Claudius bůh a jeho žena Messalina
Robert Graves
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75146/claudius-buh-a-jeho--75146.jpg
5
450
450
Ve druhé knize historického románu (první díl: Já, Claudius) přibližuje Robert Graves čtenářům neobyčejně zasvěceně i poutavě, s vtipem a ironií, formou fingované Claudiovy autobiografie jedno z nejzajímavějších údobí světových dějin. Vlasatec pátý, jenž zotročí stát, zotročí stát proti své vůli. Hlupák to bude, jímž zhrdají všichni. Bude mít vlasů bohatou kštici. Římu dá vodu a na zimu chleba. Zemře pak rukou své ženy neženy ve prospěch svého syna nesyna… pravila prastará sibylská věštba, již pro její zlověstnost sice už císař Augustus nezařadil do oficiálních římských sbírek proroctví, jež se však přesto splnila. Pátý římský císař Claudius se stal vládcem z donucení, proti svému republikánskému přesvědčení. A tak se alespoň snažil panovat moudře a spravedlivě – samozřejmě v mezích dobového pojetí spravedlnosti – napravovat státní aparát, zkorumpovaný senát a soudnictví, vymycovat zlořády, dbát o veřejný blahobyt – a leccos se mu dařilo; jeho bystrost a důvtip se osvědčily i ve vojenské strategii, například při tažení proti Británii. Méně už se Claudiovi dařilo v osobním životě; nakonec ho zradili i ti, jimž nejvíc věřil: jeho dlouholetý přítel, židovský král Herodes Agrippa, a jeho nejmilovanější manželka, krásná Messalina. Zavražděním Claudia v roce 54 našeho letopočtu, jímž se uvolnil trůn pro nového císaře, Claudiova adoptivního syna Nerona, uzavírá Graves druhou knihu svého románu – fiktivního Claudiova vlastního životopisu.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2000 , BB artOriginální název:
Claudius the God and His Wife Messalina, 1934
více info...
Přidat komentář
Stejně jako předchozí díl, je i "Claudius bůh" spíše vyprávěným dokumentem, jakousi kronikou své doby, nečte se však zrovna snadno. Pan Graves se většinou ani nesnaží o nějakou dramatičnost a napětí, pouze předkládá fakta, a že jich je - dozvíme se spoustu věcí o historii, o dobovém zeměpise, o všech významných osobnostech, které tehdy žily, a mnoho dalšího. Čtenář lačnící po vědomostech si zcela jistě přijde na své. O to více zklamaný může být ten, kdo se chce při čtení spíše odreagovat a bavit - kniha mu může připadnout občas nezáživná a složitá, jak jsem se přesvědčil ve svém okolí. Opravdu to nemusí být četba pro každého, ale mě se to líbilo, už jen proto, že se o danou dobu celkem zajímám a líbil se mi legendární seriál "Já Claudius".
Perfektní. Nemám moc co dále dodávat!
Snad jen, že bych si dovolil doporučit ještě "třetí část".
Kterou napsal Waltari a nese název "Jeho království". Zatímco v Claudiovi se může člověk dočíst mnohé o příběhu Heroda, tak o Ježíši proběhne pouze pár zmínek. Waltari si naopak na tuto část historie posvítil důkladněji a mně dávalo náramnou logiku sáhnout po této knize jako "po třetí části" a dozvědět se zase další postřehy o době, kdy se psala historie ze zase jiné perspektivy.
Shodou okolností jsem oba díly Gravesova majstrštyku četl poměrně nedávno, takže nyní jsem si - v rámci plánu přečíst během letoška všech 46 knih z legendární odeonské edice Galerie moderních autorů - vychutnával moje nejoblíbenější kapitoly.
