Člověk a živočišstvo

18.03.2019

Dodnes jsem ráda, že se mi jako třináctileté povedlo na knížku narazit v jakémsi antikvariátu. Vzpomínám si, jak jsem ji četla na lavičce uprostřed kvetoucího bramboříku a jak mě zaujala myšlenka, že pieta vlastně vznikla ze strachu před duchy zemřelých. :)
O dva roky později, na střední škole, jsem v domácím úkolu z filosofie na téma „V čem se člověk liší od zvířete" tvrdošíjně obhajovala, že v ničem. Citovala jsem z této knihy pasáž, podle níž Leibniz viděl smějícího se psa — což ovšem zpochybňuje tak oblíbenou definici člověka jako „jediného zvířete, které se směje". (Dnes samozřejmě vím, že se smějí mnohé další druhy.)
Teď, už jako vysokoškolská studentka, jsem se k ní vrátila, protože mi pomáhá při psaní poznámkového aparátu ke knížce, kterou překládám. A pořád jsem nadšená.

Autor se zabývá nejprve vztahem mezi lidmi a zvířaty napříč časem a různými kulturami a poté prvky ve zvířecím chování, které mají blízko k chování lidskému (např. balet a opera u zvířat).
Je to vlastně práce antrozoologická, která ukazuje, že „human-animal studies" nejsou žádnou novinkou. Na to, jak útlá je, se autorovi podařilo obsáhnout téma velmi komplexně, například od postavení zvířat v různých náboženstvích po lingvistický výklad, jak vznikaly názvy ptáků onomatopoií jejich zpěvu. Před jeho erudicí a láskou ke zvířatům smekám.