Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80988/bmid_cizinec-ZsU-80988.jpg
4
2371
2371
Před více než čtvrt stoletím zúčtoval osud při silniční havárii nedaleko Paříže s Albertem Camusem. I nad tehdejším Alžírem, kde Camus vyrůstal, nad jeho slunečnými bulváry a bezútěšnými uličkami na francouzských lidových předměstích, kudy chodil Mersault, se dávno zavřela voda. Nikdo však nemůže tvrdit, že čas zúčtoval i s jedním z njepozoruhodnějších románů 20. století, s Camusovým Cizincem. Jeho svět tu žije s takovou intenzitou, že si čtenář dlouho ani nevšimne, jak všechno míří vlastně k jednomu: aby se Mersault, který – většinou polohlasem – vypravuje svůj příběh, co nejostřeji konfrontoval s ošklivostí a absurditou světa. Mersault ji přijímá, ale odmítá si ji doplňovat, kompenzovat, vykupovat jakoukoli transcendencí. A v tom, že jí takto čelí, nachází své štěstí.... celý text
Přidat komentář
Camus je můj hrdina navzdory tomu, že jsem tuhle knížku četl jako jeho první až někdy minulý rok, v osmadvaceti letech. Chtěl jsem se podívat, jestli bych i v jeho beletrii našel stejný sdílený smysl pro popasování se s absurditou světa, a… nemůžu úplně říct, že jsem našel :D Tahle knížka je trochu komplexnějším obrazem společenského nepochopení a staví proti sobě kolektivní morálku a individuální svědomí, čímž řeší trochu jiné otázky, než je metafyzičtější odkaz Camusovy filosofie. Zahlédl jsem tady v komentářích přirovnání ke Kafkově Procesu, které chápu, na druhou stranu Cizinci jako dílu není ukradená individualita protagonisty, Mersault není kolečko v soukolí, právěže stojí jako středobod vlastního vesmíru mimo svět společnosti, která se na něm dožaduje přehodnocení něčeho, co k přehodnocování vůbec není. Čtenář přitom tenhle fakt nemusí vůbec přijmout, protože většina z nás touží po nějaké formě konformity, ale v Cizinci neexistuje ani náznak takové tužby. Mersault dokáže být až k vzteku netečný, přesto je schopný u čtenáře vzbuzovat sympatie. Tím se kniha stává skoro anti-psychologickou novelou, dovádějící krizi ztráty absolutních hodnot k bezútěšnému závěru.
Souhlasím s johnny01. Je to velmi zvláštní kniha, nutí skutečně k přemýšlení. Na jedné straně člověk má tendenci hrdinu odsuzovat za jeho netečnost a až lhostejnost, na druhé straně vidí, že je pravdomluvný a konfrontován se zavedenými mnohdy pokryteckými společenkými normami. Zdánlivě lehké čtení, ale jenom zdánlivě. Ráda si od Camuse ještě něco přečtu.
Už je to dávno, co jsem četla Mor. Cizinec mě zatím míjel. pěkně sem to táhne, pán je takový shnilák, nějak ho to všechno míjí a jak ho to tak míjí, tak najednou bum a už je nejen vržen, ale i vtažen. Ale i když vtažen, stejně vržen, takže zase hnije a hnije, až shnije.
(audiokniha) Pro mne trochu nudné a rozvleklé. Ale musím uznat, že mi byl hlavní hrdina sympatický. Možná taky proto, že jsem knihu poslouchal v období, kdy mi jednaní ve stylu 'mouchy snězte si mě' bylo blízké.
Dílo s tolika rovinami, každá z epizod by vystačila na román sama o sobě, nekonečno námětů k diskuzi a interpretaci.
Výborná práce se symbolem slunce, jež v některých případech přímo zasahuje do děje, tady je uklidňujícím prvkem zdůrazňujícím krásu Mariina těla, tady hlavního hrdinu nelítostně spaluje a ztěžuje jeho orientaci.
Málokterá knížka kterou jsem četla ve mně vyvolala tolik otázek; zároveň věřím, že každý si v ní najde něco, čím jej obohatí.
Musím říct, že komentář ad142, taktéž shrnuje moje pocity. A upřímně, mám trochu strach napsat jakýkoli názor či hodnocení Mersaulta, protože mi přijde, že možná každý má jakýsi patent na zhodnocení Mersaulta. Jaký byl, či nebyl. Jestli teda ano nebo ne. A já ..... nevím. Nelíbí se mi, jakým způsobem se zlehčuje vražda v tomto díle, i když je to zřejmě záměr. Nelíbí se mi opěvovaná netečnost protagonisty. I když je samozřejmě moc pěkné, že konal to, co opravdu chtěl a byl cizincem pro konvence. Ale paradoxně oceňuji to, že je to v tomto díle ukázáno. Je hezké říct, nepochopila jsi Cizince. Ale bylo to vůbec napsáno pro pochopení?
