Cizinec přichází ...
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162639/cizinec-prichazi-162639.jpg
4
353
353
Statek u černého jezera série
1. díl >
Waltariho sice proslavily především romány těžící ze světové historie (Egypťan Sinuhet, Tajemný Etrusk, Pád Cařihradu nebo Nepřátelé lidstva), ale jednou z jeho umělecky nejprůkaznějších knih je psychologicky laděná novela Cizinec přichází, z r. 1937. O jejích kvalitách svědčí i to, že se českého vydání dočkala již v r. 1941. Nyní vychází v novém, moderním překladu. Zavádí nás na finský venkov, do míst, kde těsné spojení lidských povah s drsnou přírodou dává ožít zasutým vášním a dramatům. Perem mistra se z "prostého" příběhu o manželském trojúhelníku stává velkolepé vyprávění o slabosti a síle, o schopnosti vzepřít se osudu, o probuzení přírody, lásky a plodnosti, třebaže mládí je už pryč a v dálce číhá hrozba podzimu, tma, katastrofa či smrt... Přeložil Jan Petr Velkoborský. Váz., 240 stran, 12,5 x 20 cm... celý text
Literatura světová
Vydáno: 1941 , Nakladatelské družstvo Máje (Máj)Originální název:
Vieras mies tuli taloon, 1937
více info...
Přidat komentář
Hrdinové knihy drží špatně rozdané karty a po prvních pár mlčenlivých, tvrdých stránkách je mi jasné, že ať se bude příběh ubírat kamkoli, jen naivka by vyhlížela happy end. Ten se do této atmosféry, kde jsou lidé více svými rolemi než jmény, kde země jako by promlouvala a posuzovala, co je a není dobře, prostě nehodí.
"Ale tak se to nemělo stát, třebaže by to tak bylo spravedlivé. A marné bylo proti tomu se bouřit."
Kdo je zvyklý na autorovy historické romány, bude pro něj tato kniha nejspíše překvapením. Pro mě byla překvapením dobrým, a to i přesto, že je děj syrový a ponurý. Kniha je docela krátká - evidentně není potřeba na silné knihy se silnou atmosférou až tak mnoho slov.
Vlastně by děj šel napsat jednou větou, ale tady se ukazuje, že "i cesta je cíl". Knížka nevelká rozsahem, ale plně zásobená atmosférou. Jediné, co mi trochu vadilo, bylo to, že všichni 3 muži měli aspoň nějaké jméno, ale ženě ho Waltari nedopřál.
Dohru číst nebudu, pro mě je konec knihy dostatečně ukončený.
drsné prostředí finského venkova a drsní lidé...těžké, ale přesto krásné....autor je mistr popisu všeho...
Doposud jsem znala pouze Egypťana, chyba.
Samotný příběh, téma mnohokrát se v knížkách opakující, je prostý, smutný : postavy osamělé, citově strádající.
Cizinec přichází a ... vešel a životy všech se mění, nabírají nový smysl, příběh graduje a trpce končí... to vše díky talentu autora popsáno dokonalými slovy, není zde jediného slova navíc nebo jediné věty méně...
Cizince jsem objevila náhodou v knihovně a sáhla jsem po něm hlavně díky Waltariho jménu, od kterého mám už pár děl načteno. Nicméně doposud šlo o historické romány. Cizinec byl pro mě tedy naprosto nečekaná záležitost. Musela jsem si zvyknout, že se děj odehrává v době existence elektřiny a aut.
U Waltariho se mi více líbí použití ich-formy. Přijde mi, že se o vypravěči více dozvím. V tomto případě byla použita er-forma (vyprávění ve 3.osobě) a párkrát jsem se kvůli tomu ztrácela. Člověk musí být připraven, že se příští odstavec může týkat jiné postavy.
Každopádně si určitě přečtu Dohru, pokračování příběhu.
S tou největší pokorou dávám pět hvězd!
Mika Waltari nás zavádí do drsného prostředí Finska, mezi obyčejné lidi a popisuje naprosto obyčejný příběh zcela neobyčejně!
Pár postav, které jako byste měli za sousedy. Natolik dobře je díky Waltarimu znáte.
A milujete je. Je Vám smutno, protože je to temný román. A usmíváte se, protože chvílemi probleskne i štěstí...
Příběh, který neoklame žádného čtenáře. Popisně dokonalý, s přesnými dialogy a citově neokoralý.
Pokud někdo chce zažít výlet někam, kde hraje prim zášť, ponížení, svár, ale i láska a touha, nechť sáhne po této knize. Nebude litovat!
Ačkoliv nejsem čtenářka severských autorů, díky Čtenářské výzvě jsem sáhla po finském klasikovi M.Waltarim. A musím se přiznat, že knihu o 140 stránkách jsem zhltnula za 1 den a nelitovala jsem svého výběru ani minutu. Ač je dílko napsané v roce 1937, stále má co říci čtenářům i v dnešní době: příběh zasazený do chudého finského venkova, kde na zpustlém statku žije mladá žena se svým manželem, nevyléčitelným alkoholikem a slabochem, starým hospodářem Hermannem a nově příchozím tajemným, trudnomyslným čeledínem Altonenem je sondou do myšlenkových pochodů všech zúčastněných postav. Květnatost i symbolika jazyka vtahuje do děje čtenáře, pro kterého je pak mnohem snazší představit si pochmurnou atmosféru, pocit bezmocnosti hlavní hrdinky a drsnou přírodu Finska, která dotváří smyslové požitky z celého díla. Vyústění příběhu je k zamyšlení, což byl zcela jistě autorům záměr, který se ve své době vzniku díla však nesetkal s kladným ohlasem především ze strany církve a příběh byl na svou dobu poněkud kontroverzní.
