáme impulzivně, nechci říkat všichni, stačí když se na někoho rozčílíme, je pak těžké zastavit své vášně.
Jednoduchý a zaujímavý príbeh vyrozprávaný úprimným a mierne "necitlivým" človekom. Ak sa Vám knižka dostane do rúk, treba prečítať.
Kniha plná lhostejnosti,prázdných citů,odcizení od života. Příběh který se dá přečíst za jedno odpoledne ale zůstane v člověku na hodně dlouho.
Kniha by se dala rozdělit na část příběhovou a úvahovou. Líbily se mi obě dvě, od knihy jsem vůbec nic nečekala. Byla jsem mile překvapena. Dílo se dobře čte a hlavní hrdina je opravdu zajímavý jedinec, silně nepochopený společností.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
Akosi sa mi nepodarilo knihu celkom pochopiť. Viem, že vytvoriť odťažitého hrdinu, ktorého nič nezaujíma bol autorov zámer, ale mňa tento typ postavy vôbec neoslovil.