Vzhledem k tomu, že k předchozímu komentátorovi ad142 nemám co dodat a v podstatě vyjádřil vše za mne, vyjádřím své uznání Camusovi jen počtem hvězd.
"A to akoby som bol štyrmi krátkymi údermi zaklopal na bránu nešťastia"
Román Alberta Camusa Cudzinec je priam ukážková kritika pokrytectva ľudskej spoločnosti, ktorá človeka núti chovať sa "neprirodzene". Názvom „Cudzinec“ vlastne Camus chcel vyjadriť fakt, že bežný človek, prijímaný spoločnosťou nemôže byť vôbec autentický a neustále musí byť zväzovaný nielen konvenciami morálky v spoločnosti, ale aj konvenciami u tých najintímnejších ľudských vzťahov. U Camusa je vlastne "Cudzinec" autentický človek, za každých okolností pravdovravný, ľahostajný k mnohým veciam, odmietajúci (alebo skôr neschopný?) hrať hru, ktorú mu vnucuje okolitá spoločnosť a morálka. Je to zároveň ukážka absurdity, alebo skôr nepochopiteľnosti mnohých vecí v živote. Práve preto sa v románe vyskytujú zdanlivo zbytočné a nevýznamné postavičky ako upätá, strojová dáma, či úbohý starček, ktorému utiekol pes, napriek tomu, že spolu prežili celý život a už sa aj podobali jeden na druhého.
Zatiaľ čo teda v prvej polovici čítame príbeh absolútne nepokryteckého hlavného hrdinu, jeho slová a činy, ktoré sú pre mnohých asi nepochopiteľné, v druhej sme už svedkami zmanipulovaného súdneho procesu na ktorom sa rieši netradičná osobnosť Mersaulta a nie jeho zločin. A práve preto musí Mersault zaplatiť tú najvyššiu cenu. Za to, že otvorene povedal svoje frajerke že si ju ochotne vezme, ale ju nemiluje, za to že neplakal na matkinom pohrebe, keďže vedel, že už spolu s matkou nemali žiadny vzťah a vlastne za to, že vždy robil, to čo skutočne len chcel...
Mimořádně zajímavá kniha - sice chvíli trvalo zvyknout si na velmi expresivní, přerývavý a chrlivý styl vyprávění, ale stálo to za to. Hlavní hrdina žije nekonvenční život, odmítá se podřídit očekáváním společnosti, přátelům však vyhoví rád. Vše vrcholí v soudním procesu. Nelze se sice zbavit dojmu, že advokát nebyl příliš schopný - přesto je však patrné, že je odsouzen, resp. popraven, především kvůli tomu, že neplakal na pohřbu své matky. V komentáři se rozvíjely nějaké báchorky o rasismu - a to jen proto, že nepřátelé byli Arabové, a za předpokladu (avšak pouze domýšleného), že hlavní hrdina je asi Francouz. S tím nelze souhlasit - o národnost tu vůbec nešlo a je vcelku jedno, kdo přesně byla oběť - šlo o jejich (nepřátel) chování. To samozřejmě nic nemění na tom, že hlavní hrdina je vrah a potrestán být musel (za daných skutkových okolností je zjevné, že nešlo o nutnou obranu), zřejmě však méně přísně - vliv pohřbu byl patrný. Celkově i přes svou krátkost a lineárnost a málovrstevnatost zápletky zajímavá kniha, u níž je nad čím přemýšlet.
Camusův Cizinec je dle mého názoru veledůležitým dílem, protože klade otázky ohledně lidské existence, ohledně způsobu, jak lze na život jako takový nahlížet, a to z vnitřku i vnějšku. V komentářích je vidět, že se čtenáři zamýšlí nad Mersaultem. Jaký to byl člověk? Zasloužil si trest smrti? Jediné, co zjistíme je to, že na žádnou otázku, kterou Albert Camus klade, není jednoznačná odpověď - přesto, že jsou pro společnost i každého jedince velmi zásadní.