Po přečtení knihy Já, Claudius jsem se musel okamžitě vrhnout na pokračování. Graves v tomto díle přitvrdil v oblasti historických faktů, a to často na úkor plynulosti vyprávění Claudia. Věnoval se detailním popisům císařských velkých staveb, válce v Británii, počátkům křesťanství a celkově náboženským konfliktům nebo plánovaným ústavním reformám. Přestože se kvůli těmto pasážím kniha četla trochu těžkopádněji než předchozí díl, jsem za tyto části velmi rád, protože čtenář si všechny tyto milníky může dosadit do časového rámce Claudiova období vlády. I zde musím opět vyseknout Gravesovi poklonu za precizní rešerše dostupných antických pramenů a jejich přetavení do knihy, která je historicky velmi přesná.
Za tímto dílem je vidět velká kapacita nastudovaného materiálu a to oceňuji!
Čte se to samo a některé pasáže vás vtáhnou tak, že vám rozhodně nedovolí usnout. Opravdu povedené, hodnocení 92 % je právem zasloužené!
Druhá část Claudiova vyprávění má na Databázi ještě o procento lepší hodnocení. Ve zralém věku se stal císařem a začal zanedbanou říši zvelebovat. Jeho popisy stavebních projektů, právních a politických reforem, zahraniční politiky mě bavily víc než krvavé kousky jeho předchůdců. V závěru si dost stěžuje na manželku. Není samozřejmě první ani poslední komu zahnula žena, ale ta jeho dokázala svými avantýrami vstoupit do historie!
Když jsem dočetla Já, Claudius, vrhla jsem se na tuhle knihu, ale ta už mi v mysli nijak neuvízla. Neumím vysvětlit proč. Však už je to víc, jak třicet let.
A tuhle knihu jsem nenechala zmoknout. Pak už jsem žádné knize neublížila.
Protože to, co jsem udělala s Claudiem mě straší dodnes.
Druhý díl se nese ve stejném duchu jako první - v rámci autobiografie císaře Claudia se kromě podrobného popisu poměrů na císařském dvoře a vztahů mezi členy rodiny čtenář dozví velmi mnoho i o všedním životě na počátku prvního století.
Oproti prvnímu dílu je rozdíl ve vnímání událostí: Zatímco v předchozí knížce byl Claudius utlačovaným otloukánkem a musel čelit dominanci ostatních členů rodiny (kteří jím leckdy téměř opovrhovali), tak v tomto díle naopak jakožto "princeps" musí čelit podlézání a falešnému přátelství dvořanů (z nichž nejhorším spiklencem se nakonec ukáže jeho manželka Messalina). Zajímavý je též charakter judského krále Heroda Agrippy a speciálně obsah jeho korespondence s hlavním hrdinou, z jejíhož obsahu se dozvídáme, jak z pohledu tehdejších lidí vypadalo rodící se křesťanství.
Skvělou částí je popis invaze do Británie, kde se kromě samotného průběhu tažení dozvídáme i spoustu o druidech a vůbec o životě tamních keltských kmenů. V hlavě mi utkvěla scéna, kdy z Afriky dovezení sloni vyplašili britské válečníky a následně proklestili legionářům cestu skrz hustý les (sice jsem se později v knize "Legie římského impéria" od J. Kovaříka dočetl, že při dobývání Británe k nasazení slonů ve skutečnosti nikdy nedošlo, ale čert to vem - do románu tohle patří! :))
První díl byl o malinko lepší, ale i tento můžu zařadit k těm nejlepším knihám, které patří do klasiky. Příběh plný intrik, odvahy, zklamání, překvapení, zrad a poučných věcí.
Kniha začíná nástupem Claudia na trůn, resp. smrtí císaře Caliguly, který si však o zabití říkal vším, co dělal. Jeho proto škoda dle mého určitě nebyla. I když on život ve starověké monarchii obecně nebyl procházka rajskou zahradou. Samá bratrovražda, otcovražda, mučení a zrada. Sám Claudius o tom věděl své. Smrt rozséval (standard doby) a smrt jej nejednou obcházela. Na onu dobu se dožil docela přijatelného věku téměř 64 let. Víc už mu ani nebylo umožněno. Zlatá republika a parlamentní demokracie. Nevíme, co máme. Nebo víme?
