Claudius Bombarnak
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/922/bmid_claudius-bombarnak-922.jpg
4
36
36
Kniha vypráví příběh reportéra časopisu Dvacáté století Claudia Bombarnaka, který dostane na své poměrně příjemné služebni cestě v Gruzii nenadálý příkaz od své redakce zúčastnit se 14denní cesty vlakem po veliké transasijské dráze z města Uzun Ada v dnešním Turkmenistánu na východním břehu Kaspického moře do Pekingu v Číně, aby mohl popsat její průběh a své zážitky na ní. Chtě nechtě se musí vydat z Tbilisi doBaku a pak lodí na protější stranu Kaspického moře. Ve vlaku se seznámí s celou řadou „zajímavých“ osob, jako je ruský major, arogantní anglický sir a také německý baron Weißschnitzerdörfer, který chce uskutečnit cestu kolem světa za 39 dnů, a proto věčně pospíchá (má však neustále smůku, všechny plánované spoje vždy zmešká). Claudius Bombarnak dokonce objeví v bedně schovaného černého pasažéra Rumuna Kinka, který se chce tímto způsobem dostat do Pekingu a oženit se tam. Bombarnak mu slíbí, že ho neprozradí a že mu v této obtížné situaci bude dokonce pomáhat. V Ašchabádu je k vlaku připojen další vagón, ve kterém má být rakev s mrtvolou významného mandarina. Zároveň nastoupí dva noví cestující, tajemný Seigneur Faruskiar, ze kterého se vyklube vysoký úředník železniční správy, a jeho pomocník Ghangir. Claudius Bobarnac sdělí tyto skutečnosti své redakci a brzy pak dostane od ní telegram, ve kterém se tvrdí, že v novém vagónu není žádná mrtvola, ale císařský poklad, který se vrací z Persie do Číny, a který má Faruskiar hlídat. Protože vlak na své cestě projíží mnoha zajímavými městy (jako je např. Buchara, Samarkand, Taškent nebo Kašgar), využívá toho Verne k výkladu o historii těchto měst, o pozoruhodných stavbách a zvycích obyvatelstva atp. Převážná část knihy tak uplyne bez většího vzruchu. Teprve v závěru se příběh poněkud zdramatizuje. Vlak totiž musí v Číně překonat území, které je ovládáno lupiči vedenými neblaze proslulým Ki Tsangem. Když je vlak přepaden, cestující se postaví lupičům na odpor. Faruskiar dokonce v souboji Ki Tsanga usmrtí a lupiči prchnou. Faruskiar je tak všemi považován za hrdinu. Poslední večer před koncem cesty však Claudius Bombarnak, který navštíví Kinka v jeho úkrytu v zavazadlovém voze, náhodou vyslechne rozhovor mezi Faruskiarem a Ghangirem a zjistí, že Faruskiar se rozhodl zmocnit se pokladu. Plánuje zavraždit strojvedoucího a topiče a vlak zavést na vedlejší kolej, kde by se zřítil z nedokončeného mostu. Bombarnak s Kinkem sice nedokáže zabránit vraždě posádky lokomotivy a ani zavedení vlaku na vedlejší kolej, ale podaří se mu lokomotivu včas zastavit. Seigneur Faruskiar a Ghangir však zmizí. Román končí v Pekingu svatbou Kinka, který se šťastně dostal ke své nastávající. Na svatbě nechybí ani baron Weißschnitzerdörfer, který opět zmeškal své dopravní spojení, takže jeho cesta kolem světa se protáhla již na 147 dnů.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Pro děti a mládež
Vydáno: 1996 , NávratOriginální název:
Claudius Bombarnak, 1892
více info...
Přidat komentář
Po zajímavé cestě do Pekingu se náš reportér setkává s bandou zločinců co přepadnou vlak jiní pošlou vlak na rodělanou kolej-viadukt udolí,kde se měl vlak rozbít a zabít všichni cestující(vezl poklad)a setkává se s černým pasažérem který cestuje do Pekingu za svoji nevěstou.
Jako milovník cestování dávám 3*, ale jinak jde o trochu slabší příběh z pera J.Vernea. Uznávám, že čtenáři, které nebaví příliš cestopisy, se zde budou asi po většinu času celkem nudit. Hlavní dějové zápletky a zvraty jsou totiž očekávané, málo časté a bohužel vždy velmi rychle odvyprávěné.
Z Tbilisi do Pekingu. Autor nás provází na této trase po železničních tratích. [Tbilisi je hlavní město Gruzie, nacházející se ve vnitrozemí této země na řece Kura. Má 1,345 milionu obyvatel, do roku 1936 bylo také známé pod názvem Tiflis.] Cesta v té době ještě vyžadovala přeplout úsek přes Kaspické moře lodí. První úsek cesty vede z Tbilisi do Baku. [Baku (někdy také jako Baky nebo Baki; ázerbájdžánsky Bakı, rusky Баку) je hlavní a největší město, obchodní a kulturní středisko a zároveň největší přístav Ázerbájdžánu. Leží na západním břehu Kaspického moře, uprostřed naftových polí, odkud vedou početné ropovody.] Druhý pak z přístavu na protějším břehu do Pekingu. Přístavem na protějším břehu by mohlo být dnešní Türkmenbaşy, [v době kdy oblast byla přičleněna k SSSR se nazýval Krasnowodsk/Красноводск.] Pro přesnější určení by to chtělo prostudovat historii místní železnice. Další cesta pak vede přes Ašchabad [(turkmensky Aşgabat) dnešní hlavní město Turkmenistánu. Ve městě žije podle odhadů z roku 2012 1 031 992 obyvatel. Roku 1917 zde byla ustanovena sovětská moc, město bylo přejmenováno na Poltorack (Полторацк) po místním revolucionářovi, bolševiku P. G. Poltorackém. V roce 1927 však byl po obnovení Turkmenistánu v rámci SSSR jako svazové republiky původní název obnoven.] Dále pak na čínské hranice a do Pekingu. Většina uváděných informací zřejmě pochází z mnoha různých encyklopedických zdrojů té doby. Čtenář se seznámí s tím jak se před sto lety po světě cestovalo. Nejzajímavější je asi pohled Francouze na občany Velké Británie, Německa a Spojených států v době před 1.sv.válkou. Chování a projevy jejich obyvatel zde autor vykreslil formou mírně karikovaných a lehce paušalizovaných portrétů spolucestujících našeho vypravěče novináře. Názorně je zde zobrazen pohled Evropana na ruské a čínské kolonie i Čínu té doby, včetně jejich obyvatel. Kniha nepatří mezi souhvězdí nejlepších autorových děl, jeho fanoušek se s ní ale přesto seznámí velice rád. Dnes už je tato kniha zdrojem trošku jiného druhu informací, nežli pro které byla původně napsána. Přesto, nebo spíše právě proto ji považuji za velice významnou.
[Informace v hranatých závorkách jsem čerpal z wikipedia.org]
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
V první půlce docela nudný cestopis, který se nakonec rozvine v dobrodružný příběh. Nechybí zloduši ani opravdoví přátelé, nechybí láska ani zrada, nechybí happyend. Ve své době to mohla být bomba, dnes už je to poněkud slabší, ale pořád dobré. Jen si pan Verne mohl odpustit zesměšňování příslušníků jiných národů (ale chápu, byl to Francouz).