Dlouhá novela nebo krátký román o jednom cizinci. Budeme-li pátrat v čem spočívá "cizota" hlavního protagonisty, bílého Francouze žijícího v Alžíru jménem Mersault, můžeme dospět k mnoha rozdílným výsledkům. Dalo by se říci, že Mersault je člověk zbavený okovů společenské konvence. Nikdy neříká a nedělá něco jen proto, že by se to tak mělo říkat a dělat. Zároveň si nestaví falešné naděje, ke kterým by se upíral a ubíral. Snad by se dalo říci, že Mersault se tím, jak ze sebe shazuje všechny zásady, stává autentickým člověkem bez nesmyslné krusty, kterou společnost obalila duši člověka. Pocit originality jedince a nesmyslnosti společnosti paradoxně založené na tom, že všemu dává smysl, ještě podtrhuje soudní proces, který z Mersaulta neschopného říci cokoli jiného než to, co zažil, to co považuje za pravdu (protože "lhaní není jenom říkat to, co není pravda, ale i to říkat více než pravdu"), dělá v očích čtenáře i Camuse samotného nespravedlivě odsouzeného mučedníka.
To ale nic nemění na tom, že zabil. Zabil člověka, který byl v rámci mnoha pojmenován pouze jako "Arab" a jeho příběh se více nerozebírá, jako kdyby byl ničím. Nevím, mám z celého Cizince velmi zvláštní pocit. Život se prý dá lépe žíti, když nemá žádný smysl, stejně jako život Mersaultův.
Obdivuji Cizincovu cizotu, to, jak se vzpírá společnosti tím, že si na nic nehraje, ale na druhou stranu mě děsí to, jakým způsobem se dá zlehčit vražda. Nemějme to ale za zlé pouze Camusovi, který ze svého Mersaulta udělal svým způsobem mučedníka pravdy, ale spíše soudním procesům, protože ty se na zlehčování vraždy v knize podílejí ještě více. To, jakým způsobem bude posouzen trestný čin vraždy, nezávisí na tom, kdo řekne pravdu, ale spíše na tom, kdo k pravdě přidá mnoho pravdě-podobného svědčící v prospěch jeho strany. A v knize taky z velké části na tom, jaký vliv má proces na city porotců. A to vše rozhoduje nejen o posouzení vraždy, ale i o životě a smrti vraha.
Asi je třeba nepřestávat číst Cizince především proto, abychom stále vnímali absurdně pokrytecké uspořádání a očekávání ve společnosti, která si hraje na vážnou a schopnou rozhodnutí, ze kterého může vyplynout i naše smrt.
V zemích, kde je stále povolen trest smrti, bych shazoval výtisky Cizince z letadel. :-)
Cizinec je napsaný velmi čtivým způsobem. Je psán z pohledu alžírského Francouze a to jednoduchými větami, které popisují pouze to co cítí, co si myslí nebo co vnímá smysly. A myšlení pana Mersaulta není nijak nezajímavé - ba naopak: je pozoruhodné. Protagonistovi je jedno spoustu věcí, na kterých každému člověku, tvrdím, z lidské přirozenosti záleží. Necítí lítost nad žádným svým jednáním, vlastně samotné lidské jednání je mu lhostejné, a tudíž je mu dozajista lhostejný i lidský život. Proč? Jednoduše nenachází v životě smysl. Nač je pak platné jestli se v životě snažíme, jestli uděláme to nebo ono? Je to příklad člověka zahloubaného ve svých myšlenkách hluboko do věcí, které nemůže uchopit. Například prosté otázky: "Proč jsem na světě? Jaký je můj účel?" si kladl snad každý člověk. Kniha mě varuje: člověk, který nedojde odpovědi, se může stát prototypem Mersaulta v dnešní době. Člověk bez cíle, zmítán v chaosu nesmyslnosti, kterou je pro něj existence. A já bych snad ještě dodal člověk s depresemi. Většina lidí si odpoví náboženstvím nebo svou vlastní verzí; oboje se shoduje v tom, že člověk pak jde dál životem s určitými hodnotami a s cílem. Na to vyvstává etická otázka kvality hodnot, která je nesmírně důležitá.
V souvislosti s existencialismem mě zaujala i myšlenka filosofa Wittgensteina, který svým "o čem se nedá mluvit o tom se musí mlčet", odkrývá další alternativní postoj. Nerozumějme tím citátem eliminační útok na transcendentno a náboženství, nýbrž spíše důkaz že ne vše jde v lidském životě pochopit. A zabývat se pro člověka nepochopitelným je pak nejen zbytečné, ale i, jak mi dokazuje v Cizinci (ať už úmyslně či neúmyslně) Albert Camus, nebezpečné. Náboženství pak pochopit lze.
Tož to je nejdůležitější poznatek, který mi kniha poskytla. Mimoto z ní lze načerpat i spousta melancholie... nebo humoru, záleží na duševním rozpoložení čtenáře.
"Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju."
Bohužel, pro mě bylo čtení Cizince zklamáním a ztrátou času (vzhledem k počtu stránek naštěstí ne moc velkou). Ani kafkovská absurdita celého dění příběh neprohloubila, namísto geniality jen samá netečnost.
Zvláštny pocit zostal.. toľko dilem, toľko uhlov pohľadu, toľko porozumenia a zároveň asi rovnako veľa nepochopenia.. Všetko tak jasné, a napriek tomu toľko nejasností a otázok.
Ako život. Existencializmus v plnej paráde od skvelého Alberta Camusa.
Odsouzen za vraždu, trestán však za uchopení daru lidského života jako netečné existence, jejíž smutným vrcholem stala se pouhost pasivního odporu.
Hlavní otázkou této knihy je: "Co je ten Meursault vlastně zač?"
Zdál se mi jako sociopat, ale n tu definici mi plně nesedí. Sociopati jsou manipulativní a jdou za mocí. Když však Meursaultovi šéf nabídl lepší pracovní pozici, tak odpověděl, že to klidně vezme, ale že je mu to vlastně jedno a nevidí důvod, proč svůj život měnit. Když se ho přítelkyně ptá, jestli ji miluje, tak odvětí, že je to bezvýznamné, ale že asi teda ne, což jí nejdříve zachmuří, ale po chvilce se zasměje, že je to podivín, ale asi proto ho má ráda. Když jeho soused potřebuje pomoci s napsáním dopisu, který by přilákal jeho přítelkyni, aby jí mohl následně vypráskat, tak mu dopis napsat pomůže, protože proč by mu nepomohl. Když mu umře matka a on potřebuje uvolnit z práce a uvidí, že šéf z toho nadšený není, tak dodá, že za to nemůže a až pak až si pomyslí, že to říkat neměl. Těší ho jen takové povrchní věci... Sex, bílá káva, cigareta - "Dal jsem si cigaretu. To bylo dobré. To mi přišlo vhod." Takové suché konstatování. Ke spoustě věcí přistupuje jen s takovým lehkým zájmem. Všimne si ženy, která vzbudí jeho zájem a tak jí sleduje. Pak se mu ale ztratí a tak se otočí a jde zase nazpátek. Ještě chvilku na ní myslí a pak na ní zapomene. Osobně na mě chvílema působil jako mimoň. Prostě Cizinec mezi svým vlastním druhem. Nebyl zlý, ačkoliv jisté sociopatické tendence měl. Zdál se spíše odproštěný.
Možná o tomhle chtěl Camus mluvit - O tom, abychom se odprostili, protože z dalekého měřítka nic co tu po sobě lidstvo zanechá nebude věčné. To nám může pomoci si uvědomit, co vlastně důležité je. Ta perspektiva je validní. Škoda, že to tam není rozpracováno podrobněji. Knížka je to poměrně krátká a snadná.
PS: Odehrává se to v Alžírsku a motiv pražícího Slunce se nese celou knihou a když je nejneúnosnější, tak Meursault vždy něco pokazí. Jakoby měl až fyzickou nesnášenlivost k vedru.
Zločin a trest v podání Alberta Camuse. Být si jistý životem a smrtí, zemřít a zmizet beze stopy. Jak vrtkavé jsou váhy lidské spravedlnosti a víra v chiméru Boží spravedlnosti. Je to zajímavý příběh o hledání smyslu lidské existence. Doporučuji.
Paráda. Mě Mersault přišel jako naprosto normální člověk. Jedinec s kterým bylo vše v pořádku. Jenom viděl svět jinak a nenechal se ovládat emocemi.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Zvláštní kniha. Doposlouchala jsem ji před několika dny a stále si nejsem jistá , jaký názor na ni vlastně mám. Určitě jsem ráda, že jsem se s ní setkala. Chvíli mi trvalo, než jsem se na vyprávění naladila, ale zhruba v půlce mě děj docela polhtil. Ze začátku mě trochu rozčilovaly dlouhé popisy, nakonec jsem za ně ale byla ráda. Hezky dokreslují celou atmosféru příběhu. Hlavně se mi líbil motiv slunce, který se v příběhu objevuje často.
Mersault mě zprvu svou netečností neskutečně dopaloval, ale našla jsem si cestu i k němu. Včetně pochopení a obdivu, že byl sám sebou až do konce a nepřizpůsobil se společnosti. I když by pak možná dopadl lépe...
Zvláštní příběh, který ve mně vyvolal rozporuplné pocity. A to rozhodně není na škodu.
Za sebe doporučuji! :)