Nebohý Claudius, koktavec, mrzák a rodinný hlupák. Ale taky sečtělý, morálně na výši - na tehdejší poměry středomořských vládců počátku tisíciletí - a republikán, byl provolán císařem. Ale nikoliv senátem, který v monarchii pozbyl na významu, ale pretoriánskou gardou. Vlastně vládla svého druhu vojenská junta. Hříčky osudu jsou nevyzpytatelné. Alespoň pro nás obyčejné smrtelníky. Oč větší úděl pro Claudia, o to větší výhra pro Římské království. Ovšem císařský úděl nebyl zdaleka jediný, který Claudia potkal. Jeho žena Messalina byla pěkný ptáček a Claudius se projevil jako úplný trubec. V novověku by nejspíš býval panem profesorem a těm se to stává vcelku normálně ;-). Jenže Claudius nečelí pouze zradě svých žen a manželek, ale i svých nejbližších přátel. Moc je smutná a zákeřná záležitost. Neřkuli moc nejvyšší. A ačkoli sám vášnivý zastánce republiky, paradoxně Claudius svými činy posiloval císařský absolutismus. Pro Řím a jeho občany však byl přece jenom více požehnáním než rozsévanou hrůzou. Dost mě ale nevyhovoval Claudiův fatalistický přístup k životu v závěru jeho vlády. Vlastně mě tím iritoval. A stále nechápu takové naprosté odevzdání se osudu... Dobytí britského Camuloduna pod Claudiovým vedením je ovšem krásný příběh. Vůbec je v knize hodně zajímavostí. Claudius je rozený vypravěč, tak se připravte na dlouhé příběhy a popisy.
Ave Caesar, morituri te salutant!
Snad ještě o něco zajímavější čtení než první díl Já, Claudius. Kniha je plná historických faktů, ale i zajímavých příběhů. Snad bych jen uvítala podrobnější popis Messalinina charakteru, byla to vskutku zajímavá postava...
Moudrá kniha . Byť vydána v roce 1934, má stále mnoho říci o neduhu, se kterým se setkáváme stále - politice . Bylo tomu tak za vlády koktavého Tiberia Claudia Drusa Nera Caesara Augusta Germanika Britanika, imperátora,Otce vlasti, nejvyššího pontifexa, tribuna lidu a trojnásobného konzula . Je tomu tak přes mnoha staletí i v této době.
Tak třeba moudré rozhodnutí výše uvedeného - zreformovat ještě jednou senát v Římě a zbavit se všech zbytečných a překážejících členů. Všem byla dána možnost, aby zvážili svá postavení a rozhodli se, zda jsou ještě plně kvalifikovaní sloužit Římu jako senátoři. Pokud tomu tak není, ať podají rezignaci. A tak jsem senátu odlehčil asi o sto jmen...
A já si pokládám svým způsobem hloupou otázku : ulehčilo by totéž našemu slovutnému parlamentu ? Nemusím slovy Járy da Cimrmana ani naznačovat ...
Roztomilý je popěvek vysloužilců z XX.legie, kteří také pomohli Claudiovi dobít část britského ostrova:
Claudius byl moudrý vědec, inkoust u něj proudem tek, ale krev, tu prolil nerad, Britů však se nezalek. Vzal si na ně špagát, chůdy, taky velbloudy tam vlek. Jo, ho hó !
Špagát, chůdy, smrad z těch potvor Britům pěkně zasolí. Klepají se, řvou jak bejci, vzbudili by mrtvoly. Takhle umí řvát jen císař, když ho břicho zabolí. Jo,ho, hó !
Přestaň už psát Claudie, napomíná sám sebe, odkládá pero a jeho příběh dokončuje již jen historie.
Pokračování osudů císaře Claudia.Moc hezky napsáno.Hlavně konec po smrti Messaliny a nová svatba s jeho neteří,která měla zájem prosadit na trůn svého syna Nerona.V okamžiku,kdy se jí podařilo umést mu cestu,Claudius věděl,že jeho osud je naplněn.A tak umírá otráven svou ženou v klidu a pokoji,protože se mu podařilo i to poslední,zachránit pro budoucí pokolení lidí své vyprávění o císařské rodině.