Když jsem novelu poprvé otevřel a začal ji číst, netušil jsem, co od ní mám čekat. Výsledek toho procesu mě však překvapil. Přečteno takřka bez přestávky. Waltari zde dokazuje, že je (byl) mistrem popisu krajiny a zároveň skvělým kartografem lidské mysli. Dílo jsem si zamiloval, jednak proto, protože je opravdu úžasné a poutavé, ale také díky faktu, že se mi, díky němu, vrátil pocit potěchy ze čtení, který jsem tak dlouho postrádal. Děkuji a tleskám. Co se týče Dohry, tak tu číst odmítám. Pro mě příběh Aaltonena a hospodyně skončil a nepovažuji za adekvátní číst si něco, co autor napsal z donucení.
Četla jsem v lednu 2008. Podle mých poznámek:
Příběh ženy, jejího muže a cizince.
Dobře se čte. Má gradaci, má náboj, specifický jazyk, stavbu.
Útlé, ale celé.
Hezké.
Nejkrásnější z malých románů Waltariho. Kniha, která na neuvěřitelně malé ploše řekne neskutečně mnoho. Hluboký, tragický příběh, který ve mně zanechal nesmazatelný otisk. Kdybych měla doporučit jedinou Walatriho knihu, bude to tato.
Mika je moje srdeční záležitost, jeho obrovský spisovatelský okruh je neuvěřitelný. Není to pro mě absolutní top z jeho tvorby, přesto jí není co vytknout. Ilustrace v knize jí ještě přidávají něco víc. Postava Hermana pro mě naprosto kouzelná, stejně jako závěr "Země necítila radost ani smutek a ona v té chvíli byla jako ta země..."
Waltariho Cizinec přichází je hodně syrová záležitost. Ostatně právě ta nahá, prostá, drsná zemitost příběhu zcela naplňuje moji představu finského venkova (nejen) první poloviny dvacátého století. Tma, zima, chlast, deprese, sebevraždy. To není sen - to je Finsko.
A do toho přijde Cizinec. Ne cizozemec. Fin. Ale z města. A ukáže se, že ... ale to už bych prozrazoval. Tak jen shrnu: je to síla a je to výborné. A to nebylo Waltarimu ještě ani třicet. A třeba možná právě proto.
Vydání Knižního klubu z roku 2012 má dokonalé ilustrace od Jána Petroviče, svým surovým a (pouze) na první pohled neumětelským stylem perfektně ilustrující děj. Koneckonců přicházení Cizince na obálce je dostatečně výmluvné.
A na závěr jedno varování: kniha má sice opravdu výborný doslov překladatele Jana Petra Velkoborského, osvětlující okolnosti jejího vzniku, ale pozor! - pokud nemáte rádi nemilá a nehorázná vyzrazení, tak nečtěte jeho poslední stránku, a to ani po dočtení knihy!
P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste Tri gaštanové kone od slovenské spisovatelky Margity Figuli. Byla to Waltariho vrstevnice - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na Oravě.
Velmi krásná novela, i když s dost drsným koncem. Krásné vylíčení přírody i charakter postav a jejich pohnutky. Začetla jsem se tak, že jsem ji musela během jednoho dočíst, jinak bych asi v klidu nemohla spát
Jedná se o útlejší prózu, než jsme od Waltariho zvyklí, ale jen co do počtu stránek. Příběh je to velice silný, vyspělý a skutečně úchvatný. Jedná se o poklad světové literatury a samozřejmě zaslouží plný počet hvězd.
Myslím si, že Dohra je zbytečná kniha. Až budu mít potřebu, možná si ji prečtu, ale zatím mi stačí "Cizinec". V této knize pro mě bylo všechno, i konec.
Jedna z mých top 10 knih! Je neuveritelne, ze autor nádherných historických velerománů dokáže napsat, takto tísnivé a hluboké psychologické drama. Kniha útlá co do počtu stránek, v sobě nese obrovskou sílu.
Zatím jsem od Waltariho četla jen Egypťana Sinuheta a překvapilo mě, jak jeden člověk dokáže napsat tak odlišné věci. Nicméně i tato kniha mě uchvátila. Drsná země, drsní lidé, krásná zápletka a naprosto úžasně propracovaná psychologie postav. Četlo se to samo.
Štítky knihy
venkov Finsko finská literatura
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Zvláštní kniha. Příběh vlastně jednoduchý, za to upoutá velice zajímavě vykreslená atmosféra finského venkova a jednoho stavení. Snad poprvé jsem se setkala s tím, že v knize nebyla používaná jména, což nebylo na škodu, někdy s těmi cizími jmény bývá problém.
Ani ale nevím, jestli se budu pouštět do Dohry. Stejně jako pro spoustu jiných čtenářů, i pro mě je to zatím uzavřený příběh.