Člověk jménem Rour

05.05.2023

Zajímavý příběh o prostém lidském štěstí, s příměsí lehké absurdity. Útlá knížka o muži, který má plné zuby civilizace a jejích hrůz, a poté, co mu vykradou byt, se odstěhuje kamsi na periferii Prahy, doslova do džungle velkoměsta, kde hodlá "v zemi nikoho" prožít spokojený zbytek života a užít si důchod jako svobodný bezdomovec. Společnost mu dělá akorát kocour Rour - a Bible, v níž hledá odpovědi na své otázky. Zpočátku mu pomáhají vlastní úspory a nečekaný spojenec v podobě Magdy, prodavačky v železářství, takže nakonec i cosi jako "útulný domov" vytvoří. Samotu si sice užívá, brzy však zjišťuje, že nelze žít zcela odtrženě od lidí: čím víc před civilizací prchá, o to usilovněji se mu připomíná.
Knihu lze chápat jako novodobý biblický příběh o vyhnanství: zde se ovšem jedná o vyhnanství dobrovolné. Lze ji také vnímat jako jakousi variaci na "robinzonádu", odehrávající se v podstatně modernějších kulisách, s hlubším ponorem do nitra postavy. I když o minulosti hlavního hrdiny se toho příliš nedozvíme - jen to, co sám na sebe během svých úvah a samomluv, směřovaných kocourovi, bezděky prozradí. V celém textu chybí přímá řeč, což nijak nepřekáží jeho porozumění. Příjemně se zde mísí sen s realitou, občas jsem měla pocit, že autor směle /a trefně/ zabrousil i do vod magického realismu - k těmto nenásilným přechodům dochází například skrze motiv kolejí, vedoucích do nikam, přes něž vždy jednou do týdne během noci přejede stará lokomotiva, nebo skrze motiv tajemné roury, v níž se kocour svému člověku ztrácí a která mu připadá jako jakási "osobní vstupenka do říše štěstí", čímž výčet absurdních a paradoxních situací zdaleka nekončí. Autor si mne také získal svým jazykem a užitím některých zvláštních výrazů: travizny, prochajda, metešil pryč, zatrachtilý, mléko se mírně brzglo, atd.
Kniha nevelká rozsahem svému čtenáři nabídne k zamyšlení mnoho podnětných otázek, týkajících se smyslu naší existence, krize identity, podstaty štěstí apod. Mě přinesla ponaučení, že ačkoliv se nám rozbíjí svět, vystavěný na příliš křehkých základech, má určitě smysl začínat znova. Bylo to počtení milé, příjemné, zadumané, ale i smutné - a ke konci už mi bohužel nestíhaly "stírat na očích stěrače". I přes jistou tragičnost určitě doporučuji k přečtení.

"Chvíli si lehne na prkna a odpočine. Jak uléhal, kocourovi zazářily oči - á, jde se spinkat! Jindy na to čekával celý dlouhý boží den. S úsměvem se k němu blížil a hned nastartoval svůj tříválcový dieselový motor, uvelebil se mu na prsou, dieselem konejšivě předl, takže za chvilku oba spali, jako by je hodil do vody."
"Využil tedy panujícího mírného počasí a začal okolí kolem boudy, jak se říká, kultivovat. Na to ho navedla železářka Magda, která mu při jednom z jejich pravidelných nedělních setkání v kavárně Na staré prachárně navrhla, aby se pokusil své životní prostředí kolem boudy aspoň poněkud - revitalizovat - a zasmála se. Aby váš život přeci měl nějaký přesah a vy se nestaral jenom sám o sebe."
"Domníval se - těšil se! - že leden bude zase jednou lednovatější, mrazivější; ráno ho mráz přivítá ledovými květy na okénku, přes něž se bude lomit kosé zimní slunko."