Pokračování románu Já, Claudius zachycuje dobu Tiberia Claudia jako římského císaře - od instalace na trůn praetoriány po zavraždění Gaia Caliguly do Claudiovy smrti. Vyprávění svým spádem i historickou věrností odpovídá předcházející knize. Na závěr jsou pak jako bonus přičleněny tři útržky z děl římských historiků (Suetonia, Tacita a Dio Cassia) popisujících Claudiovu smrt a bezprostředně související události a kromě nich satiru na totéž téma od Lucia Senecy - na té je vidět jednak to, jak Seneca Claudia upřímně nesnášel (byl za jeho vlády poslán dočasně do vyhnanství) a současně jak věrně se snažil sloužit svému pánu resp. přesněji paní (Agrippině mladší, na jejíž nátlak mu byl z vyhnanství povolen návrat, aby byl jmenován vychovatelem Neronovým, a která podle historiků pravděpodobně nechala svého strýce a současně manžela Claudia otrávit, aby se trůn uvolnil Neronovi - a tím i jí jako regentce, byť neformální a nejmenované).
Výborné pokračování prvního dílu. Ten jsem četl před více než rokem, takže po osvěžení kdo je kdo, jsem neměl problémy se v postavách orientovat. Myslím, že zejména milovníci historie si přijdou na své, a to kvůli faktografickým údajům, kterými je kniha doslova nabitá. Postava císaře Claudia coby vypravěče skvěle působí jako spojovací článek všech popisovaných událostí.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Já, Claudius |
| 2004 | Řecké mýty |
| 1972 | Claudius bůh a jeho žena Messalina |
| 1948 | Zlaté rouno |
| 1948 | Hrabě Belisarius |
"jestliže se na tato čísla díváme pouze jako na suché cifry, nijak nás nehromí, ale představte si za nimi skutečné lidi. Kdyby kolem me defilovalo husím pochodem veškeré římské občanstvo, a to pěkně svižným krokem, trvalo by to plné dva roky, než by přešel poslední člověk. A kdyby tak mělo kolem mne projít občanstvo celé Římské říše, to jest více než 70 000 000 lidí, když jsme teď k ní muselo počítat i Británii, Mauretánii a Palestinu, trvalo by to dvanáctkrát ttak dlouho, tedy čtyřiadvacet let, než by přešli a čtyřiadvcet let je dost času na to, aby se za tu dobu narodila celá nová generace, takže já bych mohl dřepět na místě a kolem mne by stále proudila ta nekonečná řada. Plynul by věčný, nekonečný proud a ani jediná tvář by se tam neobjevila dvakrát. Čísla jsou děsná. "
Ano Claudie, čísla jsou děsná. den za dnem, rok za rokem slunce vychází, hlavy padají, a tvůj čas je vyměřen, Čtvrtou ženou. Pozor na houby, moji milí !!! Claudius píše svůj životopis v roli císaře, ponejvíce se věnuje době s třetí ženou Valerií Messalinou. Zdůrazňuje své zvelebitelské úspěchy, stavitel a dobyvatel, historik a pisatel, zajímavé pasáže zejména z Británie (kdy mu je jeho centuriony "knižní způsob boje" s využitím léček a lstí až vyčítán) . I tak ale krev teče produdem, i když ne tak hojně, jako za jeho předchůdce a následovníka. Messalina mu i v tomto hojně pomohla. Opět jsou časté pomalu rituální sebevraždy ze "cti"., kdy vím, že vše už je ztraceno.. Na scénu pak přichází Agrippinilla a její syn Lucius Domitius, do budoucna znám jako Nero...a proroctví se naplňuje.
Robert Graves ( a samozřemě překladatel- v mém výtisku Alena Jindrová - Špilarová) si skvěle hraje se slůvky a provádí nás historií (kterou já moc ráda, akorát si nic z toho nepamatuji, souvislosti a roky plynouu lehce kolem mne, utkvějí jen fakt zajímavé sólo kousky.)
Opět skvělé čtení, pravda nikterak oddechové a lehké, docela vyžaduje soustředění. Doporučuji !